Dean Ray Koontz

Dean Ray Koontz

Manžel

Máme tvou ženu. Dostaneš ji zpět za dva miliony dolarů. Co jsi ochoten udělat pro lásku? – Toto ultimátum únosců dostane Mitch Rafferty, obyčejný zahradník s pár tisíci dolarů v bance. Pro lásku ke své ženě je ochoten udělat cokoli. Nechat se zabít, ale i zabíjet. V průběhu honby s časem se dozví ještě něco: pod všemi nánosy šedi lze nalézt jen černou a bílou, zlo a dobro. A podle toho se zařídí…

ČÁST 1

Co bys udělal pro lásku?

1

Člověk začíná umírat s okamžikem svého narození. Lidé většinou během života přehlížejí dvoření kmotřičky Smrti a uvědomí si až v pozdním věku a beznadějně zesláblí, že se posadila k jejich lůžku.

Mitchell Rafferty by však dokázal přesně určit okamžik, kdy si začal uvědomovat nevyhnutelnost vlastní smrti: pondělí 14. května v 11.43 dopoledne, tři týdny před jeho dvacátými osmými narozeninami.

Do té chvíle zřídkakdy pomyslel na smrt. Jako rozený optimista, okouzlený krásami přírody a užívající si darů lidství, neměl důvod a ani potřebu pozastavovat se nad tím, kdy a jakým způsobem se prokáže jeho smrtelnost.

Zrovna klečel, když o sobě dala vědět.

Zbývalo mu ještě zasadit třicet sazenic červených a purpurových netýkavek. Květiny samy nevoněly, ale hutná vůně zeminy mu přinášela potěšení.

Jeho zákazníci, obyvatelé tohoto domu, měli rádi syté barvy: červenou, purpurovou, tmavožlutou, ohnivě růžovou. Nelíbily by se jim bílé nebo pastelově zbarvené květiny.

Mitch je chápal. Vyrostli z chudoby, vybudovali úspěšný podnik těžkou prací a riskováním. Žili vypjatě a v sytých barvách viděli podstatu úpornosti přírody.

Na toto zdánlivě obyčejné, ve skutečnosti však významné dopoledne zářilo vtíravé kalifornské slunce. Obloha se blyštěla jak nalakovaná.

Třebaže bylo jen příjemné teplo, nikoli horko, Ignatius Barnes se přesto potil. Čelo se mu lesklo. Z brady mu kapalo.

Iggy se činil na stejném záhonu, jen tři metry od Mitche, a vypadal jako uvařený. Od května do července reagovala jeho pokožka na sluneční záření nikoli ztmavnutím, ale jen rudou barvou. Šestinu roku, než konečně chytl řádnou barvu, vypadal trvale nesvůj.

Iggy postrádal cit pro symetrii a harmonii v utváření zahradní architektury a ani růže mu nebylo záhodno svěřit k prostříhání. Nicméně uměl vzít za práci a dělal Mitchovi příjemnou, třebaže intelektuálně nijak oslnivou společnost.

„Slyšel jsi, co se stalo Ralphovi Gandhimu?” zeptal se Iggy.

„Kdo to je Ralph Gandhi?”

„Mickeyův brácha.”

„Mickey Gandhi? Ani toho neznám.”

„Ale určitě jo,” namítl Iggy. „Mickey. Dost vysedává v Dunícím hromu.” Dunící hrom byl surfařský bar. „Tam už jsem nezašel léta,” poznamenal Mitch. „Léta? Děláš si srandu?” „Vůbec ne.”

„Měl jsem dojem, že se tam občas zastavíš.” „Ze by mě tam tak postrádali?”

„No, popravdě, barovou židli tam po tobě asi nikdo nepojmenuje. A co? Našel sis nějakou lepší knajpu než Dunící hrom?”

„Vzpomínáš, že jsem se před třemi roky rozloučil se svobodou?” zeptal se Mitch.

„Samozřejmě. Servírovaly se výtečné rybí tacos. Akorát ta kapela stála za starou belu.” „Ale nestála.”

„Ty vole, vždyť měli tamburínyl”

„Na nic lepšího nebyly peníze. Aspoň že nehráli na tahací harmoniku.”

„Protože na tahací harmoniku by nikdo z nich zahrát neuměl, proto.”

Mitch vyhloubil jamku v kypré půdě. „A neměli ani prstové činely.” Iggy si otřel čelo předloktím a postěžoval si: „Já snad mám eskymácké geny, nebo co. Může bejt deset stupňů a stejně se potím.” Mitch dodal: „Bary už nejsou nic pro mě. Ted mám manželství.” „To jo, ale nedalo by se to spojit? Manželství a Dunící hrom?” „Já už bývám nejraději doma.” „No to je teda smutný, šéfe.” „Na tom není nic smutného. Je to bezva.”

„Lva můžeš zavřít do zoo na tři roky, na šest let, a stejně nezapomene, jak chutnala svoboda.”

Mitch sázel do jamky purpurovou netýkavku a zeptal se: „Odkud to víš? Ptal ses na to nějakého lva?”

„Zádnýho se ptát nemusím. Já jsem lev.”

„Lev? S prknem v hlavě?”

„Já jsem na to prkno pyšnej. Mám radost, že sis našel Holly. Je to výborná ženská. Ale já mám svoji svobodu.” „Přeju ti ji, Iggy. Jen mi řekni, k čemu ti je?” „K čemukoli.” „No, například?”

„Cokoli si vzpomeneš. Dostanu třeba večer chuť na párkovou pizzu a nemusím se žádné ptát, co by si dala ona,” „To je fakt ohromný.”

„Když si chci zajít k Dunícímu hromu na pár pivek, nikdo na mě neštěká.” „Holly taky neštěká.”

„Když chci, můžu se každej večer zkalit a nikdo se mě neptá, kdy přijdu domů.”

Mitch si začal pohvizdovat melodii Zrozen ke svobodě.

„Když se naskytne nějaká kočka,” pokračoval Iggy, „můžu si s ní svobodně užívat.”

„A že se na tebe lepí, že jo, Iggy? Jedna sexy kost za druhou.”

„Holky jsou dneska hrozně voražený, šéfe. Berou si bez ptaní, na co mají chuť.”

„Iggy, ty ses naposled vyspal s holkou, když se John Kerry zamýšlel stát prezidentem,” krotil ho Mitch. „To zas není tak dávno.” „Tak mi radši pověz, co se stalo Ralphovi.” „Kterýmu Ralphovi?” „Bráchovi Mickeyho Gandhiho.” ,Jo, jasně! Leguán mu ukousl nos.” „Brrr!”

„Zvedly se opravdu hustý třímetráky, a tak se Ralph s ještě pár klukama v noci vypravili na Klín trochu je ztrestat.”

Klín bylo vyhlášené surfařské místo na poloostrově Balboa v Newport Beach.

Iggy pokračoval: „Naládovali chlaďáky sendvičema jak klády a pivem a jeden z nich vzal i Minga.” „Koho?”

„To je ten leguán.”

„Takže to byl ochočený leguán?”

„Do tý chvíle se choval jako zlatíčko.”

„Já bych se bál, že leguáni budou náladoví.”

„Ne, jsou přítulní. Jenže nějakej magor, ani to nebyl surfař, dal Mingovi mezi dva plátky salámu malou dávku meťáku.”

„Sjetej ještěr,” poznamenal Mitch, „to nevěstí nic dobrého.”

„Taky se Ming pod vlivem proměnil v naprosto jiný zvíře, než jakej bejval za střízlivá.”

Mitch odložil lopatku, posadil se na paty svých pracovních bot a zeptal se: „Takže Ralph Gandhi teď chodí bez nosu?”

„Ming ten nos nesežral. Jenom ho ukousl a vyplivl.”

„Možná mu nejede indická kuchyně.”

„Měli s sebou velkej chlaďák plný minerálek a piva. Tak tam ten nos uložili a uháněli do špitálu.” „Ralpha vzali s sebou?”

„Ralpha museli vzít s sebou. Vždyť to byl jeho nos.” „Jasně, ale nezapomeň, že mluvíme o prkenných mozcích.”

„Říkali, že když ten nos vylovili z ledové vody, měl už trochu modravěj nádech, ale plastickej chirurg ho přišil zpátky a teď už má zase správnou barvu.”

„Co se stalo s Mingem?”

„Úplně se sesypal. Čtyřiadvacet hodin vůbec nefungoval. Teď už je zase jako dřív.”

„Zaplaťpánbůh. Asi by se těžko hledala léčebna pro drogově závislé leguány.”

Mitch povstal a posbíral tři tucty prázdných plastikových květináčů. Odnesl je ke své dodávce se zvětšeným nákladním prostorem.

Auto stálo u obrubníku ve stínu fíkovníku. Třebaže výstavba v okolí skončila sotva před pěti lety, velký strom už dokázal nadzvednout chodník. Neúnavné kořeny časem zablokují trávníkové odtoky a proniknou do kanalizace.

Investorův úmysl ušetřit sto dolarů za zábranu proti kořenům bude stát desítky tisíc, které spolknou instalatéři, betonáři a zahradníci.

Když Mitch sázel fíkovník, vždycky pamatoval na protikořenovou zábranu. Nepotřeboval si přidělávat práci do budoucna. Příroda sama se starala, aby měl pořád co dělat.

Ulice byla tichá, bez projíždějících aut. Větve stromů nerozhýbal ani ten nej menší vánek.

O blok dál se po protějším chodníku blížil muž se psem. Retrívr se víc než chůzi věnoval očichávání poselství, která tam pro něj zanechali jiní příslušníci jeho druhu.

Panovalo ticho tak hluboké, že Mitchovi téměř připadalo, jako by slyšel oddychování psa v dálce.

Zlatavé slunce a zlatistý pes, vzduch a slibný den, výstavné domy za širokými trávníky.

Mitch Rafferty si nemohl dovolit bydlení v této čtvrti. Uspokojovalo ho, že tu alespoň pracuje.

Člověk může milovat vznešené umění a netoužit přitom po bydlení v muzeu.

Povšiml si poškozeného postřikovače v místě, kde se trávník stýkal s chodníkem. Zašel do vozu pro nářadí a poklekl do trávy s radostí, že si může odpočinout od netýkavek.

Zazvonil mu mobil. Odepjal ho od opasku a otevřel. Na displeji viděl čas 11.43, avšak číslo volajícího se nezobrazilo.

„Velká zelená,” ohlásil se jménem, jež dal tomuto svému podniku pro dva před devíti lety a zapomněl od té doby, jak na to přišel.

„Mitchi, miluju tě,” uslyšel Holly.

„Jeéé, miláčku.”

„Ať se stane cokoli, miluju tě.”

Vykřikla bolestí. Velká rána a řinkot, které se ozvaly, vypovídaly o potyčce. Mitch se rozčileně vztyčil. „Holly?”

Náhle promluvil muž, jakýsi muž, který teď držel telefon. Mitch nezaslechl jeho slova, protože se soustředil na hluk v pozadí.

Holly zaúpěla. Nikdy ještě neslyšel z jejích úst takový zvuk, tak vyděšený.

„Ty hajzle!” vykřikla a umlčelo ji ostré plácnutí, jako kdyby dostala facku.

Neznámý na druhém konci linky se ozval: „Slyšíš mě, Rafferty?” „Holly? Kde je Holly?”

Muž teď mluvil mimo telefon, ne k Mitchovi: „Nedělej kraviny. Zůstaň ležet na podlaze.”

V pozadí promluvil další muž, ale jeho slovům nebylo rozumět.

Znovu se ozval ten, který držel telefon: „Jestli se zvedne, jednu jí vraž. Chceš přijít o pár zubů, zlato?”

Byli tam s ní dva muži. Jeden z nich ji udeřil. Udeřil ji.

Mitchovi situace pořád ne a ne dojít. Skutečnost se mu vymykala z chápání, jako kdyby naslouchal líčení zlého snu.

Sjetý leguán mu připadal skutečnější než tohle.

Nedaleko u domu sázel Iggy netýkavky. Potil se, rudý od sluníčka a stejně skutečný jako jindy.

„Tak je to lepší, zlato. Hodná holka.”

Mitch se nedokázal nadechnout. Na plíce mu tlačila obrovská tíha.

Snažil se promluvit, ale nenacházel hlas a nevěděl ani co říct. Zde, v plném slunečním světle, se cítil jako v rakvi, jako pohřbený zaživa.

„Máme tvou ženu,” řekl hlas v telefonu.

Mitch se slyšel, jak se ptá: „Proč?”

„Proč myslíš, ty kreténe?”

Mitch důvod neznal a znát nechtěl. Nechtěl se k němu rozumově propracovat, protože každá z možných odpovědí znamenala děs. „Sázím květiny.” „Co je s tebou, Rafferty?”

„Tím se živím. Sázím květiny. Opravuji postřikovače.” „Pil jsi, nebo co?” „Jsem jen zahradník”

„Jo, a my máme tvoji ženu. Dostaneš ji zpátky za dva miliony na dřevo.”

Mitch věděl, že nejde o žert. Kdyby šlo o žert, musela by do něj být zasvěcená i Holly, ale ona neměla v oblibě drsný humor. „Spletli jste se.”

„Slyšel jsi, co jsem řekl? Dva miliony.”

„Člověče, vy mě neposloucháte. Já jsem zahradník”

„10 víme.

„Mám v bance nějakých jedenáct tisíc.” „Víme.”

Pro samý zmatek a strach nezbylo v Mitchovi už místo na hněv. Cítil nutkání vysvětlovat, ale spíš sám sobě než volajícímu: „Mám ve firmě jediného zaměstnance.”

„Dáváme ti čas do středeční půlnoci. Šedesát hodin. Podrobnosti upřesníme.”

Mitch se potil: „To je šílenství! Kde mám vzít dva miliony?” „Ty si poradíš.”

Neznámý měl drsný, neústupný tón. Ve filmu by takovým tónem mluvila sama Smrt. „To je vyloučené,” vydechl Mitch. „Chceš ji znovu slyšet křičet?”

„Ne. Ne, prosím.” „Miluješ ji?” „Ano.”

„Opravdu ji miluješ?” „Znamená pro mě všechno.”

Zvláštní, jak se potí, a přitom mu po zádech přebíhá mráz. „Pokud pro tebe znamená všechno,” řekl neznámý, „poradíš si.” „Nevím jak”

„Když půjdeš na policii, uřežeme jí prsty, jeden po druhém, a živé rány vypálíme. Vyřízneme jí jazyk. A taky oči. Pak ji necháme, ať si umírá tak rychle nebo pomalu, jak se jí bude chtít.”

Neznámý nemluvil, jako by ho chtěl děsit, hovořil věcně, nehrozil mu, jen jako by mu líčil způsob provedení práce.

Mitchell Rafferty neměl s takovými lidmi zkušenosti. Stejně mohl mluvit s návštěvníkem z nejvzdálenějšího konce galaxie.

Nedokázal promluvit, protože mu připadalo, že by velmi snadno, bezděky mohl říct něco nevhodného, a tím přivolat a uspíšit Hollyinu smrt.

Únosce opět promluvil: „Jen abys měl jasno, že to myslíme vážně…” Po chvíli ticha se Mitch zeptal: „Prosím?” „Vidíš toho chlápka naproti na chodníku?”

Mitch se otočil a spatřil jediného chodce, muže věnčícího pomalého psa. Pokročili o půl bloku.

Slunečný den měl porcelánovou polituru. Ticho rozřízl výstřel z pušky a pejskař padl s prostřelenou hlavou.

„Středa o půlnoci,” zopakoval muž v telefonu. „Myslíme to zatraceně vážně.”

2

Pes zůstal stát jak přimražený, jednu přední tlapu nakročenou v půlce pohybu, ocas natažený, ale nehybný, a čenich zvednutý, jako by chtěl zachytit nějaký pach.

Zlatý retrívr střelce nepostřehl. Jen se zarazil v půli kroku, překvapený pádem svého pána a strnulý bezradností.

Na protějším chodníku stál podobně strnulý Mitch. Únosce už ukončil hovor, ale Mitch ještě pořád držel telefon u ucha.

Něco jako by mu napovídalo, že dokud na ulici panuje klid, dokud se on ani pes nepohnou, lze zločin odčinit, přetočit čas a vrátit střelu zpátky do hlavně.

Zdravý rozum však rozehnal pověrečné úvahy. Vykročil přes vozovku, zprvu váhavě, pak se rozběhl.

Pokud je muž, ležící na chodníku, zraněný, musí se udělat něco pro jeho záchranu.

Jak se Mitch blížil, pes mu vyjádřil přízeň jediným máchnutím ocasu.

Pohled na oběť rozptýlil veškeré naděje na to, že první pomoc ji udrží při životě do příjezdu sanitky. Chyběl jí velký kus lebky.

Mitch neměl jinou zkušenost s násilím než s jeho podobou v televizním zpravodajství, sestříhanou, rozebranou, vysvětlenou a uhlazenou, anebo s jeho barvotiskoyým obrazem z filmů. Před touhle hrůzou se cítil bezmocný. Sok ho znehybňoval víc než strach.

Ještě víc než šok na něj ale dolehlo vědomí dimenzí, jež mu doposud unikaly. Připadal si jako laboratorní myš, která poprvé vyhlédne ven z uzavřeného bludiště známých chodbiček a spatří svět za skleněným poklopem, předměty a postavy, tajemný pohyb.

Zlatý retrívr ležel na chodníku poblíž svého pána, chvěl se a kňučel.

Mitch cítil přítomnost ještě někoho jiného než jen psa a vnímal, že je pozorován. Ba víc než pozorován: že je sledován, studován a vyhodnocován.

Srdce mu bušilo jako stádo dupající kopyty po kamenné planině.

Rozhlédl se, ale střelce neviděl. Střela mohla vyjít z kteréhokoli domu, z kterékoli střechy nebo okna nebo i zpoza zaparkovaného auta.

Avšak pozornost, kterou pociťoval, jako by nepocházela od střelce. Nepřicházela z dáli, ale jakoby z nějakého velmi blízkého, skrytého místa. Měl pocit, jako kdyby se někdo tyčil přímo nad ním.

Od chvíle, kdy muž věnčící psa padl mrtvý na chodník, uplynulo sotva víc než půl minuty.

Výstřel z pušky nevyhnal ze zdejších nádherných domů jedinou živou duši. V této čtvrti výstřel nikdo nečeká, má jej za prudce zabouchnuté dveře a pouští ho z hlavy, ještě než dozní.

U zákazníkova domu přes ulici Iggy Barnes vstal z pokleku. Nevypadal znepokojeně, jako kdyby i on slyšel prásknutí dveří a nechápal spojitost s mužem ležícím na chodníku a naříkajícím psem.

Středeční půlnoc. Šedesát hodin. Čas ubíhá, užírá minuty. Mitch si nemohl dovolit promarnit hodiny, které by zabralo policejní vyšetřování.

Zástup mravenců hemžících se po chodníku změnil směr a zamířil k hostině v proděravělé lebce.

Na převážně jasné obloze nečekaný mrak zastínil na chvíli slunce. Den vybledl, dolehl na něj stín.

Mitch se se zamrazením odvrátil od mrtvoly, sestoupil na vozovku a zastavil se.

Nemůžou s Iggym prostě jen naložit nezasažené netýkavky do dodávky a odjet. Nestihli by to předtím, než by se někdo objevil a našel mrtvého. Jejich netečnost k oběti a útěk by vzbudily podezření i u nepříliš mazaného náhodného chodce, tím spíš u policie.

Mitch stále ještě svíral v dlani zavřený mobilní telefon. Pohlédl na něj se zachvěním. Pokud půjdeš na policii, uřežeme jí prsty…

Únosci očekávají, že policii zavolá nebo počká, až to udělá někdo jiný. Nesmí se však zmínit o Holly, o únosu ani o tom, že pejskařova smrt měla být ponaučením pro Mitche.

Jeho neznámí protivníci na něj nejspíš nastražili tuhle situaci, aby vyzkoušeli jeho schopnost mlčet i ve stavu nejvyššího šoku, kdy by se nejsnáze mohl přestat ovládat.

Otevřel telefon. Displej se rozzářil obrázkem barevné rybky v temné vodě.

Vyťukal 9 a 1, zaváhal, ale pak stiskl i poslední číslici. Iggy upustil lopatku a vykročil k ulici.

Teprve když se policejní operátor na druhé zazvonění ohlásil, uvědomil si Mitch, že od chvíle, kdy pohlédl na roztříštěnou hlavu mrtvého, dýchá přerývaně, trhaně a nedostatečně. Chvíli mu trvalo, než mohl promluvit, a když našel slova, tryskala z něj hlasem, který stěží poznával.

„Zastřelili člověka. Jsem mrtvý. Chci říct, je mrtvý. Zastřelili ho a je mrtvý.”

3

Policie odřízla blok na obou stranách kordonem. Hlídková auta, vozy z kriminálky a pohřebák zaplnily ulici s nedbalostí těch, pro něž parkovací omezení neplatí.

Planoucí slunce se odráželo v jejich předních sklech a chromovaných částech. Zářilo nemilosrdně, protože na obloze nezůstal už ani mráček, aby mu nasadil pirátský klípec.

Policisté měli na očích sluneční brýle. Za jejich tmavými skly pohlíželi možná na Mitchella Raffertyho s podezřením, možná naprosto lhostejně.

Mitch seděl na trávníku před zákazníkovým domem a opíral se zády o kmen datlové palmy.

Občas zaslechl nad hlavou šmejdění krys. S oblibou si dělaly hnízda vysoko ve stromech, mezi korunou a lemem.

Ani v peřnatém stínu vějířovitých listů se necítil méně nápadný. Připadal si, jako by stál na jevišti.

Dvakrát za uplynulé dvě hodiny ho vyslýchali. Poprvé se ho vyptávali dva detektivové v civilu, podruhé jen jeden.

Měl dojem, že se své úlohy zhostil, jak se patří. Přesto mu neřekli, že už může jít.

Iggyho zatím vyslechli jen jednou. Neměl manželku v nebezpečí, neměl co skrývat. Navíc se uměl přetvařovat hůř než průměrné šestileté dítě, což muselo být zkušeným vyšetřovatelům okamžitě jasné.

Možná že zvýšený zájem policistů o Mitche neznamenal nic dobrého. Ale třeba neznamenal vůbec nic.

Před více než hodinou se Iggy vrátil k záhonu. Už měl téměř všechny netýkavky vysázené.

Mitch by se rovněž raději věnoval zahradničení. Nečinnost mu připomínala, jak čas ubíhá. Dvě ze svých šedesáti hodin už ztratil.

Detektivové jim důrazně doporučili, aby zůstal každý na svém místě, protože i za předpokladu, že jsou nevinní, rozhovorem o zločinu by si nevědomky přizpůsobovali vzpomínky na něj, což by mohlo vést ke ztrátě důležitých podrobností ve svědectví jednoho i druhého.

Možná to byla pravda, možná nesmysl. Za tím, že je oddělili, se mohl skrývat i zlověstnější důvod: snaha Mitche izolovat a vyvést ho tak z rovnováhy. Detektivové, kteří ho vyslýchali, neměli sluneční brýle, přesto však Mitch nedokázal vyčíst z jejich očí zhola nic.

Zatímco seděl pod palmou, třikrát si zavolal. Nejprve domů na pevnou linku. Ozval se záznamník.

Po obvyklém pípnutí řekl: „Holly, jsi tam?”

Únosci by neriskovali tím, že by ji držeb v jejich domě.

Přesto ale Mitch pokračoval: „Pokud tam jsi, zvedni to, prosím.”

Popíral tím vše, co se stalo, protože situace nedávala smysl. Únosci si nevybírají manželky mužů, kterým dělá starost cena benzinu i nákupu v samoobsluze.

Člověče, vy mě neposloucháte. Já jsem zahradník.

To víme.

Mám v bance nějakých jedenáct tisíc. Víme.

Musí být šílení. Bláhoví. Jejich plán spočíval na bláznivém nápadu, který žádný rozumně uvažující člověk nedokáže pochopit.

Anebo mu svůj plán ještě nevyzradili. Možná chtějí, aby pro ně vyloupil banku.

Vzpomněl si hned na zprávu z novin před několika lety o nevinném člověku, který vyloupil banku a na krku měl obojek z výbušnin. Zločinci, kteří mu jej nasadili, se ho pokusili využít jako dálkově ovládaného robota. Když pak policie zahnala toho nebožáka do úzkých, odpálili na dálku nálož, která mu utrhla hlavu, takže proti nim nemohl svědčit.

Má to ale zádrhel. Žádná banka nemá dva miliony v hotovosti. Nenajdou se ani v šuplících za přepážkami a pravděpodobně ani v trezorech.

Když se nedočkal odpovědi na čísle pevné domácí linky, zkusil zavolat Holly na mobil, ale číslo se hlásilo jako nedostupné.

Zavolal i do kanceláře Realtor, kde pracovala jako sekretářka, zatímco se připravovala na získání licence v oboru realit.

Druhá sekretářka Nancy Farasandová mu řekla: „Volala, že onemocněla, Mitchi. Neřekla vám to?”

„Když jsem dnes ráno odjížděl, necítila se moc dobře,” zalhal, „ale myslel jsem, že to přejde.”

„Nepřešlo. Odhadovala to na letní chřipku a moc ji to mrzelo.”

„Zavolám jí domů,” řekl, ale už nevolal, protože věděl, že je to marné.

Mluvil s Nancy před hodinou a půl, mezi oběma rozhovory s detektivy.

Ubíhající minuty uvolňují pružinu v hodinách, ale Mitche víc a víc svazovaly. Měl pocit, jako by mu v hlavě mělo co nevidět něco vybouchnout.

Znovu a znovu se k němu vracel tlustý čmelák, bzučel a přilétal těsně k němu zřejmě přitahován jeho žlutým tričkem.

Na konci bloku na druhé straně ulice stáli na trávníku před jedním z domů dvě ženy a jeden muž a pozorovali policisty: drama vzbudilo pozornost místních. Zdržovali se tam od chvíle, kdy je zvuk policejních sirén vylákal z domů.

Před chvílí zašla jedna z žen do domu a vrátila se s podnosem se sklenicemi, v nichž mohl být ledový čaj. Sklenice vrhaly ve slunečním světle prasátka.

Ještě předtím se tam vydali detektivové, aby trojici vyslechli. Mluvili s nimi jen jednou.

Teď tam ti tři stáli, usrkávali čaj a tlachali, jako kdyby je vůbec nevzrušovalo, že kdosi střelou skolil člověka procházejícího se po jejich čtvrti. Vypadali, jako by vítali vytržení, jako by pro ně znamenalo příjemnou změnu v jejich každodennosti, třebaže stála lidský život.

Mitchovi připadalo, že sousedé se dívají jeho směrem mnohem častěji než policisté a technici od kriminálky. Zajímalo by ho, zda se jich detektivové ptali i na něj a jaké jim kladli otázky.

Žádný z trojice zatím nevyužil služeb Velké zelené. Občas ho tu ale vídávali, protože se staral o čtyři pozemky v ulici.

Ti pijáci čaje se mu nelíbili. Nikdy se s nimi nesetkal, nevěděl, jak se jmenují, ale pohlížel na ně s téměř až hlubokým odporem.

Nelíbili se mu nikoli proto, s jakou zvráceností si užívali situaci, ani proto, co všechno o něm mohli napovídat policii. Nelíbili se mu jeho pocit hraničil skoro až s nenávistí – proto, že jejich životy neztratily řád, protože nežili s hrozbou násilí vůči někomu, koho milují.

Jeho odpor, jakkoli iracionální, přinášel plody. Odpoutával jeho pozornost od strachu o Holly podobně účinně jako neustálé a rozmrzelé analýzy počínání detektivů.

Kdyby si dovolil cele se ponořit do starostí o manželku, zhroutil by se. Bez přehánění. Překvapilo ho, jak křehce se cítí, tak se necítil dosud nikdy předtím.

Pokaždé, když se mu v duchu zjevila její tvář, musel ji odehnat, protože ho v té chvíli začaly pálit oči a zamlžil se mu zrak. Srdce nabralo zlověstně důrazný rytmus.

Taková emocionální reakce, neadekvátní i s ohledem na šok, jaký zažil, když před jeho očima někdo zastřelil člověka, by jistě vyžadovala vysvětlení. Neodvažoval se říct pravdu a nevěřil si, že by svedl vymyslet vysvětlení, které by uspokojilo policisty.

Jeden z detektivů z oddělení vražd se jmenoval Mortonson a měl na sobě světlemodrou košili, černé kalhoty a černé polobotky. Byl vysoký, urostlý a působil upjatě.

Druhý, poručík Taggart, měl obuté tenisky, volné bavlněné kalhoty a do žlutorudočervena laděnou košili s havajským vzorem. Fyzicky působil méně zlověstně než Mortonson a také méně formálně.

Mitchova obezřetnost vůči Taggartovi však překonávala obavy z mnohem působivějšího Mortonsona. Poručíkovy hladce sčesané vlasy, dokonale oholená pleť, perfektně udržovaný chrup a bílé tenisky bez poskvrny napovídaly, že zvolil ležérní oděv a uvolněné chování, aby zmátl a ukonejšil podezřelého, který bude mít tu smůlu a dostane se mu do spárů.

Detektivové nejprve vyslýchali Mitche ve dvou. Později se vrátil už jen Taggart údajně proto, že potřeboval od Mitche „upřesnění” čehosi, co jim řekl předtím. Ve skutečnosti však Taggart zopakoval všechny otázky, které mu kladl s Morfonsonem, očekávaje zřejmě rozpory mezi jeho nynějšími a předchozími odpověďmi.

Zdánlivě tu Mitch figuroval jako svědek. Avšak pro policistu vyšetřujícího vraždu, jejíž pachatel zůstává zatím neznámý, je každý svědek zároveň i podezřelý.

Neměl důvod zabíjet člověka věnčícího psa. I kdyby byli natolik šílení, aby si mysleli, že to mohl udělat,, museli by zároveň přijmout i to, že Iggy mu dělal společníka. Avšak Iggy je zjevně nezajímal.

Ačkoli zřejmě věděli, že se střelbou nemá nic společného, instinkt jim napovídal, že před nimi něco skrývá.

A znovu k němu mířil Taggart v teniskách tak bílých, že vypadaly, jako by zářily.

Jak se poručík blížil, Mitch se zvedl celý ve střehu a v obavách, třebaže se snažil vypadat pouze unaveně a netrpělivě.

4

Plážové opálení detektiva Taggarta dobře ladilo s jeho havajskou košilí. S dobronzova osmahnutou tváří kontrastovaly jeho zuby jak arktický ledovec.

„Omlouvám se vám za způsobené potíže, pane Rafferty. Mám na vás ještě pár otázek a pak už vás necháme jít.”

Mitch mohl odpovědět jen pokrčením ramen nebo přikývnutím. Ale pomyslel si, že mlčení by nemuselo působit dobře, že člověk, který nemá co skrývat, by měl projevit vstřícnost.

Chvíle váhání sice mohla budit dojem, že odpověď promýšlí, přesto řekl: „Já si nestěžuju, poručíku. Stejně dobře jsem to mohl koupit já. Jsem vděčný za to, že žiju.”

Detektiv se snažil působit přívětivě, ale díval se na něj pohledem dravce, chtivýma očima jestřába a neúprosným zrakem orla. „Jak vás to napadlo?” „No, pokud šlo o náhodnou střelbu…”

„To zatím nevíme,” řekl Taggart. „Ve skutečnosti okolnosti nasvědčují chladné úvaze. Jeden dokonale provedený výstřel.”

„Cožpak šílenec s puškou nemůže mít perfektní střelecké schopnosti?”

„Jistěže může. Ale šílenci většinou usilují o co nejvyšší skóre. Psychopat by obrátil pušku i proti vám. Tenhle chlápek věděl přesně, co chce trefit.”

Mitch pociťoval naprosto neopodstatněný díl odpovědnosti za smrt muže se psem. Přišel o život proto, aby Mitch bral únosce vážně a aby nekontaktoval policii.

Pohlédl přes ulici k nebožtíkovi, kolem něhož se stále ještě hemžili technici z kriminálky, a pak se zeptal: „Kdo to je?”

„To zatím nevíme. Neměl u sebe žádné doklady. Neměl ani náprsní tašku. Zvláštní, nemyslíte?”

„Když jdete věnčit psa, nepotřebujete si s sebou brát náprsní tašku.”

„Normální člověk si ji bere ze zvyku,” namítl Taggart. „Dokonce i když umývá před domem auto, mívá ji s sebou.”

Jak zjistíte jeho totožnost?”

„Ani pes nemá známku. Ale protože jde o retrívra téměř výstavní kvality, možná by mohl mít čip. Zjistíme to, jen co sem dostaneme skener.”

Psa převedli na tuhle stranu ulice a přivázali ho k poštovní schránce, kde blahosklonně přijímal lichotky od neztenčujícího se zástupu obdivovatelů.

Taggart se usmál: „Zlatí retrívři jsou ohromní. Jako dítě jsem taky jednoho měl. Miloval jsem ho.”

Obrátil pozornost opět k Mitchovi. Úsměv z tváře mu nezmizel, ale proměnil se. „Ted těch pár otázek. Sloužil jste v armádě, pane Rafferty?”

„V armádě? Ne. Chvíli jsem sekal trávníky u jedné firmy, potom jsem si udělal zahradnické kurzy a rok po střední škole jsem se zařídil pro sebe.”

„Říkal jsem si, jestli nejste bývalý voják, když vás výstřel nevyděsil.”

„Ale ano, vyděsil mě,” ujistil ho Mitch.

Pohled, který na něj Taggart vrhl, ho měl vyvést z míry.

Mitch cítil nutkání uhnout očima, protože mu připadalo, že Taggart skrz ně zkoumá jeho myšlenky jako mikroby pod mikroskopem, ale netroufl si.

„Uslyšel jste výstřel,” řekl Taggart, „viděl jste, jak toho muže zasáhli, ale přesto jste se rozběhl přes ulici střelci přímo do rány.”

„Nevěděl jsem, že nežije. Myslel jsem, že bych pro něj mohl něco udělat.”

„To je chvályhodné. Většina lidí by se hleděla ukrýt.”

„Nejsem žádný hrdina. Jen moje instinkty přehlušily zdravý rozum.” „Možná právě to je rys hrdiny, někoho, kdo si na základě instinktů počíná správně.”

Mitch se odvážil odvrátit zrak od Taggarta a doufal, že si úhybný manévr v této souvislosti vyloží jako příznak skromnosti. „Choval jsem se hloupě, poručíku, ne hrdinsky. Vůbec mě nenapadlo, že bych se i já mohl ocitnout v ohrožení.”

„Myslel jste si tedy, že ho zastřelili náhodně?”

„Ne. Tedy, možná. Nevím. Na nic jsem nemyslel. Nemyslel jsem, jen jsem reagoval.”

„Ale ohrožený jste se necítil?”

„Ne.”

„Nenapadlo vás to, ani když jste spatřil ránu na jeho hlavě?”

„V té chvíli možná trochu ano. Hlavně se mi ale z toho pohledu udělalo nevolno.”

Otázky stíhaly jedna druhou v příliš rychlém tempu. Mitche to vyvádělo z rovnováhy. Mohl by nechtěně prozradit, že ví, proč muže se psem zastřelili.

S bzučivým třepotem křídel se vrátil čmelák. Taggart ho nezajímal, ale obletoval zblízka Mitchovu tvář, jako kdyby si chtěl potvrdit jeho výpověď.

„Viděl jste zranění na jeho hlavě,” pokračoval Taggart, „a ani pak jste se nesnažil schovat?” „Ne.” „Jak to?”

„Patrně jsem si řekl, že když mě nikdo nestřelil do té chvíle, už na mě střílet nebude.” „Necítil jste se tedy ohrožený?” „Ne, necítil.”

Taggart otevřel svůj malý kroužkový notýsek: „Operátorovi na lince 911 jste hlásil, že jste mrtvý.”

Mitch pohlédl překvapeně opět do detektivových očí: „Ze jsem mrtvý}”

Taggart mu přečetl z notesu: „ ,Zastřelili člověka. Jsem mrtvý. Chci říct, je mrtvý. Zastřelili ho a je mrtvý’.” „Tohle jsem říkal?”

„Slyšel jsem nahrávku. Nemohl jste popadnout dech. Zněl jste naprosto vyděšeně.”

Mitch zapomněl, že hovory na linku 911 se nahrávají. „Patrně jsem měl větší strach, než si teď vybavuju.”

„Zjevně jste si uvědomoval, že vám hrozí nebezpečí, ale ani pak jste se neschoval.”

Ať už Taggart dokázal číst v Mitchových myšlenkách nebo ne, stránky jeho vlastní mysli zůstávaly zavřené a jeho oči byly přátelsky, ale neproniknutelně modré.

„Jsem mrtvý ” přečetl opět detektiv z notýsku.

„Uřekl jsem se. Vším tím zmatkem a v panice.”

Taggart znovu pohlédl na psa a znovu se usmál. Pak navázal tónem lidštějším, než jakým mluvil dosud: „Měl bych se vás ještě na něco zeptat? Nechcete mi vy něco říct?”

Mitch v duchu zaslechl Hollyin bolestný výkřik.

Únosci hrozí vždycky zavražděním rukojmí, pokud se do věci vloží policie. K vítězství je bezpochyby třeba přestat hrát podle jejich pravidel.

Policie by povolala FBI, která má s únosy bohaté zkušenosti.

Protože v Mitchově případě nepřichází v úvahu, že by sehnal dva miliony, policie by zprvu jeho tvrzení nevěřila. Přesvědčila by se však o tom, že mluví pravdu, až by únosce znovu zavolal.

Avšak co kdyby k dalšímu telefonátu nedošlo? Co kdyby se únosce dozvěděl, že Mitch mluvil s policií, splnil by svou hrozbu, znetvořil Holly, pak ji zabil a už mu nikdy nezavolal?

V tom případě by si policie mohla začít myslet, že si Mitch únos vymyslel, aby zakryl skutečnost, že Holly už nežije, že ji sám zabil. Na manžela padne vždy první podezření.

Kdyby ji ztratil, na ničem by už nezáleželo. Už nikdy. Nenašla by se síla, jež by zacelila ránu, kterou by v jeho životě zanechala.

Kdyby upadl v podezření, že jí ublížil, nasypalo by to do otevřené rány sůl, pálila by ho a nikdy by se nezahojila.

Taggart zaklapl notýsek, strčil si ho do zadní kapsy kalhot, vrátil se pohledem od psa k Mitchovi a znovu se ho zeptal: „Ještě něco, pane Rafferty?”

V kterémsi okamžiku výslechu čmelák odletěl. Mitch si až teď uvědomil, že jeho bzučení ustalo.

Zamlčí-li Hollyin únos, musí čelit únoscům sám.

Samotnému se mu nedařilo. Vyrůstal s třemi sestrami a bratrem, narozenými v průběhu sedmi let. Jeden druhému sloužili jako důvěrníci, zpovědníci, rádci i ochránci.

Rok po střední škole se odstěhoval od rodičů do bytu, kde bydlel s kamarády. Pak si pořídil vlastní, ve kterém se cítil opuštěný. Musel pracovat šedesát hodin týdně, i více, aby unikl samotě svého bytu.

Začal se cítit opět celý a úplný, když do jeho života vstoupila Holly. Slovo „já” mělo studený zvuk. „My” znělo příjemněji. Raději slýchal slovo „nás” než „mě”.

Poručík Taggart se už netvářil tak nepřístupně jako předtím.

Mitch se nadechl: „No…”

Detektiv si olízl rty.

Bylo horko, vzduch byl suchý. I Mitchovy rty vyschly.

Drobný pohyb Taggartova jazyka mu však připomněl hada a naznačoval, že v myšlenkách si vychutnává očekávanou oběť.

Jen paranoia mu musela přinést na mysl zvrácený nápad, že detektiv z oddělení vražd je ve spojení s Hollyinými únosci. Tato důvěrná chvilka mezi vyšetřovatelem a svědkem mohla ve skutečnosti znamenat vyhrocenou prověrku Mitchovy ochoty řídit se pokyny únosců.

Strach na něj útočil rozumovými i iracionálními argumenty. Taková záplava nezvladatelné hrůzy a temného podezření nepřála logickému uvažování.

Představoval si, že když teď poví Taggartovi pravdu, ten se jen ušklíbne a řekne: Musíme ji zabít, pane Rafferty. Už vám nemůžeme důvěřovat. Ale dáme vám na vybranou, co jí máme uříznout nejdříve — prsty nebo uši?

Stejně jako když stál nad mrtvým mužem, cítil Mitch i teď, že ho někdo sleduje. Nejen Taggart a lidé ze sousedství popíjející čaj, ale někdo neviděný. Sleduje ho a vyhodnocuje.

„Ne, poručíku,” odpověděl. „Nemám nic dalšího.”

Detektiv vylovil z kapsy košile sluneční brýle a dal si je na oči.

V odrazech dvou zrcadlových skel se Mitch téměř nepoznal. Zakřivení způsobilo, že vypadal staře.

„Máte moji vizitku,” připomněl mu Taggart.

„Ano, pane, mám.”

„Zavolejte mi, když si vzpomenete na cokoli, co vám bude připadat důležité.”

Blyštivý odosobněný lesk slunečních brýlí mu připomněl oči hmyzu: bez citu, chtivé, žravé.

Taggart opět promluvil: „Zdáte se mi nervózní, pane Rafferty.”

Mitch zvedl ruce, aby ukázal, jak se mu chvějí, a odpověděl: „To není nervozitou, poručíku. Otřáslo to se mnou, notně to se mnou otřáslo.”

Taggart si znovu navlhčil rty.

Mitch dodal: „Ještě jsem nikdy neviděl zavražděného člověka.” „Nikdy si na to nezvyknete,” poznamenal Taggart. Mitch dal ruce dolů a přisvědčil: „Asi ne.” „Když jde o ženu, bývá to ještě horší.”

Mitch nevěděl, jak si má tuhle poznámku vyložit. Buď šlo o prostou pravdu ze zkušenosti detektiva z oddělení vražd – anebo o pohrůžku.

„O ženu nebo o dítě,” dodal Taggart. „Nemohl bych dělat vaši práci.”

„Ne, to byste nemohl.” Už na odchodu Taggart dodal: „Ještě se uvidíme, pane Rafferty.” „Uvidíme?”

Taggart se ohlédl: „Oba nás povolají k soudu za svědky, až tenhle případ uzavřeme.”

„Asi to nebude tak snadné, co?”

„ ,Prolitá krev křičí ke mně ze země’, pane Rafferty,” řekl detektiv a zjevně něco citoval. „.Prolitá krev křičí ke mně ze země.’” Mitch sledoval, jak se Taggart vzdaluje. Pak pohlédl do trávy u nohou.

Slunce posunulo stíny palmových listů za něj. Stál v jeho paprscích, ale nehřály ho.

5

V autě na palubní desce měl digitální hodiny, stejně na zápěstí, ale i tak slyšel odttkávat čas, hnal se takovou rychlostí jako zarážka drnčící o hřebíky na roztočeném kole štěstí.

Zamýšlel jet z místa činu rovnou domů. Logika mu napovídala, že Holly se zmocnili doma. Neriskovali by unést ji na ulici na cestě do práce.

Možná po sobě zanechali nějakou stopu, která by mu mohla prozradit jejich totožnost. A ještě spíš tam pro něj mohli nechat zprávu, další pokyny.

Mitchův den začal jako vždy tím, že vyzvedl Iggyho u jeho bytu v Santa Aně. Teď ho musel odvézt zase zpátky.

Cestou k severu, ze vznešené a bohaté pobřežní části Orange County, kde pracovali, do jejich skromnějších čtvrtí, se chtěl Mitch vyhnout silnému provozu na hlavní silnici a jel postranními ulicemi, ale i ty byly plné aut.

Iggy si chtěl povídat o vraždě a o policii. Mitch před ním musel předstírat naivní vzrušení z nebývalého zážitku, ve skutečnosti však měl hlavu plnou myšlenek na Holly a na to, co ho čeká.

Naštěstí Iggyho konverzace začala brzy skákat z jednoho tématu na druhé jako klubko vlny pošťuchované nezvedeným kotětem.

Mitchovi dalo menší práci předstírat účast v takovém zmateném hovoru, než kdyby se řeč soustředila na zastřeleného pejskaře.

„Bráchanec Louis měl kámoše Démona,” vyprávěl Iggy. „Tomu se stalo přesně to samé. Střelili ho, když věnčil psa, akorát že to nebyl pes a nestřelili ho puškou.” „Démona?” přeptal se Mitch.

„Damona,” opravil ho Iggy. „Damon. Měl kočku. Jmenovala se Chlupka. Věnčil ji a střelili ho.” „Kočky se věnčí?”

„On Damon Chlupku jen přenášel v takové pohodlné cestovní kleci k veterináři.”

Mitch se opakovaně díval do zpětného i bočních zrcátek. Všiml si, že za ním z hlavní silnice sjel SUV cadillac. Už několik bloků se držel stále v závěsu.

„Takže Damon tu kočku nevenčil,” podotkl Mitch.

„Sel s kočkou po ulici a ten usmrkanec, ten sotva dvanáctiletej hajzlík, ho trefil paintballovou pistolí.”

„Takže ho nezastřelil.”

„No, nezhebl, to ne, a nebyl to pes, nýbrž kočka, ale Damon byl celej modrej.” „Modrej?”

„Modrý vlasy, modrej ksicht, všechno modrý. Taky byl pěkně nasranej.”

Cadillac se stále držel dvě tři auta za nimi. Možná jeho řidič doufal, že si ho Mitch nevšimne.

„Takže Damon měl všechno modré. Co se stalo tomu klukovi?” zeptal se Mitch.

„Damon mu chtěl rozbít hubu, jenže ten grázlík ho střelil ještě jednou, do rozkroku, a zdrhl. Hele, Mitchi, víš, že v Pensylvánii mají město, který se jmenuje Blue Balls, tedy Modrý koule?”

„To teda nevím.”

,Je to tam, co žijou amišové. A hned vedle mají město, který se jmenuje Šukačka, tedy Intercourse.” „To jsou věci.”

„Dost možný, že tihleti amišové nejsou tak upjatí, jak se tváří.” Mitch přidal plyn, aby projel křižovatkou dřív, než naskočí červená. Černý cadillac za ním přejel do jiného pruhu, zrychlil a stihl to na oranžovou.

„Jedl jsi někdy amišskej mucholapkovej koláč?”

„To jsem tedy nejedl.”

„Je teda hodně hutnej, sladčí než jihoamerická telenovela. Jako kdybys jedl melasu. Fakt zrádný žrádlo, kámo.”

Cadillac opět zvětšil vzdálenost a vrátil se do Mitchova jízdního pruhu. Zase je dělila tři auta.

Iggy mluvil dál: „Earl Potter přišel o nohu, když jedl mucholapkovej koláč.”

„Který Earl Potter?”

„Táta Tima Pottera. Měl cukrovku, ale nevěděl o tom, a spráskal denně snad pytel bonbonů. Jedls někdy koláč, jakej pečou v Quakertownu?”

„Jak se to Earlovi stalo s tou nohou?”

„Člověče, něco neuvěřitelnýho! Jednoho dne ji najednou měl necitlivou, stěží chodil. Ukázalo se, že mu v ní skoro úplně přestala obíhat krev. Vinou tý cukrovky. Uřízli mu nohu nad kolenem.”

„A on u toho jedl mucholapkový koláč.”

„To ne. Došlo mu, že už se musí na sladký vykašlat.”

„To udělal dobře.”

„Takže si den před operací dal poslední moučník a vybral si mucholapkovej koláč, na kterej si dal šlehačky, že by na ni jedna kráva nestačila. Viděls někdy ten suprovej film o amiších s Harrisonem Fordem a s tou herečkou, co má takový ty hodně velký kozy?”

Přes Chlupku, Modré koule, Šukačku, mucholapkový koláč a Harrisona Forda dojeli k domu, kde bydlel Iggy.

Mitch zaparkoval u obrubníku a černé SUV kolem nich projelo, aniž zpomalilo. Mělo tmavá boční okna, takže neviděl řidiče ani spolujezdce.

Iggy otevřel dveře, ale než vystoupil, zeptal se: „Není ti něco, šéfe?” „Ne, je mi fajn.” „Vypadáš zdrchaně.”

„Viděl jsem, jak zastřelili člověka,” připomněl mu Mitch. „No jo. To bylo hustý. Už vím, kdo bude dneska u Dunícího hromu středem pozornosti. Nechceš se stavit?” „Židli mi držet nemusíš.”

Cadillac pokračoval k západu. Odpolední slunce zabalilo podezřelý vůz do třpytivé záře. Celý se leskl a zdálo se, že mizí ve slunečním chřtánu.

Iggy vystoupil z dodávky, ještě jednou pohlédl na Mitche a nasadil zkormoucený výraz: „Bída, co?” „Pokusím se to vyhnat z hlavy.” „Wow! Jako kdybych slyšel promluvit feťáka.” „Setři se.”

„Hodlám si přivodit jen mírnou otravu,” ujistil ho Iggy. „Doktor Ignác ti předepisuje minimálně šestilahvové balení cervezy. A vyřiď paní Mitchové, že je superkočka.”

Iggy zabouchl dveře a odcházel, urostlý, věrný, milý a nic netušící.

Mitch položil ruce, které se mu náhle roztřásly, na volant a pokračoval dál v jízdě.

Když před chvílí řídil dodávku k severu, nemohl se dočkat, až se zbaví Iggyho a zamíří domů. Teď se mu svíral žaludek při pomyšlení, co by tam na něj mohlo čekat.

Nejvíc se obával, že tam najde krev.

6

Mitch řídil se staženými okénky, protože toužil po zvucích z ulice, po nějaké známce života. SUV cadillac se už neukázal. Žádný jiný vůz jej ve sledování nenahradil. Zřejmě si pronásledovatele vysnil.

Pocit, že má někoho v patách, se vytratil. Tu a tam mu zrak přilákalo zpětné zrcátko, ale už neočekával, že v něm spatří něco podezřelého.

Cítil se osamělý, cítil se ještě hůř než osamělý. Opuštěný. Téměř toužil po tom, aby se černé SUV znovu vynořilo.

Jejich dům stál ve staré zástavbě města Orange, jednoho z nejstarších v okrsku. Když zahnul do jejich ulice a nebral zřetel na rozmanité ročníky parkujících vozů, jako by se před ním rozhrnula opona času a on se ocitl v roce 1945.

Jejich bungalov ze žlutých prken, s bílým roubením a střechou z cedrových šindelů obklopoval plaňkový plot, po němž se pnuly růže. Daly se tu vidět i větší a hezčí domy, ale žádný se příliš nevymykal z průměru.

Zaparkoval na příjezdové cestě hned vedle domu pod mohutným kalifornským pepřovníkem a vystoupil do nehybného odpoledního vzduchu.

Ulice i předzahrádky zely prázdnotou. V téhle čtvrti rodiny vyžívaly ze dvou platů, a tak byli ještě všichni v práci. Děti s klíči na krku se v 15.04 ještě nevrátily ze škol.

Nechodily sem posluhovačky ani myči oken, najatí zahradníci tu nevysávali spadané listí. Majitelé těchto domů si sami klepali koberce a sami si kosili trávníky.

Sluneční záře se vplétala do kaskádovitých větví pepřovníku a zasypávala stíněnou dlažbu elipsovitými šupinami světla.

Mitch vstoupil postranní brankou v plotu. Bílá proutěná křesla se zelenými polštáři stála vedle malých proutěných stolků s vrchními deskami ze skla.

V neděli odpoledne tu s Holly často sedávali, povídali si, četli noviny a pozorovali kolibříky těkající mezi karmínovými květy trubačů, které zdobily sloupky verandy.

Někdy rozložili mezi proutěnými křesly herní stolek. Drtila ho ve scrabblu. Jemu šly zase lépe vědomostní kvizy.

Moc času na zábavu neměli. Nejezdili si o prázdninách zalyžovat, netrávili víkendy v Baje. Zřídkakdy si vyšli do kina. Sedět společně na přední verandě domu jim skýtalo stejnou potěchu, jako kdyby si vyrazili do Paříže.

Šetřili peníze na podstatnější věci. Na riziko, jaké ji čekalo se změnou povolání ze sekretářky na realitní agentku. Na skromnou reklamu jeho firmy, na nákup druhého auta a na rozšíření podniku.

Taky na děti. Zamýšleli si pořídit děti. Dvě, možná tři. O některých svátcích, když na ně padla obzvláštní romantická nálada, nepovažovali ani číslo čtyři za přehnané.

Netoužili po světě a nehodlali jej měnit. Chtěli v něm jen svůj malý koutek a možnost zaplnit jej rodinou a smíchem.

Vzal za kliku předních dveří. Nebyly zamčené. Otevřel je dovnitř a na prahu zaváhal.

Ohlédl se na ulici. Téměř očekával, že před domem spatří černé SUV. Nebylo tam.

Vstoupil a chvíli postál hned za dveřmi, aby si oči zvykly na přítmí. Do obývacího pokoje proniklo okny jen tolik světla, kolik tam propustil venkovní strom.

Všechno vypadalo tak, jak mělo. Nenašel žádné známky zápasu.

Zavřel za sebou dveře. Na chvíli se o ně potřeboval opřít.

Kdyby byla Holly doma, slyšel by hudbu. Milovala big bandy, Millera, Goodmana, Ellingtona, Shawa. Říkala, že hudba čtyřicátých let se hodí k domu. Hodila se i k ní. Slušela jí.

Obloukový průchod spojoval obývák s malou jídelnou. Ani v druhé místnosti nenašel nic, co by se vymykalo normálu.

Na stole ležela velká mrtvá můra. Šlo o noční druh s černými ornamenty na šedém podkladu vroubkovaných křídel.

Musela se dovnitř dostat minulou noc. Poseděli chvíli na verandě a nechali dveře otevřené.

Možná že žila a jen spala. Kdyby ji opatrně přikryl dlaní a vynesl ven, mohla by zaletět do rohu na strop verandy a počkat tam, až vyjde měsíc.

Váhal, nechtělo se mu dotknout se jí v obavě, že v ní už nezbyla známka života. Dotykem by se mohla rozpadnout v hromádku mastného prachu, což se u některých můr stává.

Mitch se nočního motýla nedotkl, protože chtěl věřit, že žije.

Spojovací dveře mezi jídelnou a kuchyní byly dokořán. Z kuchyně se linulo světlo.

Vzduch plnil zápach spáleného toastu. Když procházel otevřenými dveřmi, zápach ještě zesílil.

Tady už našel stopy zápasu. Jedna ze židliček jídelního koutu ležela na zemi převržená. Podlahu pokrývaly střepy z rozbitého nádobí.

V toastovači spatřil dva krajíce spáleného chleba. Šňůru přístroje někdo vytrhl ze zásuvky. Máslo zůstalo ležet na kuchyňské lince rozteklé narůstajícím vedrem.

Vetřelci sem museli vniknout předními dveřmi a překvapit ji, právě když si připravovala toast.

Kuchyňské skříňky měly jasně bílý nátěr. Na jedněch dveřích a dvou zásuvkách spatřil cákance krve.

Mitch musel na chvíli zavřít oči. V duchu viděl, jak sebou můra škubla a vzlétla ze stolu. I v hrudi mu cosi škubalo a on chtěl doufat, že to je naděje.

Krvavý otisk ženské ruky na bílém povrchu ledničky křičel stejně hrůzyplně, jako by to dokázal lidský hlas. Další plný temný otisk a jeden rozmazaný našel na dvířkách horních skříněk.

Krev potřísnila i terakotové dlaždice na podlaze. Vypadalo to jako hodně krve. Připadalo mu to jako celý oceán krve.

Ten pohled Mitche tak rozrušil, že zatoužil opět zavřít oči. Vylekala ho však bláhová myšlenka, že zavřeli před touto děsivou skutečností oči dvakrát, navždy oslepne.

Zazvonil telefon.

7

Aby se k telefonu dostal, nemusel šlápnout do krvavých cákanců. Zvedl sluchátko na třetí zazvonění a slyšel se, jak hlasem jak z hrobu říká: „Ano?” „To jsem já, miláčku. Poslouchají nás.” „Holly! Ublížili ti?”

„Nic mi neudělali,” řekla pevným hlasem, který přesto nezněl, jak měl.

„Právě jsem v kuchyni,” řekl.

„Chápu.”

„Ta krev tady…”

„Vím. Teď na to nemysli. Mitchi, říkali, že máme na rozhovor minutu, ne víc než jednu minutu.”

Pochopil, kam tím míří: Jednu minutu a pak už se možná nikdy neuslyší.

Nohy mu vypovídaly poslušnost. Odstrčil od kuchyňského stolku jednu židli, ztěžka na ni dopadl a vydechl: „Mě to tak hrozně mrzí.” „Nemůžeš za to. Neklaď si to za vinu.” „Co je to za kriply? Jsou šílení, nebo co?”

„Jsou to bezcitní násilníci, ale šílení nejsou. Působí… nevím, profesionálně… Chci ale, abys mi něco slíbil…” „Já tu umřu hrůzou.”

„Poslouchej mě, miláčku. Chci, abys mi něco slíbil. Kdyby se mi cokoli stalo…” „Nic se ti nestane.”

„Kdyby se mi cokoli stalo,” nedala se odbýt, „slib mi, že nezůstaneš sám.” „Na tohle nechci myslet.”

„Nezůstaneš sám, říkám ti. Někoho si najdeš a budeš dál žít.” „Já žiju díky tobě.”

„Povídám, nezůstaneš sám, sekáči, nebo se naštvu.” „Udělám, co chtějí. Dostanu tě zpátky.”

„Pokud mě neposlechneš, budu tě chodit strašit, Rafferty. Jako v tom filmu Poltergeist.” „Bože můj, miluju tě,” vydechl. „Ano. Já tě taky miluju. Chtěla bych tě obejmout.” „Hrozně moc tě miluju.” Neodpověděla. „Holly?”

Ticho ho probralo, vyskočil ze židle. „Holly! Slyšíš mě?”

„Já tě slyším, sekáči,” ozval se hlas únosce, se kterým mluvil předtím. „Ty hajzle!” „Chápu tvůj vztek…” „Ty sráči!”

„…ale nemám na něj náladu.” „Jestli jí ublížíš…”

„Už jsem jí ublížil. A pokud toho nenecháš, naklepu tu děvku jak syrovou flákotu.”

Naléhavé vědomí bezmoci přimělo Mitche změnit tón z hněvivého na pokorný.

„Prosím. Už jí neubližujte. Prosím vás.”

„Zklidni se, Rafferty. Zklidni se a já ti pár věcí vysvětlím.”

„Dobře. Zklidním se. Potřebuju vysvětlení. Ničemu tady vůbec nerozumím.”

Opět se mu podlomily nohy. Místo aby usedl na židli, nohou odkopl rozbitý talíř a poklekl na podlahu. Z jakéhosi důvodu se cítil vkleče pohodlněji než vsedě na židli.

„Co se týče té krve,” promluvil únosce, „praštil jsem ji, když kladla odpor, ale nepořezal jsem ji.” „Ale všechna ta krev…”

„Musíš brát to, co ti říkám. Stáhli jsme jí ruku škrtidlem, a když se ukázala žíla, zabodli jsme do ní jehlu a nabrali čtyři ampulky krve, jako když jdeš k doktorovi na prohlídku.”

Mitch si opřel čelo o dvířka trouby. Zavřel oči a snažil se soustředit.

„Krví jsme jí pomazali ruce a udělali ty otisky. Nějakou jsme rozmazali po zásuvkách a skříňkách. Nacákali jsme ji na podlahu. Připravili jsme jeviště, Rafferty. Tak, aby to vypadalo, že byla zavražděná tam.”

Mitch si připadal jako želva, která právě opustila startovní čáru, zatímco ten muž, králík, už překonal půlku trati maratónu, na kterou se oba pustili. Nestíhal. „Jeviště? K čemu?”

„Pokud ztratíš hlavu a půjdeš s tím na policii, historce o únosu nikdy neuvěří. Uvidí tu kuchyň a bude jim jasné, žes ji odkrágloval.”

„Nic jsem jim neřekl.”

„To vím.”

„Když jsem viděl, co jste udělali tomu pejskaři, věděl jsem, že nemáte co ztratit, že jsem proti vám bez šance.”

„Tohle je pojistka navíc,” řekl únosce. „Rádi se jistíme. V tvojí kuchyňské přihrádce schází řeznický nůž.”

Mitch se nenamáhal, aby si to ověřil.

„Zabalili jsme ho do jednoho z tvých triček a džínsů. Na jednom i druhém jsou skvrny od Hollyiny krve.”

Ano, počínali si profesionálně, přesně jak říkala.

„Ten balík jsme schovali u tebe doma,” pokračoval únosce. „Tobě se ho těžko podaří najít, ale pro policejní psy to bude hračka.”

„Začínám to chápat.”

„Věděl jsem, že to pochopíš. Nejsi pitomec. I proto se tak jistíme.” „Ale co dál? Vysvětlete mi, o co tu jde.”

„Ještě ne. Zatím to bereš ještě stále příliš citově, Mitchi. A to není dobře. Nemáš emoce pod kontrolou a mohl bys udělat chybu.”

„Jsem klidný,” ujišťoval ho Mitch, ačkoli mu srdce nadále zběsile bušilo a krev mu tepala v uších.

„Chybu si nemůžeš dovolit, Mitchi. Ani jednu jedinou. Proto chci, jak jsem už říkal, aby ses zklidnil. S chladnou hlavou pak probereme situaci. Zavolám v šest.”

Mitch nevstal z pokleku, jen otevřel oči a pohlédl na hodinky: „To je víc než dvě a půl hodiny.”

„Máš na sobě pořád ještě pracovní oděv. Jsi špinavý. Dej si horkou sprchu. Budeš se cítit lip.”

„Děláte si legraci?”

„Musíš vypadat trochu k světu. Osprchuj se, převleč a pak odejdi z domu. Jdi kamkoli, jenom se přesvědč, že máš nabitý mobil.” „Radši bych čekal tady.”

„To bych ti nedoporučoval, Mitchi. Dům je plný vzpomínek na Holly, kamkoli pohlédneš. Budou ti jitřit nervy. Potřebuju tě méně rozrušeného.”

„Tak jo. Dobře.”

„A ještě něco. Rád bych, aby sis poslechl tohle…”

Mitch se domníval, že únosce teď vyloudí z Holly další výkřik bolesti, aby mu dal najevo, jak bezmocný je ve svém úsilí chránit ji. Stačil jen říct: „Ne, prosím.”

Namísto Holly uslyšel dva nahrané hlasy. Na pozadí okolního šumu zněly zcela zřetelně. První patřil jemu:

Ještě jsem nikdy neviděl zavražděného člověka.”

„Nikdy si na to nezvyknete.”

,Asi ne.”

„Když jde o ženu, bývá to ještě horší… O ženu nebo o dítě.” Druhý hlas náležel detektivu Taggartovi.

Únosce se opět ozval: „Kdybys mu to byl vyzvonil, Mitchi, Holly by už teď nežila.”

V tmavém kouřovém skle dvířek trouby viděl odraz tváře, která vypadala, jako by na něj hleděla z okna pekel.

„Taggart patří k vám.”

„Možná patří. Možná nepatří. Nejlépe, budeš-li si myslet, že k nám patří všichni. Tak to pro tebe bude jistější a taky o mnoho bezpečnější pro Holly. Všichni k nám patří.”

Vybudovali kolem něho stěny krabice. Teď na ně položili víko.

„Mitchi, nerad bych se s tebou loučil tak chmurně. Chtěl bych tě něčím pozvednout na duchu. Chci tě ujistit, že se jí nedotkneme.”

„Uhodiljste ji.”

„Uhodím ji znovu, pokud nebude dělat, co jí přikážu. Ale nedotkneme se jí. Nejsme násilníci, Mitchi.” „Proč bych vám to měl věřit?”

„Zcela jistě tě mám na háčku, Mitchi. Hraju si s tebou, zkouším to na tebe. A zcela jistě ti spoustu věcí zamlčím…” „Jste vrazi, ale nejste násilníci?”

„Jde o to, že všechno, co jsem ti řekl, je pravda. Prober si zpětně naše debaty a zjistíš, že jsem nelhal a že jsem dodržel slovo.”

Mitch ho toužil zabít. Ještě nikdy předtím nepociťoval chuť dopustit se hrubého násilí na jiné lidské bytosti, ale tohoto člověka chtěl zahubit.

Svíral sluchátko tak silně, až ho bolela ruka. Nedokázal stisk povolit. „Mám bohaté zkušenosti z práce s prostředníky, Mitchi. Pro mě jsi jen prostředek, velmi cenný nástroj, citlivý stroj.” „Tak stroj, jo?”

„Ještě mě chvíli poslouchej, ano? Nemělo by smysl špatně zacházet s cenným a citlivým strojem. Nepořídím si ferrari, abych v něm pak nikdy nevyměnil olej, abych ho nepromazal.”

„Ještěže aspoň ferrari…”

„Dokud jsi v mé péči, Mitchi, nebudu tě nátlakem nutit, abys překonával vlastní možnosti. I od ferrari bych požadoval vrcholný výkon, ale neočekával bych, že dokáže prorazit cihlovou zeď.”

„Já mám pocit, že jsem do takové cihlové zdi právě vrazil.”

„Jsi odolnější, než si myslíš. Avšak abych z tebe dostal nejlepší výkon, chci, abys věděl, že se k Holly budeme chovat s náležitou úctou. Uděláš-li všechno, co požadujeme, vrátí se ti živá… a nedotčená.”

Holly nebyla slaboch. Fyzické násilí by ji jen tak snadno nezlomilo. Avšak znásilnění znamenalo víc než pouhé ublížení na těle. Znásilnění deformovalo mysl, duši i srdce.

Její věznitel mohl na toto téma přivést řeč s pevným úmyslem zbavit Mitche alespoň části strachu. Ale zároveň to ten bastard mínil jako varování.

Mitch promluvil: „Myslím, že jste mi pořád neodpověděl na moji otázku. Proč bych vám měl věřit?” „Protože ti nic jiného nezbývá.” To byla nezvratná pravda.

„Musíš mi věřit, Mitchi. Jinak bys ji už od tohoto okamžiku musel považovat za mrtvou.” Únosce zavěsil.

Pocit bezmoci udržel Mitche ještě nějakou chvíli na kolenou.

Nakonec ho nahraný hlas ve sluchátku požádal tónem kárající učitelky z mateřské školy, která nemá děti příliš v lásce, aby zavěsil. Položil místo toho sluchátko na podlahu a neustávající pípání ho pobízelo výzvy uposlechnout.

Zůstal klečet, znovu si opřel čelo o dvířka trouby a zavřel oči.

Mysl mu bouřila. Mučily ho vířivé útržky obrázků Holly, tornádo vzpomínek, hezkých vzpomínek, milých, přesto ale bolestných, protože mohlo jít o to jediné, co mu z ní zbude. Strach a hněv. Lítost a smutek. Ještě nikdy nezakusil ztrátu. Život ho na ni nepřipravil.

Snažil se pročistit si mysl, protože se domníval, že by pro Holly mohl hned teď něco udělat, jen kdyby se mu podařilo utišit strach, uklidnit se a myslet. Nemusel čekat na pokyny únosců. Mohl by pro ni něco podstatného udělat hned teď. Mohl by se vzchopit k akci na její záchranu. Něco pro ni udělat.

Jak zhroucený klečel na terakotových dlaždicích, rozbolela ho kolena. Fyzické nepohodlí mu postupně pročistilo hlavu. Myšlenky mu už nepoletovaly jako cáry odpadků, ale plynuly jak spadané listí po hladině klidné řeky.

Mohl pro Holly něco udělat a byl si jist, že ví, co přesně, jen ten nápad plul těsně pod hladinou a jeho vědomí k němu nedosáhlo. Tvrdá podlaha se k němu stavěla stále nemilosrdněji a on si připadal, že klečí na skleněných střepech. Mohl pro Holly něco udělat. Odpověď mu unikala. Něco. Kolena ho bolela. Snažil se bolest ignorovat, pak se ale postavil. Mlhavá myšlenka se rozplynula. Vrátil telefonní sluchátko do vidlice. Musí čekat na další zavolání. Nikdy předtím se necítil tak zbytečný.

8

Ačkoli do večera zbývalo ještě dost času, už roztahoval stíny k východu, dál a dál od zapadajícího slunce. Královská palma stínila už téměř celý zadní dvorek.

Tohle místo bývalo pro Mitche vždy ostrůvkem klidu, avšak teď ztěžklo napětím jako soustava závěsných lan visutého mostu.

Na druhém konci dvorku vedla za plaňkovým plotem úzká průchozí ulička. Za ní viděl další dvorky a další domy.

Možná právě z prvního patra některého z nich ho teď někdo sleduje silným dalekohledem.

Rekl Holly do telefonu, že je právě v kuchyni, a ona odpověděla, že to ví. Mohla to vědět jedině proto, že to věděli její věznitelé.

Černý SUV cadillac se nakonec ukázal jako nevinný. Žádné jiné auto, jež by mohlo být ve spojení s únosci, ho nesledovalo.

Očekávali, že pojede domů, a tak namísto aby ho sledovali, zaměřili se na jeho dům. Právě teď ho pozorují.

Jeden z domů na vzdálenějším konci uličky mohl skýtat dobré pozorovací stanoviště, pokud by se jeho osazenstvo vybavilo kvalitními optickými přístroji, umožňujícími detailní rozlišení i na velkou vzdálenost.

Jeho podezření teď však vzbudila garáž v zadní části jeho pozemku. Dalo se k ní dostat jak z uličky, tak z hlavní ulice po příjezdové cestě, jež vedla podle domu.

Garáž sloužila k parkování Mitchovy dodávky i Hollyiny hondy. Měla okna jak v přízemí, tak ve skladových prostorách. Některá byla temná, jiná odrážela sluneční záři.

V žádném z nich nezahlédl přízračný obličej ani výmluvný pohyb. Pokud ho odtamtud někdo sledoval, jistě si dával pozor. Spatřil by ho, jen kdyby se pozorovatel chtěl nechat spatřit, aby ho zastrašil.

Kosé sluneční paprsky křesaly z pryskyřníků, dlužich i netýkavek zářivé barvy jako z chrámových oken.

Řeznický nůž zabalený do zkrvavených šatů možná leží zakopaný v květinovém záhonu.

Kdyby ten balík našel a odstranil, kdyby očistil kuchyň od krve, do jisté míry by opanoval situaci. Byl by tak připravenější na další vývoj událostí v nadcházejících hodinách.

Pokud ho však pozorují, únosci by jistě jen tak lhostejně nepřihlíželi jeho počínání. Inscenovali vraždu jeho ženy proto, aby ho zahnali do pasti, a nelibě by nesli, že se z ní vyvlékl.

Aby ho potrestali, ublížili by Holly.

Když muž v telefonu sliboval, že se jí nedotkne, měl na mysli znásilnění. Nerozpakoval by se však bít ji.

Kdyby měl důvod, opět by ji udeřil. Ztloukl by ji. Mučil. V tomto ohledu mu nic neslíbil.

K hodnověrné inscenaci vraždy od ní získali krev bezbolestně, injekční jehlou. Neslíbili mu však, že ji natrvalo ušetří ostří nože.

Na důkaz jeho beznadějné bezmoci ji mohou pořezat. Každé říznutí do jejího těla zároveň přeřezávalo šlachy jeho vůle vzdorovat.

Zabít se ji neodváží. Aby mohli nadále Mitche ovládat, musejí ho nechat tu a tam s ní promluvit.

Mohou ji však zmrzačit a pak ji přimět, aby mu svoje zranění v telefonickém rozhovoru vylíčila.

Mitche překvapila vlastní schopnost předvídat tak děsivý vývoj událostí. Ještě před pár hodinami neměl sebemenší osobní zkušenost s tak ryzím zlem.

Živá představivost mu napovídala, že někde v podvědomí, či snad ještě hlouběji než v podvědomí, si vždy uvědomoval existenci zla a odporností, na něž nestačí psychologické či sociální rozbory. Hollyin únos vynesl toto záměrně potlačované vědomí z temných hlubin na světlo.

Stín královské palmy dosáhl už k plotu zadního dvora, protáhl se natolik, jako by se chtěl roztrhnout, a sluncem prozářené květiny vypadaly jak vyfoukané z křehkého skla. Napětí vzrůstalo.

Dlouhý stín i květiny však vydrží. To, co spělo ke kritickému bodu zlomu, tkvělo v Mitchovi. A třebaže mu úzkost svírala žaludek a nutila ho zatínat zuby, pociťoval, že nadcházející změna bude k lepšímu.

Temná i sluncem ozářená okna garáže se mu vysmívala. I nábytek na verandě a na dvorku, připravený k vychutnání letních lenivých volných chvil, jako by si z něj tropil posměch.

Posmívala se mu i úhledná, tvarově dokonale vyvážená zahradní úprava, na které strávil bezpočet hodin. Veškerá krása, která se pod jeho rukama zrodila, jako by teď působila uměle a její nepřirozenost ji činila ošklivou.

Vrátil se do domu a zavřel za sebou dveře. Nenamáhal se s jejich zamykáním.

Dovnitř se nemohlo dostat nic horšího, než co sem už vniklo a zase odešlo. Případné další narušení jen vyšperkuje prapůvodní hrůzu.

Přešel kuchyní a vstoupil do krátké chodbičky, odkud se vcházelo do dvou místností. Jedna z nich sloužila k odpočinku, před televizorem s velkou obrazovkou stála pohovka a dvě křesla.

Už jen zřídka sledovali televizi. Éter ovládly takzvané reality show a také policejní a soudní dramata, ale to ho nezajímalo, protože nic z toho nepřipomínalo realitu takovou, jakou znal. A teď ji znal ještě lépe.

Na konci chodby vstoupil do ložnice. Ze zásuvky vyndal čisté spodní prádlo a ponožky.

Jakkoli mu to za daných okolností připadalo banální, nezbývalo mu nic jiného než postupovat podle pokynů, které dostal.

Za dne už bylo teplo, ale večery v polovině května bývaly ještě chladné. Z ramínek ve skříni vzal čisté džínsy a flanelovou košili a připravil si je na postel.

Ocitl se v Hollyině malém krášlicím koutku, kde denně sedávala na židličce ozdobené střapci a česala se, líčila a nanášela rtěnku.

Mimoděk uchopil její příruční zrcátko. Podíval se do něj, jako by čekal, že na něho jakýmsi zázrakem pohlédne její milý, usměvavý obličej, a tak mu naznačí nejbližší budoucnost. Pocítil zklamání, když spatřil jen vlastní odraz.

Oholil se, osprchoval a převlékl, aby se připravil na další utrpení.

Neměl tušení, co od něho očekávají, jak by dokázal sehnat dva miliony dolarů, aby vykoupil svou ženu, ale nesnažil se vymýšlet roztodivné varianty. Někomu, kdo stojí na vysokém skalnatém převisu, se nedoporučuje přemýšlet o hloubce pod ním.

Seděl právě na posteli, kde si šněroval boty, když zazněl zvonek u dveří.

Únosce řekl, že zavolá v šest hodin, ne že přijde za ním. Navíc hodiny ukazovaly teprve čtvrt na pět.

Nepřipadalo v úvahu, že by na zvonění nereagoval. Nesměl přehlížet žádný způsob, jakým by ho Hollyini únosci mohli kontaktovat.

I pokud návštěvník nemá s jejím únosem nic společného, musí Mitch otevřít, aby uchoval zdání, že se nic výjimečného neděje.

Dodávka na příjezdové cestě napovídala, že je doma. Kdyby šlo jen o souseda a on se nedočkal odpovědi na zvonění, mohl by obejít dům a zaklepat na kuchyňské dveře.

Okénkem ve dveřích s šesti tabulemi se naskýtal přímý pohled na podlahu kuchyně pokrytou střepy z nádobí i krvavé otisky rukou na skříňkách i na lednici.

Měl zatáhnout žaluzie.

Vyšel z ložnice, prošel chodbou a přešel obývací pokoj dřív, než návštěvník stačil zazvonit podruhé.

Přední dveře neměly okénko. Otevřel je a na prahu stál detektiv Taggart.

9

Díval se na něj zrcadlovými skly brýlí a jeho pohled kudlanky Mitche vyděsil a připravil ho o hlas. „Mám rád tyhle staré čtvrti,” promluvil Taggart a rozhlížel se po přední verandě. „Takhle vypadala jižní Kalifornie v nejlepších časech, předtím, než vykáceli všechny pomerančovníkové sady a vybudovali ty bezútěšné plochy jednotvárných štukovaných baráků.”

Mitch konečně našel hlas. Zněl skoro jako jeho vlastní, jen slaběji: „Bydlíte někde tady, poručíku?”

„Ne. Bydlím v jedné z těch hrůz. Je to pohodlnější. Ale měl jsem cestu kolem.”

Taggart nevypadal jako člověk, který má jen tak cestu kolem. I kdyby byl náměsíčný, i tak by se ve spánku pohyboval s jasným záměrem a cílem, podle plánu.

„Na něco jsme přišli, pane Rafferty. A protože jsem nebyl daleko, napadlo mě, že se u vás zastavím, než abych volal. Máte chvilku?”

Pokud Taggart nepatřil k únoscům a nahrávka jeho rozhovoru s Mitchem vznikla bez jeho vědomí, hraničilo s nepředložeností nechat ho překročit práh domu. Jen pár kroků dělilo od sebe obývací pokoj, ztělesnění harmonie, a kuchyň plnou usvědčujících důkazů.

„Jistě,” přisvědčil Mitch. „Akorát že moje žena přišla domů s migrénou a šla si lehnout.”

Pokud detektiv patřil k únoscům a věděl, že Holly je násilím držena kdovíkde, nehnul ani brvou.

„Co kdybychom se posadili tady na verandě?” navrhl Mitch.

„Hezkyjste šiji upravil.”

Mitch za sebou zavřel dveře a oba usedli do bílých proutěných křesel.

Taggart držel v rukou velkou obálku. Položil si ji do klína, ale neotevřel ji.

„Když jsem byl malý, měli jsme přesně takovou verandu,” prohodil. „Dívali jsme se z ní na to, jak kolem jezdí auta, jen tak jsme koukali na auta.”

Sundal si sluneční brýle a vložil je do kapsy košile. Oči za nimi měl jako elektrické vrtáky. „Bere paní Raffertyová ergotamin?” „Co jestli bere?”

„Ergotamin. Když ji přepadne migréna.”

Mitch neměl tušení, zda ergotamin skutečně existuje nebo jestli si detektiv to slovo právě teď vymyslel. „Ne. Spoléhá na aspirin.” „Mívá časté migrény?”

„Dvakrát třikrát do roka,” lhal Mitch. Holly migrénami nikdy netrpěla. Zřídkakdy ji holívala hlava.

Na sloupku verandy vpravo od schodů seděla šedočerná noční můra. Ve spánku čekala ve stínu na setmění.

„Mívám oční migrény,” pokračoval Taggart. „Ty jsou přímo vidět. Projevují se třpytivým světlem před očima a taky chvilkovými výpadky vidění, trvají tak dvacet minut, ale neprovází je bolest.”

„Když už člověk musí mít migrény, tak tahle, o které mluvíte, vypadá poměrně přijatelně.”

„Lékař jí patrně nepředepíše ergotamin, pokud by netrpěla migrénou každý měsíc.”

„Má je jen dvakrát do roka. Možná třikrát,” opakoval Mitch.

Škoda že nevymyslel jinou lež. Taggart s osobní zkušeností s migrénou znamenal chůzi po tenkém ledu.

Takové nezávazné řeči Mitche znervózňovaly. Poslouchal se a zdálo se mu, že zní napjatě, ostražitě.

Taggart si bezpochyby musel už dávno zvyknout na to, že lidé s ním mluví ostražitě a napjatě, dokonce i nevinní lidé, snad i jeho vlastní matka.

Mitch se vyhýbal detektivovu pohledu. Teď se silou vůle přinutil pohlédnout mu opět do očí. „Našli jsme IZAVS toho psa,” řekl Taggart. „Cože jste našli?”

„Identifikační značku americké veterinární služby, ten poznávací mikročip, o kterém jsme mluvili.” „Aha. To je dobře.”

Než si Mitch uvědomil, že ho opět zrazuje jeho pocit viny, uhnul pohledem a sledoval auto projíždějící ulicí.

„Aplikují se dutou jehlou do ramenního svalu psa,” vysvětloval Taggart. „Čip je docela maličký. Zvíře to ani necítí. Tu fenku jsme tedy oskenovali a získali její IZAVS. Bydlí jeden blok východním a dva bloky severním směrem od místa činu. Patří jakémusi panu Okadanovi.”

„Bobbymu Okadanovi? Starám se mu o zahradu.”

„Ano, to vím.”

„Ale ten zastřelený muž, to nebyl pan Okadan.” „Ne.”

„A kdo tedy? Rodinný příslušník? Přítel?”

Taggart neodpověděl a místo toho se zeptal: „Překvapuje mě, že jste toho psa nepoznal.” „Zlatí retrívři vypadají jeden jako druhý.” „To není pravda. Jsou to jedinečné individuality.” „Mišiki,” vzpomněl si Mitch. „Ano, tak se jmenuje,” přisvědčil Taggart.

„Pracujeme na té zahradě každé úterý a majitel domu dbá na to, aby Mišiki zůstávala v domě, když tam děláme, aby nám nepřekážela. Zahlédl jsem ji tedy nanejvýš jen skrz dveře.”

„Zdá se, že někdo Mišiki ukradl dnes dopoledne z Okadanova dvora, někdy kolem půl dvanácté. Obojek a vodítko, které měla na sobě, Okadanovým nepatří.”

„Chcete říct, že psa ukradl ten zastřelený muž?” „Vypadá to tak.”

Toto sdělení zvrátilo Mitchův problém s pohledem z očí do očí. Teď naopak nedokázal od detektiva zrak odvrátit.

Taggart sem nepřišel jen proto, aby se svěřil s novou, zajímavou okolností případu. Jeho vývoj nejspíš v detektivově mysli spustil nové kolo úvah, které ho dovedly k čemusi, co mu Mitch předtím řekl anebo taky zamlčel.

Z domu sem dolehlo přitlumené zvonění telefonu.

Únosci měli volat až v šest. Kdyby však zavolali dřív a nedovolali se, mohli by se naštvat.

Mitch se začal zvedat z křesla, ale Taggart ho zarazil: „Raději to neberte. Volá nejspíš pan Barnes.”

„Mluvili jsme spolu před půl hodinou. Požádal jsem ho, aby vám nevolal, dokud si s vámi nepromluvím. Po celou dobu pak nejspíš zápasil se svým svědomím a to nakonec zvítězilo. Nebo prohrálo, podle toho, z jakého úhlu se na to díváte.”

Mitch tedy zůstal sedět a zeptal se: „Co to všechno má znamenat?”

Taggart ignoroval i tuhle jeho otázku a navázal nit předešlého hovoru: „Jak často podle vás, pane Rafferty, dochází ke krádeži psů?”

„Netušil jsem doteď, že se vůbec kradou.”

„Občas se to stává. Nekradou se tak často jako auta.” Usmál se, ale nebyl to nakažlivý úsměv. „Psa nemůžete rozebrat na náhradní díly jako porsche. Ale občas někdo psa ukradne.”

„Asi to víte nejlíp.”

„Cena čistokrevných psů dosahuje k tisícům. Zloději je zpravidla nezamýšlejí prodat. Chtějí takového noblesního psa pro sebe, aniž by za něj platili.”

Taggart se sice odmlčel, ale ani Mitch nepromluvil. Chtěl rozhovor urychlit. Nemohl se dočkat pointy. V celém tom povídání o psu bylo něco zakopaného.

„Některé rasy se kradou častěji než jiné, protože prosluly přátelskou povahou, která jim nedovoluje zloději vzdorovat. Zlatí retrívři patří k nejdružnější a nejmírumilovnější ze všech oblíbených ras.”

Detektiv sklonil hlavu, přivřel oči a chvíli zamyšleně seděl, jako by rozvažoval, jak chce pokračovat.

Mitch ani trochu nevěřil, že si Taggart potřebuje utřídit myšlenky. Jeho myšlenky měly řád jak šatník neurotika s obsesivněkompulzivní poruchou.

„Psi se nejčastěji kradou ze zaparkovaných aut,” pokračoval Taggart. „Lidi je tam nechávají a nezamykají. Když se vrátí, Alík je fuč a někdo ho přejmenuje na Zerýka.”

Mitch si uvědomil, že svírá postranní opěradlo, jako by seděl připoutaný na elektrickém křesle a čekal, až popravčí zatáhne za rukojeť spínače, a pokusil se vypadat uvolněně.

„Nebo také majitel přiváže psa k parkovacím hodinám před obchodem. Zloději stačí jenom uzel rozvázat a už si odvádí nového nejlepšího přítele.”

Další zámlka. Mitch ji přetrpěl.

Poručík Taggart měl hlavu pořád ještě skloněnou, když opět promluvil: „Nestává se často, pane Rafferty, že by psa ukradli za bílého dne z dvorku domu jeho majitele. A cokoli výjimečného, cokoli nezvyklého, vzbuzuje můj zájem. Žádnáprapodivnost mi nedá spát.”

Mitch zvedl ruku a promasíroval si svaly na zátylku, protože se mu zdálo, že něco takového by mohl udělat uvolněný člověk, uvolněný a nezúčastněný.

„Je zvláštní, když zloděj přijde pěšky do čtvrti, jako je tahle, a po svých zase odejde s ukradeným domácím zvířetem. Je zvláštní, že u sebe nemá žádné doklady. Je ještě zvláštnější, přímo pozoruhodné, když o tři bloky dál padne za oběť výstřelu. A je prapodivné, pane Rafferty, že vy, coby korunní svědek, jste ho znal.”

„Ale já ho neznal.”

„Kdysi,” trval na svém Taggart, „jste ho znal velice dobře.”

10

Bílý strop, bílé zábradlí, bílá prkna podlahy, bílá proutěná křesla, to vše zvýrazněné šedočernou můrou: všechno na verandě připadalo Mitchovi známé, vzdušné a projasněné, a přece to na něj teď působilo temně a cize.

Taggart se zrakem nadále sklopeným pokračoval: „Jedno bengo na místě činu se náhodou podívalo na oběť víc zblízka a poznalo ji.” „Bengo?”

„Jeden z uniformovaných policistů. Řekl nám, že toho muže asi tak před dvěma lety zatkl za držení drog při jednom běžném porušení dopravních předpisů. Do vězení nešel, ale jeho otisky jsme měli v databázi, a tak jsme si to mohli snadno ověřit. Pan Barnes nás informoval, že jste chodili s obětí do stejné třídy na střední škole.”

Mitch si přál, aby se mu policista podíval do očí. S jeho intuicí a vnímavostí by v nich Taggart musel rozpoznat nelíčený údiv.

„Jmenoval se Jason Osteen.”

„S tím jsem chodil nejen do školy,” připustil Mitch. „S Jasonem jsme bydlili rok ve společném bytě.” Taggart k němu konečně vzhlédl a řekl: „Ano, to vím.” „Iggy vám to musel říct.” „Ano.”

Ve snaze působit vstřícně Mitch dodal: „Po střední jsem bydlel ještě rok u rodičů a chodil do kurzu.” „Do zahradnického kurzu.”

„Přesně tak. Pak jsem dostal místo v jedné specializované firmě a odstěhoval se. Chtěl jsem vlastní byt. Jenže jsem si ho nemohl dovolit, a tak jsem se rok dělil o byt i o placení nájmu s Jasonem.”

Detektiv opět sklonil hlavu do té meditativní pozice, jako kdyby k jeho strategii patřilo dívat se do očí, kdykoli se to Mitchovi nezamlouvalo, a uhýbat zrakem pokaždé, když se na něj Mitch chtěl zpříma podívat.

„Ten mrtvý na ulici nebyl Jason,” namítl Mitch.

Taggart otevřel obálku, kterou měl v klíně, a řekl: „Nádavkem k identifikaci policejním důstojníkem a k otiskům prstů ověřil totožnost mrtvého na základě této fotografie i pan Barnes.”

Vyndal z obálky barevný snímek dvacetkrát pětadvacet centimetrů a podal jej Mitchovi.

Policejní fotograf upravil polohu mrtvého tak, aby na fotku dostal víc než jen tři čtvrtiny z jeho tváře. Měl teď hlavu otočenou doleva právě tak akorát, aby fotografie neskýtala plný pohled na střelnou ránu.

Rysy obličeje poněkud znetvořil výstřel, který vstoupil spánkem, prošel lebeční dutinou a vedle druhého spánku vyšel ven. Levé oko bylo zavřené, dokořán otevřené pravé oko mělo překvapený výraz kyklopa.

„Mohl by to být Jason,” připustil Mitch.

„Je to Jason.”

„Na místě jsem mu viděl do tváře jen z boku. Jen pravý profil, tu horší stranu, kudy střela vyšla ven.” „A patrně jste si ho pořádně neprohlédl.”

„Ne, neprohlédl. Jakmile jsem zjistil, že nežije, nechtěl jsem se dívat moc zblízka.”

„Taky měl obličej samou krev,” dodal Taggart. „Utřeli jsme ji, než jsme ho vyfotografovali.”

„Krev a taky mozek, proto jsem si ho nechtěl moc prohlížet.”

Mitch nedokázal odtrhnout zrak od fotografie. Připadala mu prorocká. Jednoho dne vznikne podobný snímek s jeho tváří. Ukážou ho jeho rodičům: Poznáváte svého syna, pane a paní Raffertyovi?

„Je to Jason. Neviděli jsme se osm let, možná dokonce devět.”

„Kolik vám bylo, když jste bydleli spolu? Osmnáct?”

„Osmnáct, devatenáct. Trvalo to jen rok.”

„Takže skoro deset let.”

„Necelých.”

Jason se ke všemu stavěl nadmíru pohodově, a i když na jednu stranu působil, jako by si mozek mazal surfařským voskem, na druhou stranu dával najevo, že pochopil všechna tajemství vesmíru. Prkenné hlavy mu říkaly Větroplach a obdivovaly ho, dokonce mu záviděly. Nic ho nepřekvapilo, nic ho nevyvedlo z míry.

Teď vyhlížel překvapeně. Jedno oko široce otevřené, ústa dokořán. Vypadal jako v šoku.

„Chodili jste spolu do školy, pak jste spolu bydleli. Proč jste se přestali stýkat?”

Zatímco Mitche pohltila fotografie, Taggart na něj upřeně hleděl. Jeho pohled měl razanci nastřelovačky hřebíků.

„Rozcházeli… rozcházeli jsme se v pohledu na některé věci,” odpověděl Mitch.

„Nežili jste v manželství. Byli jste jen spolubydlící. Nemuseli jste mít stejné cíle.”

„Některé cíle jsme i měli stejné, ale lišili jsme se v názoru, jak se k nim dopracovat.”

„Jason se chtěl ke všemu dostat co nejsnáz,” odhadl Taggart.

„Měl jsem pocit, že se řítí do průšvihu, a nechtěl jsem v tom skončit s ním.”

„Jste poctivec, vždycky rovný,” řekl Taggart. „Nejsem o nic lepší než druzí, v něčem snad i horší, ale nekradu.” „Moc jsme toho o něm zatím nezjistili, ale víme, že si pronajal dům v Huntington Harbor za sedm tisíc měsíčně.”

„Měsíčně? “

„Krásný dům, hned u vody. A zatím se zdá, že nepracoval.”

„Jason vždycky vyznával myšlenku, že práce se hodí akorát tak pro vnitrozemce, pro smogové příšery.” Mitch cítil, že by měl přidat vysvětlení. „To je surfařský výraz pro ty, kdo nepovažují pláž za pupek světa.”

„ Vy jste nikdy nepovažoval pláž za pupek světa, Mitchi?”

„Na konci školy a chvíli po něm ano. Ale mně to nestačilo.”

„Co vám na tom scházelo?”

„Uspokojení z práce. Stálost. Taky rodina.”

„To všechno teď máte. Život je nakonec docela perfektní, ne?”

„Je fajn. Docela fajn. Tak fajn, že mě to někdy až znervózňuje.”

„Přesto vám nepřipadá perfektní? Co mu schází teď, Mitchi?”

Mitch nevěděl. Občas se nad tím zamyslel, ale stejně nenacházel odpověď. Řekl tedy: „Vlastně asi nic. Chtěli bychom mít děti. Možná tohle.”

„Já mám dvě dcery,” řekl na to detektiv. „Jedné je devět a druhé dvanáct. Děti promění člověku život.” „Těším se na to.”

Mitchovi došlo, že je v odpovědích na Taggartovy otázky méně ostražitý než zprvu. Musel si připomenout, v jakém postavení vůči němu se nachází.

„Kromě obvinění z přechovávání drog,” poznamenal Taggart, „se Jason celé ty roky nedostal do konfliktu se zákonem.”

„Vždycky měl štěstí.”

„Vždycky ne,” ukázal Taggart na fotografii.

Mitch už se na ni nehodlal podívat. Vrátil ji detektivovi.

„Třesou se vám ruce,” povšiml si Taggart.

„Asi jo. Jeden čas jsme bývali kamarádi. Zažili jsme spolu spoustu srandy. Teď se mi to všechno vrací ve vzpomínkách.” „Takže vy jste ho neviděl ani jste s ním nemluvil deset roků.” „Téměř deset.”

Taggart se zeptal, zatímco ukládal fotografii zpátky do obálky: „Ale teď jste ho poznal?”

„Bez té krve, když jsem mu viděl lépe do tváře, ano.”

„Když jste ho spatřil, jak jde se psem, ještě než ho zastřelili, neřekl jste si: Safra, odkudjá toho člověka znám?1

„Šel po druhé straně ulice. Stačil jsem si ho jen povšimnout a pak padl ten výstřel.”

„A taky jste telefonoval a nesoustředil se. Pan Barnes nám řekl, že ve chvíli, kdy padl výstřel, jste telefonoval.”

„Přesně tak. Toho člověka se psem jsem nijak zvlášť nezkoumal. Jen jsem ho zaznamenal.”

„Pan Barnes mě překvapil svou neschopností přetvářky. Myslím, že by se mu rozsvítil nos, kdyby zalhal.”

Mitch nevěděl, zda si z toho má vyvodit, že na rozdíl od Iggyho je záhadný a nespolehlivý. Usmál se a řekl: „Iggy je slušný chlap.”

Taggart se díval na obálku, když ji zavíral na přezku, a zeptal se: „S kým jste to telefonoval?”

„S Holly. S mojí ženou.”

„Volala vám, aby vám řekla, že má migrénu?”

„Jo. Říkala, že kvůli migréně jde domů.”

Taggart se ohlédl k domu za jejich zády: „Doufám, že se už cítí trochu lépe.” „Někdy se migréna vleče celý den.”

„Takže z toho zastřeleného muže se vyklubal váš dávný spolubydlící. Doufám, že chápete, že mi to připadá podivné.”

„Taky že to je podivné,” souhlasil Mitch. „Docela mě to rozhodilo.”

„Devět let jste se neviděli. Netelefonovali jste si, nic.”

„Našel si nové přátele, jiný typ lidí. Ničím mě nezaujali a tam, kam jsme chodívali dřív, jsem na něj už nenarazil.”

„Náhody bývají holt nevyzpytatelné.” Taggart vstal z křesla a zamířil ke schůdkům verandy.

Mitch s úlevou přejel dlaněmi o džínsy a rovněž vstal.

U schůdků se Taggart se skloněnou hlavou zastavil. „Ještě jsme řádně neprohledali Jasonův dům. Sotva jsme začali. Ale něco jsme už přece našli.”

Jak se země odvracela od pozvolna zapadajícího slunce, odpolední světlo si proklestilo škvíru větvemi pepřovníku. Roztříštěné paprsky našly Mitche a přiměly ho přimhouřit oči.

Ze stínu za stěnou náhlé záře promluvil Taggart. „V kuchyni měl zásuvku, kam dával všechno možné, drobné mince, účtenky, měl tam hromadu tužek, náhradní klíče… Našli jsme tam ale jen jedinou vizitku. Vaši.” „Moji?”

„Velká zelená’,” ocitoval Taggart. „,Zahradní architektura, realizace a údržba. Mitchell Rafferty’.”

Tak tohle přivedlo detektiva z pobřeží sem na sever. Zašel za Iggym, bezelstným Iggym, od kterého se dozvěděl, že spojitost mezi Mitchem a Jasonem přece jen existovala.

„Vy jste mu tu vizitku nedával?” zeptal se Taggart.

„Ne, alespoň pokud si vzpomínám. Jakou barvu má její podklad?”

„Bílou.”

„Bílé vizitky používám poslední čtyři roky. Předtím jsem měl světlezelené.” ,A přitom jste se devět let neviděli.” „Asi tak devět, ano.”

„Takže ačkoli vy jste ztratil Jasona z dohledu, zdá se, že on vás ne. Tušíte proč?” „Vůbec ne.”

Po chvíli ticha Taggart dodal: „To pro vás nevypadá dobře.”

„K mé firemní vizitce se mohl dostat tisíci různých způsobů, poručíku. Neznamená to ještě, že se o mě zajímal.”

Poručík měl oči stále sklopené a teď ukázal na zábradlí verandy: „Já mluvím o tomhle.”

Na bílém držadle zábradlí se v nehybném teplém vzduchu kroutil okřídlený hmyzí pár, jako by kopuloval.

„Termiti,” podotkl Taggart.

„To můžou být jen okřídlení mravenci.”

„Není zrovna teď sezona, kdy se termiti rojí? Raději bych si nechal dům odborně prohlédnout. Může se zdát v pořádku, pevný a bezpečný, zatímco pod nohama vám ho kus po kusu užírají.”

Detektiv konečně vzhlédl k Mitchovi.

„To jsou jen okřídlení mravenci,” zopakoval Mitch.

„Nechcete mi ještě něco říct, Mitchi?”

„Opravdu mě nic nenapadá.” „Rozmyslete si to. Máte čas.”

Kdyby Taggart patřil k únoscům, takhle by nemluvil. Nenaléhal by tolik, nebyl by tak důsledný. Z jeho řeči by se dalo vycítit, že to bere jako hru, jako šarádu.

Kdybys mu to byl vyzvonil, Mitchi, Holly by už teď nežila.

Jejich předchozí rozhovor mohli zaznamenat na dálku. Technicky dokonalé směrové mikrofony, kterým se říká dlouhá puška nebo shotgun, dokážou zachytit hlasy jasně i na desítky metrů. Máloco z toho, co viděl ve filmech, se zakládá na pravdě, ale o existenci takových mikrofonů nepochyboval. Taggart nemusel mít o nahrávání ponětí stejně jako on.

Pochopitelně že něco takového lze zopakovat. U obrubníku na protější straně ulice stála dodávka, kterou tu Mitch předtím nikdy neviděl. V jejím nákladovém prostoru mohl sedět technik, zaznamenávající i jejich aktuální rozmluvu.

Taggart teď rovněž pohlédl přes ulici se zjevným zájmem o to, co tam zaujalo Mitche.

I domy byly podezřelé. Mitch neznal všechny sousedy. Jeden z domů neměl nájemníky a nabízel se k prodeji.

„Nejsem váš nepřítel, Mitchi.”

„To jsem si nikdy nemyslel,” zalhal.

„Každý si to myslí.”

„Rád si představuju, že nemám žádné nepřátele.” „Nepřátele má každý. I světec má nepřátele.” „Proč myslíte, že i světec?”

„Bezbožníci nenávidí dobré jedince právě pro jejich dobrotu.” „Slovo bezbožníci zni tak…” „Zvláštně,” pomohl mu Taggart.

„Zdá se mi, že lidem z vaší profese se všechno jeví černé nebo bílé.” „Pod všemi odstíny šedé najdete jenom černou nebo bílou, Mitchi.” „Nebyl jsem vychovaný, abych takhle uvažoval.” „Ano, dokonce i mě, i když se s důkazy setkávám každý den, stojí

poměrně značné úsilí vidět pravdu. Odstíny šedi, menší kontrasty, méně jistoty – oč pohodlnější je takový pohled!”

Taggart vylovil z kapsy košile sluneční brýle a nasadil si je. Z téže kapsy pak vyndal vizitku.

„Už jste mi dal vizitku,” řekl Mitch. „Mám ji v peněžence.”

„Na tamté je číslo jen na naše oddělení. Tady jsem na druhou stranu napsal i číslo na můj mobil. Nemám ve zvyku ho běžně dávat. Zastihnete mě na něm čtyřiadvacet hodin denně.”

Mitch si od něj vzal vizitku a řekl: „Pověděl jsem vám všechno, co vím, poručíku. Ze je v té věci zamíchaný Jason, to… to mi vůbec nejde do hlavy.”

Taggart se na něho díval zpoza dvou zrcadlových ploch, které vykreslovaly jeho tvář odstíny šedi.

Mitch si přečetl mobilní číslo. Pak uložil vizitku do kapsy košile.

Detektiv zjevně opět kohosi citoval, když promluvil: „,Paměť je jak rybářská síť. Člověk zjistí, že je plná, když ji vytáhne z potoka, ale mnoho vody jí musí protéci, aniž v ní zůstane.’”

Taggart sestoupil po schůdcích verandy. Po chodníčku pomalu zamířil na ulici.

Mitch věděl, že všechno, co Taggartovi řekl, se zachytilo v jeho síti, každé slovo a každá intonace, každý důraz i zaváhání, každý výraz tváře i záškub řeči těla, nejen slova a jejich skutečný význam, ale i to, co naznačovala. V takovém štědrém výlovu bude detektiv číst s předvídavostí cikánky věštící z čajových lístků a jakékoli znamení či náznak, jež v něm objeví, jej přivede zpět s výstrahami a novými otázkami.

Taggart prošel přední brankou a zavřel ji za sebou.

Slunce už přestalo nahlížet mezerou mezi větvemi pepřovníku a Mitch stál ve stínu. Necítil však chlad, protože to nebylo v první řadě sluneční světlo, co mu zvedalo tělesnou teplotu.

11

Televizní obrazovka v jeho pokoji připomínala slepé oko. I kdyby je prostřednictvím dálkového ovladače zaplnil pestrými přihlouplými obrázky, oko by ho nevidělo. Přece se však cítil sledován čímsi, co na něj hledělo s chladným pobavením.

Na rohovém stolku stál telefonní záznamník. Nabízel jenom zprávu od Iggyho.

„Promiň, brácho. Měl jsem asi zavolat, jakmile odsud vypadl. Ale tenhle Taggart je jako stěna z trojité vlny, která ti naroste nad hlavou a zaplní obzor. Nažene ti strach z prkna, takže máš chuť jen tiše sedět na břehu a čekat, až odezní.”

Mitch se posadil ke stolu a otevřel zásuvku, v níž Holly přechovávala jejich šekovou knížku a výpisy z účtu.

V rozhovoru s únoscem podcenil jejich platební schopnost. Na běžném účtu měli jen 10 346,54 dolarů.

Poslední výpis vypovídal i o stavu jejich spořitelního účtu: 27 311,40.

Museli zaplatit účty. Ty ležely v jiné zásuvce téhož stolu, ale nebral je v úvahu. Počítal jen aktiva.

Měsíční hypotéční splátka šla automaticky z jejich běžného účtu. Výpis z banky uváděl, že k zaplacení zbývá ještě 286 770 dolarů.

Holly před časem spočítala, že jejich dům má hodnotu 425 000 dolarů. Na malý bungalov ve staré čtvrti to byla šílená částka, ale Holly ji spočítala správně. Čtvrť sice byla stará, ale žádaná, a značná část hodnoty domu spočívala v rozlehlém pozemku.

Hotovost spolu s likvidní hodnotou domu dávala dohromady zhruba 175 000 dolarů. To mělo pořád hodně daleko k dvěma milionům a únosce nepůsobil jako někdo, kdo je ochotný smlouvat.

Hodnotu domu nešlo proměnit v hotovost, aniž by si vzali novou půjčku nebo aniž by dům prodali. Protože byl napsaný na ně na oba, jedna i druhá varianta vyžadovala Hollyin podpis.

Nevlastnili by dům, kdyby jej Holly nebyla zdědila od své babičky Dorothy, která ji vychovala. V čase, kdy zemřela, nezatěžovala dům tak vysoká hypotéka, avšak aby mohli zaplatit dědickou daň a dům si zachovat, museli si vzít větší půjčku.

To znamenalo, že jako částku pro výkupné měl k dispozici přibližně sedmatřicet tisíc dolarů.

Mitche dosud nenapadlo uvažovat o sobě jako o zkrachovaná. Viděl se vždy jako mladý člověk zodpovědně pracující na svém budoucím životě.

V sedmadvaceti letech člověka nelze považovat za zkrachovance.

Nicméně fakta hovořila nesmlouvavou řečí: třebaže Holly byla středem jeho života, který se nedal měřit penězi, když nyní musel stanovit cenu, dokázal zaplatit pouze třicet sedm tisíc.

Zachvátila ho hořkost, která neměla jiného adresáta než jeho samého. To bylo zlé. Hořkost se může proměnit v sebelítost, a pod, lehne-li sebelítosti, udělá ze sebe zkrachovance. A Holly zemře.

I kdyby dům netížila hypotéka, i kdyby měli na účtu půl milionu, což by se dalo na lidi v jejich věku považovat za velký úspěch, pořád by neměl dost na to, aby za Holly zaplatil výkupné.

Tato skutečnost jej přivedla k myšlence, že penězi Holly nezachrání. Pokud ji lze zachránit, musí to udělat jen on sám, svou vytrvalostí, důvtipností, odvahou, svou láskou.

Když vracel bankovní výpis do zásuvky, všiml si obálky se svým jménem psaným Hollyinou rukou. Obsahovala blahopřání k narozeninám, které Holly koupila s mnohatýdenním předstihem.

Na přední straně byla fotografie letitého starce samá vráska a visící záhyby kůže. Nápis pod ním říkal: / když zestárneš, budu tě stejně potřebovat, můj milý.

Mitch přání rozevřel a četl dál: Jediná radost, která mi pak zbude, bude zahradničení, a z tebe bude výtečné hnojivo.

Zasmál se. Představil si Holly, jak se smála, když v obchodě blahopřání otevřela a přečetla si pointu.

Pak se ale jeho smích proměnil v cosi odlišného. Za posledních děsivých pět hodin se nejednou dostal na samou hranici pláče, ale vždy jej potlačil. Blahopřání mu dodalo.

Pod tištěný text Holly připsala: Všechno nejlepší! Miluji té. Holly. Měla pěkný, úhledný rukopis, nikoli však okázalý.

V duchu ji spatřil s perem v ruce. Měla jemné ruce, skrývaly však v sobě překvapivou sílu.

Vzpomínka na sílu jejích krásných rukou mu pomohla najít ztracenou rovnováhu.

Odebral se do kuchyně a na háčku věšáku u zadních dveří našel klíčky od Hollyina auta. Jezdila čtyři roky starou hondou.

Z nabíječky vedle trouby vzal mobil, pak vyšel ven a zajel s dodávkou do garáže v zadní části pozemku.

Honda tam stála celá nablýskaná, protože Holly ji v neděli odpoledne umyla. Zaparkoval vedle ní.

Vystoupil z dodávky, zabouchl dvířka a zůstal stát mezi oběma vozy. Rozhlížel se po garáži. Pokud se tu někdo skrýval, zaslechl zvuk blížícího se vozu, a takto varován mohl včas zmizet.

Garáž byla slabě cítit olejem a vazelínou a silně v ní teď voněla i tráva, napěchovaná v celtových pytlích v nákladovém prostoru dodávky.

Zahleděl se na nízký strop, jenž zároveň tvořil podlahu patra rozprostírajícího se nad dvěma třetinami garáže. Jeho okna shlížela na dům a vytvářela tak dokonalou pozorovatelnu.

Někdo věděl, že se Mitch vrátil domů, velice dobře věděl, kdy vstoupil do kuchyně. Zazvonění telefonu a pak Holly na Unce se ozvaly pár okamžiků poté, co našel rozbité nádobí a stopy krve.

Pozorovatel se mohl nacházet v garáži, i teď tu mohl být, ale Holly s sebou mít nemusel. Mohl, ale taky nemusel vědět, kde ji drží.

I kdyby pozorovatel, jehož existence beztak byla jen hypotetická, věděl, kde najít Holly, ani tak by nebylo rozumné vyvolat s ním konfrontaci. Tihle bezohlední lidé mají s násilím bohaté zkušenosti. S obyčejným zahradníkem by si snadno poradili.

Nad hlavou mu zaskřípalo prkno. V tak letité stavbě mohlo vrzání prken provázet běžné usazování budovy, jejíž staré klouby se podrobovaly vlivu gravitace.

Mitch přešel k hondě a otevřel dvířka u místa řidiče. Zaváhal, pak se ale posadil za volant a dveře nechal otevřené.

Aby odvedl pozornost, nastartoval motor. Dveře garáže zůstaly dokořán a vylučovaly tak riziko otravy kysličníkem uhelnatým.

Vystoupil z auta a zabouchl dveře. Pokud někdo naslouchal, došel k názoru, že zavřel dveře zevnitř.

Naslouchajícího mohlo zmást, proč vzápětí nato necouvá ven z garáže. Mohl si to vysvětlit například tím, že za volantem telefonuje.

V regálech na stěně měl uloženou spoustu zahradnického náčiní, které potřeboval pro práci na svém pozemku. Rozmanité nůžky a nože na prořezávání mu připadaly příliš neohrabané.

Po krátké úvaze sáhl po bytelné zahradnické lopatě vyrobené z jediného kusu opracované oceli. Její násada měla gumový držák.

Lžíce se zahnutými okraji byla široká a ostrá. Ne tak ostrá jako nůž, ale i tak dost.

Krátkou úvahou dospěl k tomu, že ačkoli by sice dokázal probodnout člověka, měl by si vybrat zbraň, která ho jen zneškodní, ale nezabije.

Na protější stěně měl v dalších policích další náčiní. Vybral si odtamtud kombinaci francouzského klíče a páčidla.

12

Mitch si uvědomoval, že na něho dolehla jakási zuřivost, jistý druh zoufalství. Už nedokázal snášet nečinnost. Sevřel dlouhou rukojeť francouzského klíče v pravé ruce a zamířil do zadní části garáže, odkud z rohu vedlo jedno rameno příkrého otevřeného schodiště do patra.

Kdyby byl pořád jen reagoval místo toho, aby jednal, kdyby byl poslušně čekal na zavolání o šesté, do níž scházela ještě hodina a sedm minut, počínal by si jako stroj, který z něho únosci chtěli udělat. Avšak i ferrari občas skončí na šrotišti.

Proč Jason Osteen ukradl psa a proč ze všech lidí právě jeho zastřelili, aby Mitchovi uštědřili lekci, zůstávalo záhadou, kterou nedokázal vyřešit.

Intuice mu však napovídala plán únosců, podle kterého policie měla přijít na Jasonovo spojení s Mitchem a toho tak vystavit jejímu podezření. Vytvářeli předivo nepřímých důkazů, které, kdyby museli Holly zabít, by pohnalo Mitche před soud za vraždu a vysloužilo mu od každé poroty trest smrti.

Možná si tak počínali jen proto, aby mu znemožnili obrátit se pro pomoc k policii. S takto izolovaným s ním snáze manipulovali.

Možná ani nezamýšlejí jeho ženu výměnou za výkupné propustit, i když podle plánu, který mu předloží, získá požadované dva miliony. Pokud ho přinutí vyloupit banku nebo nějakou jinou instituci, kterou vyberou, pokud zabijí Holly, jen co dostanou peníze, a pokud budou natolik mazaní, že po sobě nezanechají žádné stopy, pak vina za všechny ty zločiny padne na Mitche, případně ještě na nějakého dalšího nešťastníka, kterého zatím nezná.

Zůstane opuštěný, truchlící, opovrhovaný a uvězněný a nikdy se nedozví, kdo to na něj nastražil. Zůstane tu s myšlenkami, proč si vybrali právě jeho, a ne jiného zahradníka, montéra či zedníka.

Třebaže zoufalství, které ho pohánělo na schodiště do patra, ho zbavilo strachu, nepřipravilo jej o zdravý úsudek. Nehnal se vzhůru, nýbrž postupoval uvážlivě, železné nářadí třímal za páčící konec a hlavici byl připraven použít jako palici.

Dřevěné stupně pod ním musely vrzat, ba přímo skřípat, avšak zvuk nastartovaného motoru hondy se odrážel od stěn a překrýval hluk, který nadělal při stoupání do schodů.

Patro, které se před ním vynořilo, bylo ze tří stran obezděné. Zábradlí schodiště pokračovalo podél celé šíře garáže a nahrazovalo čtvrtou stěnu.

Okna vpouštěla do vrchního prostoru garáže odpolední světlo. Za sloupky, a i vysoko nad nimi, se tyčily hromady kartónových krabic a dalších věcí, které se nevešly do bungalovu.

Krabice stály jedna na druhé, někde se hromadily jen do výšky něco přes metr, jinde však narosdy i víc než jednou tolik. Uličky mezi nimi plnily stíny a každá končila hradbou dalších krabic, jež nutily zahnout do vedlejší uličky.

Mitch stanul u schodiště hned u ústí první z nich. Dvojice oken v severní stěně poskytovala dostatek světla k tomu, aby se přesvědčil, že v mělkých mezerách mezi krabicemi se nikdo nekrčí.

Do druhé uličky už nedopadalo zdaleka tolik světla, třebaže kolmou uličku vzadu poněkud osvěcoval sluneční svit dopadající z neviditelného okna v západní stěně, jež vedlo k domu. Světlo na konci by mu vykreslilo siluetu kohokoli, kdo by stál mezi ním a oknem.

Krabice měly různé rozměry a neskládal je sem s bůhvíjakou péčí, takže mezi nimi zely tu a tam mezery a různé výklenky, které skýtaly dostatek prostoru, aby se tam někdo ukryl.

Mitch vystoupil po schodech tiše. Motor hondy dole neběžel snad ještě tak dlouho, aby to vzbudilo podezření. Případný pozorovatel usazený v prvním patře garáže tedy bude nadále vnímavý a opatrný, avšak nejspíš zatím nepocítí nutnost dát se na útěk.

Třetí uličku prosvětlovalo okno přímo na jejím vzdálenějším konci. Prohlédl i čtvrtou, pak pátou a konečně poslední, která vedla podle jižní stěny, z níž do ní dopadalo světlo ze dvou zaprášených oken. Nenašel nikoho.

Kolmý průchod mezi krabicemi, který vedl souběžně se západní stěnou a do nějž ústily všechny uličky orientované z východu na západ, tak zůstal jediným prostorem patra, do kterého řádně neviděl. Rady krabic tam skýtaly prostor k úkrytu.

Pozvedl francouzský klíč a vydal se nejjižnější uličkou do zadní části prostoru. Tam zjistil, že kolmý průchod je po celé délce stejně prázdný jako ty jeho části, které viděl od schodiště.

Na podlaze, u samého konce řady krabic, však našel jakési zařízení, které sem nepatřilo.

Více než polovina věcí zde ve skladišti byla majetkem Dorothy, Hollyiny babičky. Shromažďovala tu ozdoby a další dekorativní předměty pro kdekterý významný svátek.

Vždy na Vánoce odtud vybalila padesát či šedesát keramických sněhuláků různých velikostí i typů. Měla přes stovku keramických Santa Clausů. Měla keramické soby, vánoční stromky z keramiky, věnce, keramické rolničky i sáňky, skupinky keramických koledníků i maličké keramické domky, ze kterých se dala sestavit vesnice.

Do bungalovu se žádná ze sbírek ke kterémukoli svátku nevešla celá. Vybalovala tedy a aranžovala jen tolik, kolik prostory domu unesly.

Holly nechtěla nic z těch keramických sbírek prodat. Pokračovala v tradici. Říkala, že jednoho dne si pořídí větší dům, kde každá sváteční sbírka vykvete v plné kráse.

Ve stovkách lepenkových krabic tu spali valentýnští milenci, velikonoční králíčci, beránci a postavy z náboženství, vlastenci pro Čtvrtý červenec, strašidla a černí kocouři ke Dni všech svatých, poutníci ze Dne díkůvzdání a hromady vánočních ozdob.

Zařízení na podlaze zadního průchodu však nebylo keramické, ani ozdobné, ani sváteční. Elektronická sestava zahrnovala přijímač a nahrávací zařízení, avšak tři její další části nedokázal určit.

Energii braly z prodlužovačky, připojené do elektrické zástrčky v nejbližší stěně. Indikační světla a elektroluminiscenční diody vypovídaly o tom, že zařízení pracuje.

Měli tedy dům pod stálým dozorem. Pravděpodobně odposlouchávali místnosti i telefon.

Úspěch výzkumné výpravy Mitche povzbudil. Pohled na zařízení, u kterého nikoho nezastihl, ho utvrzoval v tom, že patro garáže není monitorováno a že zařízení teď pracuje automaticky.

Souběžně s touto úvahou indikační světla problikla a přinejmenším jednou z diod dalo zařízení znát, že pracuje.

Zaslechl zřetelně bublající motor hondy dole v garáži a pak hlas detektiva Taggarta:

„Mám rád tyhle staré čtvrti. Takhle vypadala jižní Kalifornie v nejlepších časech… “

Takže nejen dům, ale i přední verandu odposlouchávali.

Ze se ocitl v pasti, mu došlo malou chvíli předtím, než v zátylku pocítil tlak hlavně pistole.

13

Mitch sebou sice trhl, ale nepokusil se obrátit k ozbrojenému muži nebo se ohnat páčidlem. Věděl, že by se mu to nepodařilo náležitě rychle.

V posledních pěti hodinách si začal citelně uvědomovat svá omezení, což považoval za úspěch s ohledem na to, že ho vychovávali k víře, že žádná omezení nemá.

Možná zůstával strůjcem svého života, ale přestal věřit, že je nadále pánem svého osudu.

„… předtím, než vykáceli všechny pomerančovníkové sady a vybudovali ty bezútěšné plochy jednotvárných štukovaných baráků.”

Útočník za jeho zády promluvil: „Zahoď to páčidlo. Neshýbej se, abys ho položil na zem. Jen ho pusť.”

Hlas nepatřil muži, který mu telefonoval. Byl mladší, ne tak chladný, ale čišela z něj kategorická rozhodnost, která každé slovo zplošťovala a dávala mu stejnou váhu. Mitch upustil nástroj. „… pohodlnější. Ale měljsem cestu kolem.”

Neznámý použil zřejmě dálkový ovladač, protože záznam dozněl. Mitchovi řekl: „Zřejmě chceš, aby ji rozřezal na kusy a nechal ji zemřít, jak slíbil.”

„Ne.”

„Možná že jsme udělali chybu, když jsme si vybrali zrovna tebe. Možná se jí rád zbavíš.” „Tohle neříkejte.”

Každé slovo znělo věcně, každé neslo stejný citový náboj, tedy nulový: „Vysoká životní pojistka. Jiná žena. Můžeš mít různé důvody.” „To není pravda.”

„Možná nám lépe posloužíš, když ti jako odměnu slíbíme, že ji za tebe zabijeme.” „Ne. Já ji miluju. Opravdu.” „Jestli uděláš další takovouhle volovinu, je po ní.” „Rozumím.”

„Takže jdeme zpátky, odkud jsi přišel.”

Mitch se obrátil a s ním i neznámý muž, takže mu zůstával stále v patách.

Když vykročil nejzazší uličkou kolem prvního okna obráceného na jih, zaslechl zaskřípění páčidla o prkennou podlahu, jak se pro ně útočník sehnul a zvedl je.

Mohl se obrátit, vykopnout a doufat, že ho trefí ve chvíli, když se bude narovnávat. Obával se ale, že muž za jeho zády tento uskok očekává.

Dosud o těchto neznámých Údech uvažoval v kategorii profesionálních zločinců. Zřejmě to tak skutečně bylo, ale byli ještě něčím víc. Netušil čím, ale určitě něčím horším než jen to.

Neznámý kráčel uličkou za ním: „Nasedni do hondy. Jeď se projet.”

„Dobře.”

„Čekej na zavolání v šest hodin.” „Ano. Budu čekat.”

Jak se blížili k ústí uličky na konci půdního patra, kde museli zahnout doleva a přejít na šířku garáž, aby se dostali ke schodům v severovýchodním rohu, trocha štěstí narušila dosavadní neradostnou situaci, zauzlila průběh událostí, udělala na něm smyčku.

Když k tomu došlo, Mitch nezaznamenal příčinu, ale uvědomil si důsledek. Část stěny z navršených lepenkových krabic se zřítila. Některé popadaly do uličky, jedna nebo dvě zasáhly neznámého.

Podle nápisů obsahovaly keramiku k Halloweenu. Jelikož bublinková fólie a výplň z pomačkaného hedvábného papíru převažovaly nad ozdobami, nebyly těžké, ale jejich lavina útočníka téměř porazila. Zbavila ho rovnováhy.

Mitch uhnul jedné padající bedně a zvedl ruku, aby odrazil druhou.

První uvolněný stoh krabic narušil rovnováhu druhého.

Mitch se jen tak tak neobrátil k neznámému, aby mu pomohl příval ustát. Pak mu ale došlo, že by si nabídku pomoci mohl vyložit jako útok. Aby nedošlo k nedorozumění a poté i k výstřelu, jen ustoupil z jeho dosahu.

Staré proschlé dřevo zábradlí v zadní části půdního prostoru drželo pevně, když se o ně někdo opatrně opřel, ale náraz klopýtajícího muže na ně byl příliš silný. Sloupky praskly, hřebíky se uvolnily a dvě na sraz spojená madla se vykloubila.

Pod přívalem krabic útočník zaklel. Když pod jeho tíhou povolilo zábradlí, zděšeně vykřikl.

Dopadl na podlahu garáže. Nezřítil se z velké výšky, jen nějakých dva a půl metru, ale dopad provázel příšerný zvuk, a v rachotu roztříštěného zábradlí zbraň spustila.

14

Od zřícení první krabice k tečce v podobě výstřelu uplynulo jen pár vteřin. Mitch zůstal ohromeně stát na delší chvíli, než trvala ta předešlá. Z ohromení ho probralo ticho. Ticho, které panovalo dole. Rozběhl se po schodech a znělo to jako hromobití, jako by fošny schodů uvolňovaly bouři, která kdysi dávno bičovala stromy, z nichž byly nařezány.

Jak Mitch probíhal přízemím garáže, jak míjel kapotu dodávky a nastartovanou hondu, radost se v něm mísila s beznadějí. Nevěděl, co ho čeká, a proto ani nevěděl, co má cítit.

Neznámý ležel tváří dolů a hlavu a ramena měl pod převráceným kolečkem. Musel dopadnout na jeho hranu a zvrátit ho na sebe.

Pád z dvouapůlmetrové výšky by jej neměl uvést do stavu tak zjevné nehybnosti.

Mitch těžce dýchal, když nadzvedával kolečko a odsunoval ho stranou, ale nemohlo za to fyzické vypětí. S každým nádechem cítil motorový olej a čerstvě nastříhanou trávu, a když si přidřepl vedle útočníka, zaznamenal štiplavou nahořklost střelného prachu a pak i sladký pach krve.

Obrátil tělo a poprvé zřetelně spatřil jeho tvář. Neznámému mohlo být tak pětadvacet let, ale stavbou těla připomínal spíš nedospělého chlapce s nefritově zelenýma očima a hustými řasami. Nevypadal jako někdo, kdo dokáže bez sebemenšího pohnutí mluvit o zohavení a vraždě ženy.

Dopadl krkem na zaoblenou kovovou hranu kolečka. Náraz mu rozdrtil hrtan a zhmoždil průdušnici.

Pravé předloktí měl zlomené a pravá ruka, která vězela pod ním, reflexivně stiskla spoušť. Ukazováček zůstal zaklesnutý za kohoutek.

Kulka prošla odspodu kolem hrudní kosti a mířila vzhůru a doleva. Minimální krvácení napovídalo na zásah do srdce a okamžitou smrt.

Pokud by jej výstřel neusmrtil okamžitě, pohmožděná průdušnice by mu stejně přivodila rychlý konec.

Takové štěstí snad ani nemohl mít.

Ať to bylo cokoli – něco lepšího než štěstí, nebo něco horšího , Mitch v první chvíli nevěděl, zda má takový vývoj situace považovat za příznivý nebo nevítaný.

Počet protivníků se zmenšil o jednoho. Zmocnila se ho’ nespoutaná radost vyhrocená ostřím pomstychtivosti a téměř jej přiměla k výbuchu smíchu, kdyby si vzápětí neuvědomil, že tato smrt jeho situaci komplikuje.

Až se tento člověk neohlásí svým společníkům, ozvou se oni jemu. Když se ho nedovolají telefonem, mohou ho tady začít hledat. Najdou-li ho mrtvého, dospějí k závěru, že ho zabil Mitch, a vzápětí začnou uřezávat jeden po druhém Hollyiny prsty a jejich pahýly dezinfikovat bez umrtvení nad plamenem.

Mitch přiskočil k hondě a vypnul motor. Dálkovým ovládáním zavřel dveře garáže.

Protože se uvnitř rázem setmělo, rozsvítil.

Ojedinělý výstřel nemusel být slyšet. Pokud ho někdo i zaslechl, téměř určitě nebude ten zvuk považovat za to, čím ve skutečnosti byl.

V tomto čase se lidé ze sousedství ještě nevrátili z práce. Možná pár dětí už přišlo domů ze školy, ale ty teď poslouchají cédéčka a sedí uvrtané u herních konzolí a tlumený výstřel jim splyne s rytmy hudby nebo hry.

Mitch opět přistoupil k tělu a pohlédl na ně.

Chvíli se nedokázal hnout. Věděl, co musí udělat, ale nedovedl se k tomu přimět.

Prožil téměř dvacet osm let, aniž by se setkal se smrtí. Teď v jednom dni spatřil dva zastřelené lidi.

Začaly v něm hlodat myšlenky na vlastní smrt, a když se je pokusil potlačit, odmítaly se podvolit. Šelest v uších způsobovala jen krev hnaná pumpujícím srdcem tepnami, ale jeho představivost mu podsouvala vidinu temných křídel tlukoucích kdesi na rozhraní jeho duševního a fyzického zraku.

I když se mu hnusila představa, že by měl mrtvého prohledat, nutnost udělat to ho přiměla pokleknout vedle něj.

Z ruky ještě teplé tak, až se zdálo, že muž jen předstírá smrt, vyprostil pistoli. Položil ji do kolečka stojícího vedle.

Kdyby se muži nebyla při pádu vyhrnula nohavice jeho khaki kalhot, Mitch by si druhé zbraně ani nevšiml. V kotníkovém pouzdře měl muž revolver s krátkou hlavní.

Mitch odložil revolver k pistoli a pak se zamyslel nad pouzdrem. Uvolnil jeho suché zipy a přidal je ke zbraním.

Prohledal kapsy sportovního saka a pak obrátil naruby kapsy kalhot.

Objevil svazek klíčů, jeden od auta a tři další, nad kterými se chvíli pozastavil, ale pak je vrátil do kapsy, kde je našel. Po krátkém váhání je však znovu vylovil a přidal je na hromádku v kolečku.

Nenašel už nic zajímavého kromě peněženky a mobilního telefonu. Peněženka mohla obsahovat průkaz totožnosti, mobil mohl mít vedle jiných čísel nastavené klávesové zkratky pro volání jednotlivým společníkům mrtvého.

Kdyby telefon zazvonil, Mitch by se neodvážil hovor přijmout. I kdyby mluvil jednoslabičně a volající by nerozeznal jeho hlas od hlasu mrtvého, určitě by se nějakým nedopatřením prozradil.

Vypnul telefon. Vzbudí to u nich podezření, až se dostanou do hlasové schránky, ale na základě pouhého podezření nebudou jednat ukvapeně.

Mitch potlačil zvědavost a peněženku i mobil přidal do kolečka. Cekaly ho jiné, mnohem naléhavější úkoly.

15

Zezadu z dodávky vytáhl Mitch nepromokavou plachtu, kterou používal pro odkládání zbytků při prostříhávání růží. Trny ji neproděravěly tak snadno jako pytlovinu.

Protože hrozilo, že zbylí únosci sem přijdou mrtvého hledat, nemohl tady jeho tělo zanechat.

Při představě, že se vydá na projížďku s mrtvolou v autě, se mu rozbouřily žaludeční šťávy. Měl by si koupit něco proti překyselení.

Plachta změkla častým používáním a pokrývaly ji drobné praskliny jak glazuru starožitné vázy. Nebyla sice úplně nepromokavá, ale pořád ještě vodě slušně odolávala.

Protože útočníkovo srdce se zastavilo v jediném okamžiku, rána příliš nekrvácela. Mitch se nemusel bát skvrn od krve.

Netušil, jak dlouho bude muset tělo nechat v dodávce, zda pár hodin, celý den či dva dny. Dříve či později z něj začnou plynout jiné tekutiny než krev.

Rozprostřel plachtu na zem a zabalil do ní mrtvolu. Zachvěl se odporem, když viděl, jak zvláštně nebožtíkovi plandá ruka, jak divně se mu kývá hlava.

Připomněl si ohrožení, v jakém se nachází Holly, které mu nesmí dovolit vyhnout se i tomu nejnepříjemnějšímu úkolu, zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl. Hnus, který se ho zmocňoval, tím potlačil.

Rozkývaná hlava napovídala, že mrtvý má zlomený vaz. V tom případě zemřel třikrát: na zlomený vaz, na zhmožděnou průdušnici, na průstřel srdce.

Tak nevypadá štěstí. Tolik příšerností, které se na sebe nakupily, nemohlo být projevem šťastného osudu. Samo o sobě to bylo odpudivé.

Ano, bylo to výjimečné. Výjimečná náhoda. A taky podivná. Ale ne šťastná.

Navíc pořád ještě nedokázal rozhodnout, zda mu tato nehoda prospěje. Může se snadno proměnit v jeho zkázu.

Poté, co tělo zabalil do plachty, neobtěžoval se tím, aby provlékl lanko kovovými očky a balík pevně převázal. Dělal si starost o každou odříkávající minutu, o každé zrnko písku v přesýpacích hodinách, a obával se jakéhokoli zdržení, dokud nebude mít tenhle úklid za sebou.

Odtáhl tělo zabalené v plachtě dozadu k hondě. Jak otevíral kufr, proběhlo jím zachvění děsu z absurdní myšlenky, že uvnitř najde jinou mrtvolu, ale prostor byl samozřejmě prázdný.

Nikdy neoplýval příliš bujnou fantazií a nikdy netrpěl morbidními představami. Uvažoval, zda vidinu druhé mrtvoly může přičíst záblesku fantazie či zda nejde ve skutečnosti o předtuchu dalších mrtvých, jež mu chystá nejbližší budoucnost.

Ukázalo se, že nacpat mrtvolu do kufru není nic jednoduchého. Útočník vážil méně než Mitch, ale i tak šlo o pěkných pár desítek kil mrtvé váhy.

Kdyby Mitch nebyl patřičně silný a kdyby ho jeho zaměstnání neudržovalo v dobré fyzické kondici, mohl na této fázi pohořet. Rinul se z něj pot, když zabouchl kufr a zamkl jej.

Bedlivá prohlídka neodhalila stopy krve ani na kolečku, ani na zemi.

Posbíral polámané sloupky zábradlí a odlomenou část madla, vynesl je z garáže a ukryl do částečně spotřebované hromady sáhového dříví, kterým minulou zimu topili v krbu v obývacím pokoji.

Vrátil se dovnitř, po schodech vystoupil na půdu a došel k osudovému místu na konci nejjižnější uličky. Tam pochopil příčinu nehody.

Hodně krabic bylo uzavřeno lepicí páskou, avšak některé byly převázané provazem. Hlavice páčidla byla pořád ještě zaklesnutá za kličku uzlu.

Útočník musel zachytit páčidlem, které zřejmě nesl mírně od těla, o visící smyčku provazu. Strhl na sebe Halloween.

Mitch vyrovnal většinu popadaných krabic zpátky na místa. Novou řadou nízkých sloupů z krabic zakryl vylomenou část zábradlí.

Kdyby se společníci vydali mrtvého hledat, polámané sloupky a chybějící část madla by jim napověděly, že tady došlo k zápasu.

Rozeklané trhliny si pořád ještě mohli všimnout z jihovýchodního rohu dolního podlaží. Nicméně schody vedly ze severozápadního rohu, takže přátelé zemřelého by se nemuseli dostat do patřičného zorného úhlu, z něhož by škody na zábradlí zahlédli.

Třebaže by si Mitch rád vylil trochu zlosti tím, že by rozbil odposlouchávací zařízení v uličce u západní zdi, nechal je netknuté.

Když se chopil páčidla kombinovaného s francouzským klíčem, zdálo se mu těžší než předtím.

V panujícím tichu a nehybnosti vyciťoval zradu. Měl pocit, že je pozorován. Měl pocit, že se mu někdo vysmívá.

Pavoukům visícím kousek vedle v síti se možná zdálo o tom, jak se vrhají na tučná sousta. Jedna nebo dvě vypasené masařky bzučely nebezpečně blízko pastí z hedvábí.

Ve vzduchu ale viselo něco jiného než mouchy a pavouci. Mitch se otočil, ale nespatřil nic.

Cosi významného se před ním ukrývalo, poznání neskrývající se ve stínech, nekrčící se za krabicemi plnými svátečních ozdob. Skrytou pravdu měl před očima. Viděl, ale byl slepý. Slyšel, ale byl hluchý.

Podivný pocit narůstal, bobtnal, až ho začal tísnit, až nabyl takových rozměrů, že mu bránil v nadechnutí. Pak najednou polevil a zmizel.

Odnesl francouzský klíč dolů a pověsil jej na věšák s nástroji, kam patřil.

Z kolečka vzal mobilní telefon, peněženku, klíče, obě zbraně a kotníkové pouzdro. Položil to všechno v hondě na sedadlo spolujezdce.

Vyjel z garáže, zaparkoval vedle domu a rychle zašel dovnitř pro bundu. Měl na sobě flanelovou košili a nadcházející večer jistě nebude chladno na bundu, ale on ji potřeboval.

Vyšel z domu a čekal, že vedle hondy najde Taggarta, jak tam na něj čeká. Detektiv tam nebyl.

Vsedl opět do auta a lehkou sportovní bundu položil na vedlejší sedadlo, a tak přikryl věci, které odebral mrtvému.

Čas na hodinách na palubní desce se shodoval s údajem na jeho hodinkách. Ukazovaly 17.11.

Vyjel na ulici a zabočil doprava s trojnásobně zemřelým mužem v kufru a s ještě děsivějšími hrůzami v mysli.

16

Mitch zaparkoval u kraje vozovky dva bloky od svého domu. Se zajištěnými dveřmi a zavřenými okny nechal motor běžet. Nevzpomínal si, že by někdy dříve seděl v autě se zamčenými dveřmi.

Pohlédl do zpětného zrcátka, protože ho přepadla nutkavá představa, že nezamkl dveře kufru, ty se otevřely a nabídly pohled na zabalenou mrtvolu. Avšak kufr byl zavřený.

Mrtvý měl v peněžence kreditní karty a kalifornský řidičský průkaz na jméno John Knox. Na jeho fotografii zářil mladistvý pistolník vítězoslavným úsměvem jako nějaký idol z chlapecké kapely.

Měl u sebe hotovost 585 dolarů, pět set z nich ve stodolarových bankovkách. Mitch je spočítal, aniž bankovky z peněženky vyndal.

Nic z toho, co v ní našel, nenapovídalo na majitelovo povolání, zájmy či kontakty. Neměl tam žádné vizitky ani průkaz zdravotní pojišťovny či legitimaci do knihovny. Nenosil s sebou fotografie svých blízkých. Mitch nenašel ani žádné papírky s poznámkami, průkazku sociálního pojištění, žádné lékařské recepty.

Podle údajů řidičského průkazu bydlel Knox v Laguna Beach. Možná by se dalo něco užitečného zjistit obhlídkou jeho bydliště.

Mitch si potřeboval promyslet, jaká rizika mohou plynout z toho, když se ke Knoxovu domu vydá. Navíc potřeboval navštívit ještě někoho předtím, než mu v šest hodin zavolají.

Uložil peněženku, mobil i klíče mrtvého do přihrádky v palubní desce. Revolver a kotníkové pouzdro zastrčil pod sedadlo řidiče.

Pistoli nechal ležet na vedlejším sedadle pod svou sportovní bundou.

Bludištěm ulic obytných čtvrtí, kde nebyl příliš velký provoz, a bez ohledu na rychlostní omezení a dokonce i na pár stopek dojel Mitch v 17.35 k domu svých rodičů ve východní části Orange County. Zamčenou hondu nechal na příjezdové cestě.

Úhledný dům stál na druhé vlně kopců a nad ním se tyčily další vrchy. Ve dvousměrné ulici svažující se k rovinatějšímu terénu zdejší čtvrti nespatřil Mitch žádný náznak toho, že by jej někdo sledoval.

Od východu se zvedal slabý vítr. Vysoké eukalypty si v něm šeptaly tisíckrát tisíci šedozelených listových jazyků.

Vzhlédl k jedinému oknu studovny. Když mu bylo osm, strávil v místnosti za tímto oknem, uzavřeným ještě vnitřní okenicí, nepřetržitých dvacet dnů.

Smyslová askeze pročišťuje mysl a zbystřuje uvažování. Taková teorie panovala za dveřmi tmavé, tiché a opuštěné studovny.

Na zazvonění přišel Mitchovi otevřít jeho otec Daniel. I v jednašedesáti letech vypadal velmi dobře. Nepřišel o vlasy, jen mu zešedivěly.

Možná proto, že měl příjemně řezané rysy, které by zúročil, kdyby se chtěl stát divadelním hercem, působily jeho zuby nepoměrně drobným dojmem. Všechny byly jeho. Byl vysazený na ústní hygienu. Po vybělení laserem zářily, ale zdály se drobné, jako zrnka bílé kukuřice v klasu.

Překvapeně, poněkud až teatrálně zamrkal: „Mitchi! Katherine se mi nezmínila, žes volal.”

Mitchova matka se jmenovala Katherine.

„Nevolal jsem,” přiznal se Mitch. „Řekl jsem si, že se snad nic nestane, když se stavím jen tak.”

„Většinou mívám na krku nějaké zatracené povinnosti a měl bys smůlu. Ale dnešní večer mám volný.”

„To je fajn.”

„Hodlal jsem si ale pár hodin číst.”

„Nemůžu se moc dlouho zdržet,” ujistil ho Mitch.

Dnes už dospělé děti Daniela a Katherine Raffertyových se naučily ctít soukromí svých rodičů a plánovat své návštěvy tak, aby se vyhnuly nečekaným přepadům.

Otec ustoupil ze dveří a řekl: „Tak tedy pojď dál.”

V hale vydlážděné bílým mramorem se Mitch rozhlédl nalevo i napravo a spatřil tisíce Mitchů odrážejících se ve dvou velkých protilehlých zrcadlech v nerezových rámech.

„Je Kathy doma?” zeptal se.

„Holky si dnes večer vyrazily,” odpověděl otec. „S Donnou Watsonovou a s tou Robinsonovou šly do divadla nebo kam.” „Doufal jsem, že ji tu zastihnu.”

„Vrátí se pozdě,” vysvětloval otec a zavíral za ním dveře. „Pokaždé se vracejí pozdě. Klábosí celý večer, a když pak přijedou domů, zůstanou ještě sedět v autě a tlachají. Ty znáš tu Robinsonovou?”

„Ne. Slyším to jméno poprvé.”

„Únavná ženská. Nechápu, co na ní Katherine vidí. Matematická.” „Nevěděl jsem, že ti matematici vadí.” „Tahle ano.”

Oba Mitchovi rodiče byli doktoři behaviorální psychologie, oba zastávali profesorské posty na Kalifornské univerzitě v Irvine. Stýkali se většinou s jedinci zabývajícími se existenciálními vědeckými obory, jak je začali nazývat někteří příslušníci akademické obce, aby se raději vyhnuli pojmu „vyměklá věda”. Matematik může být pro takovou společnost stejně nepříjemný jako kámen v botě.

„Zrovna jsem si namíchal whisky se sodou,” poznamenal otec. „Dáš si něco?”

„Ne, díky, pane.”

„Slyšel jsem správně}11

„Promiň, Danieli.”

„Pouhá biologická příbuznost…”

„… nevypovídá o společenském postavení,” dopověděl Mitch. Od pěti dětí Raffertyových se očekávalo, že počínaje třináctými narozeninami přestanou rodiče oslovovat mami a tati a začnou pouzívat jejich křestní jména. Mitchově matce Katherine vyhovovalo, když ji oslovovali Kathy, ale jeho otec by nepřipustil, aby mu říkali Danny místo Danieli.

Doktor Daniel Rafferty měl v mládí velmi vyhraněné názory na výchovu dětí. Kathyin pohled na věc zdaleka tak jednoznačný nebyl, avšak Danielovy nevšední teorie ji zaujaly a probouzely v ní zvědavost, zda je lze úspěšně aplikovat v praxi.

Mitch s Danielem stáli chvíli v hale a vypadalo to, že Daniel neví, co má dělat dál, ale nakonec řekl: „Pojď se podívat, co jsem si právě koupil.”

Prošli velkým obývacím pokojem, kde stály stolky z nerez oceli a se skleněnými deskami, pohovky z šedé kůže a černá křesla. Jen některé černobílé obrazy na stěnách nabízely ojedinělý barevný segment, tu pouhou linku, tady útvar, modrý obdélník, zelenavý čtverec, dvě křivky hořčičné žluti.

Kroky Daniela Raffertyho hlučně rezonovaly místností s podlahou z brazilského mahagonu. Mitch ho následoval tiše jako duch.

V pracovně ukázal Daniel na předmět ležící na stole a řekl: „Tak tohle je nejskvostnější lejno mé sbírky.”

17

Vybavení pracovny odpovídalo obývacímu pokoji, pouze tu stěny lemovaly osvětlené police, na kterých se skvěla sbírka leštěných kamenných koulí.

Na stole stál nejnovější přírůstek, koule průměrem větší než baseballový míč, zasazená do zdobeného bronzového stojanu. Hutným, měděně hnědým barevným základem prorůstaly šarlatové žilky promísené se žlutými.

Neinformovaný pozorovatel ji mohl mít za kus vzácné žuly, otesané a vybroušené tak, aby lépe vynikla její krása. Ve skutečnosti však šlo o dinosauří trus, který působením času a tlaku zkameněl.

„Minerální analýza potvrdila, že šlo o masožravce,” poznamenal Mitchův otec. „Takže tyrannosaurus?”

„Velikost výměšku nasvědčuje něčemu menšímu než tyrannosaurus rex.” „Možná tedy gorgosaurus.”

„Kdyby to pocházelo z Kanady a datovalo se to do období svrchní křídy, mohlo by jít o gorgosaura. Ale tenhle trus se našel v Coloradu.” „To znamená svrchní jura?” „Ano. Jde tedy zřejmě o trus ceratosaura.”

Otec uchopil ze stolu skleničku skotské se sodou a Mitch zatím přistoupil k policím s exponáty. „Před pár dny jsem volal Connii,” řekl. Jeho nestarší, jednatřicetiletá sestra Connie žila v Chicagu.

„Ještě se pořád lopotí v té pekárně?” zeptal se otec. „Jo, ale už jí patří.”

„To myslíš vážně? Ale ano, jistě. Typické. Když už si nakročí do průšvihu, ne aby ucouvla. Vrhne se po hlavě kupředu.” „Říká, že se jí vede dobře.” „To by říkala za každých okolností.”

Connie získala magisterský diplom v politických vědách, ale pak vystartovala na podnikatelskou dráhu. Některé lidi tahle její prudká proměna překvapila, ale Mitch ji chápal.

Sbírka leštěných koulí dinosauřích fekálií se od chvíle, co ji viděl naposledy, rozrostla. „Kolik už jich máš, Danieli?”

„Třiasedmdesát. Mám vyhlídnuté další čtyři jedinečné kousky.”

Některé koule měly jen pět centimetrů v průměru. Největší dosahovaly velikosti koule na bowling.

Barvou ladily všechny z pochopitelných důvodů do hnědé, zlatavé a do měděných odstínů. Ale každá barva, a našla se i modrá, se ve světle žárovek třpytila. Žilkování bylo vzácné, ale každá koule měla jinak kropenatý vzor.

„Ten večer jsem mluvil i s Megan,” pokračoval Mitch.

Devětadvacetiletá Megan měla v rodině vysokých IQnejvyšší ze všech. Každé z dětí Raffertyových podstoupilo trojí test: v týdnu svých devátých, pak třináctých a nakonec sedmnáctých narozenin.

Po druhém ročníku odešla Megan z vysoké školy. Usadila se v Adantě, kde si otevřela výnosný podnik. Česala psy, ve svém salonu i doma u zákazníků.

„Volala na Velikonoce, ptala se nás, kolik vajec jsme obarvili,” ozval se Mitchův otec. „Zřejmě to mělo být vtipné. Katherine a mně se ulevilo, že nám neohlásila, že čeká dítě.”

Megan si vzala Carmina Maffuciho, zedníka s rukama jak lopaty. Daniel s Kathy měli pocit, že se spokojila s mužem, který jí intelektuálně nestačí. Očekávali, že si uvědomí svou chybu a rozvede se s ním – pokud však do té doby nepřijde na svět dítě, jež by situaci zkomplikovalo.

Mitch měl Carmina rád. Ten člověk měl ohromnou povahu, nakažlivý smích a na pravém bicepsu vytetovaného kanárka Tweetyho.

„Tahle vypadá jako vyvřelina,” ukázal na purpurově rudý vzorek zkamenělého trusu se skvrnami čehosi, co připomínalo živec.

Mluvil v poslední době i se svou nejmladší sestrou Portií, ale o tom se nezmínil, protože nechtěl zavdat příčinu k hádce.

Daniel si dolil skleničku u baru zabudovaného do rohu pracovny a řekl: „Anson nás před dvěma dny pozval na večeři.”

Třiatřicetiletý Anson, nejstarší ze sourozenců a Mitchův jediný bratr, projevoval vůči Danielovi a Kathy největší oddanost.

Ansona měli rodiče ze všech dětí nejraději a nikdy mu nic neodmítli. To je třeba říct na obhajobu Mitche i jeho sester. Je snadnější prokazovat oddanost rodičům, kteří nezkoumají veškeré vaše počínání s podezřením na psychologickou nepřizpůsobivost a kteří vaše pozvání nezpytují buď s pronikavým zrakem plným nedůvěry, nebo s netrpělivostí.

Na Ansonovu obhajobu dlužno dodat, že si své postavení vysloužil tím, jak naplnil rodičovská očekávání. Na rozdíl od ostatních dětí prokázal životnost a plodnost otcových názorů na dětskou výchovu.

Na střední škole měl nejlepší prospěch ze třídy a k tomu byl i vynikající fotbalový obránce. Přesto odmítl fotbalové stipendium. Přijímal jen ty nabídky, které braly v úvahu jeho intelektuální jedinečnost.

Anson vtrhl do akademického světa jak liška do drůbežárny. Vědomosti nevstřebával, ale přímo hltal s dravci nenasytností. Za dva roky to dotáhl na bakaláře, rok nato se stal magistrem a ve třiadvaceti letech už měl doktorát z filozofie.

Sourozenci Ansonem v žádném případě neopovrhovali ani se ho nestranili, ba přímo naopak — kdyby Mitch a jeho sestry uspořádali tajné hlasování o nejoblíbenějšího sourozence, všichni čtyři by volili svého nej staršího bratra.

Ansonova dobromyslnost a přirozená laskavost mu umožňovaly uspokojovat nároky rodičů, aniž by se jim začal podobat. Ze se mu tohle podařilo, působilo stejně impozantně, jako kdyby vědci 19. století vyslali člověka na Měsíc s pouhým parním pohonem a primitivními voltovými články.

„Anson nedávno podepsal významný poradenský kontrakt s Čínou,” poznamenal Daniel.

Brontosaurus, diplodocus, brachiosaurus, iguanodon, moschops, stegosaurus, triceratops a další – každý výkal měl jméno vyryté na bronzovém stojanu, do nichž byly koule vsazeny.

„Bude spolupracovat s ministrem obchodu,” pokračoval Daniel.

Mitch netušil, jakým způsobem se dá zkamenělý trus analyzovat tak přesně, aby se dalo určit, od jakého dinosauřího řádu či čeledi pochází. Možná jeho otec došel k závěrům vyrytým do bronzu na základě teorií, jež postrádaly oporu v exaktních a možná dokonce vůbec v jakýchkoli vědách.

V určitých oblastech intelektuálního zkoumání, které se vzpíraly absolutním závěrům, je Daniel přesto zastával.

„A také s ministrem školství,” dodal Daniel.

Ansonův úspěch po léta sloužil jako osten proti Mitchovi, aby se začal věnovat něčemu ambicióznějšímu než jeho současné zaměstnání, ale trny nikdy nepronikly k jeho duši. Ansona obdivoval, ale nezáviděl mu.

Zatímco ho Daniel nepřestával popichovat dalšími Ansonoyými úspěchy, Mitch se podíval na hodinky. Věděl, že za chvíli bude muset jít, aby únoscův hovor přijal o samotě. Bylo však teprve 17.42.

Měl pocit, že je v tomto domě už dvacet minut, zatímco jich uplynulo teprve sedm.

„Máš nějakou schůzku?” zeptal se ho Daniel.

Mitch vycítil v otcově hlase stopu naděje, ale nezazlíval mu to. Už dávno si uvědomil, že tak hořké a mocné city jako zášť nemají v tomto vztahu smysl.

Daniel, autor třinácti nestravitelných knih, se považoval za velikána v oboru psychologie, za člověka tak železných zásad a tak pevného přesvědčení, že stojí jako skála v proudu americké vzdělanosti, zatímco řeka kolem něho splavuje podřadnější myslitele do zapomnění.

Mitch věděl zcela jistě, že jeho otec není žádná skála. Daniel představoval na té řece jen mihotavý stín, ženoucí se po hladině, aniž by její proudění zčeřil či naopak zklidnil.

Kdyby Mitch choval zášť vůči tak pomíjivému člověku, počínal by si bláhověji než kapitán Achab se svou věčnou honbou za bílou velrybou.

V průběhu jejich dětství dal Anson Mitchovi i jeho sestrám nejednu radu, jak se obrnit vůči zlosti. Kladl jim na srdce trpělivost, ukázal jim váhu humoru jako obranného prostředku vůči otcově nevědomé nelidskosti. Proto nyní Daniel nevyvolával v Mitchovi nic víc než lhostejnost a netrpělivost.

Toho dne, kdy Mitch odešel z domu, aby bydlel ve společném pronájmu s Jasonem Osteenem, mu Anson řekl, že oprostí-li se od hněvu, jednou se dopracuje k soucitu s jejich otcem. Nevěřil tomu a prozatím se nedostal dál než k chabé shovívavosti.

„Ano,” odpověděl, „mám schůzku. Budu muset jít.”

Daniel se zadíval na syna s tak pronikavým zájmem, že před dvaceti lety by mu tím nahnal strach, a pak se zeptal: „To by mě zajímalo, co za tím vězí?”

Ať Hollyini únosci zamýšleli udělat s Mitchem cokoli, šanci na přežití neměl valnou. Napadlo ho, že tohle by mohla být poslední možnost vidět rodiče.

Nedokázal se však svěřit se svým problémem, a tak jen řekl: „Přišel jsem za Kathy. Stavím se možná ještě zítra.”

„Kvůli čemu jsi za ní přišel?”

Dítě může milovat i matku, která není způsobilá lásku oplácet. Brzy mu ale dojde, že své city nezasévá na plodnou půdu, nýbrž na skálu, na níž nemůže nic vyrůst. Takové dítě pak může prožít zbytek života v potlačované zlobě nebo v sebelítosti.

Pokud matka není netvor, pokud jeví jen známky citové nedostatečnosti, je zahleděná příliš do sebe a nevystupuje v rodině jako aktivní trýznitel, nýbrž jen jako pasivní pozorovatel, pak má dítě třetí možnost. Může ji vzít na milost, aniž by jí odpustilo, a soucítit s ní na základě poznání, že její zaostalý citový vývoj ji připravuje o plnou radost ze života.

Při všech svých vědeckých úspěších neměla Kathy nejmenší tušení o potřebách svých dětí a o mateřských poutech. Na mezilidské vztahy uplatňovala princip příčiny a následku, věděla o nutnosti odměnit požadované chování, avšak její odměny měly pouze materiální ráz.

Věřila v možnost zdokonalování lidského pokolení. Měla pocit, že děti se musejí vychovávat podle systému, z něhož nelze slevovat a který zajistí, že z nich vyrostou civilizovaní jedinci.

Nespecializovala se na tuhle oblast psychologie. Z toho důvodu by se možná nebyla stala matkou, kdyby nepotkala muže s pevnými zásadami výchovy dětí a se systémem jejich aplikace.

Protože Mitch matce vděčil za život a protože její bezmoc nepramenila ze zlé vůle, probouzela v něm pocity, jež však neměly nic společného s láskou či jen náklonností. Bral jen smutný ohled na její vrozenou neschopnost oplácet city. Z toho pramenil soucit, který upíral otci.

„Nic důležitého,” odpověděl Mitch. „Může to počkat.”

„Můžu jí to vyřídit,” navrhl Daniel, když následoval Mitche na cestě obývacím pokojem ke dveřím.

„Není co. Byl jsem kousek odtud, a tak jsem se jen zastavil, abych ji pozdravil.”

Protože k takovému narušení rodinných zvyklostí nikdy předtím nedošlo, zdálo se, že Daniela nepřesvědčil: „Něco máš na srdci.”

Mitch potlačil nutkání odpovědět: Možná bys to ze mě dostal týdnem smyslové askeze ve studovně.

Místo toho se usmál a řekl: „Nic na srdci nemám. Všechno je, jak má být.”

Třebaže do lidské duše moc dobře nahlédnout nedokázal, měl Daniel zjitřený čich na hrozby finanční povahy: „Pokud snad jde o peníze, náš postoj k té věci znáš.”

„Nepřišel jsem si vypůjčit peníze,” ujistil ho Mitch.

„Prvotní povinností rodičů u každého živočišného druhu je naučit potomstvo soběstačnosti. Oběť se musí naučit kličkovat a dravec se musí naučit lovit.”

Mitch otevřel dveře a odpověděl: „Jsem soběstačný dravec.”

„Dobrá. To rád slyším.”

Obdařil Mitche úsměvem a jemu připadalo, že malé, nepřirozeně bílé zuby se od okamžiku, kdy na ně před chvílí pohlédl poprvé, přiostřily.

I když by rád rozptýlil otcovo podezření, Mitch se na úsměv na oplátku nezmohl.

„Parazitismus,” pokračoval Daniel, „není přirozený ani pro homo sapiens, ani pro žádnou čeleď savců.”

Ani syn děda Vševěda by se od svého otce nedočkal takové věty.

Mitch vyšel z domu a řekl: „Vyřiď Kathy, že ji pozdravuju.”

„Vrátí se pozdě. Vždycky se vracejí pozdě, když je s nimi ta Robinsonova.”

„Ti matematici,” řekl Mitch pohrdavě. „A zvlášť tahle.”

Mitch za sebou zaklapl dveře. Pár kroků od domu se zastavil, otočil se a možná naposledy se na dům zadíval.

Tady nejen bydlel, ale tady soukromě získával i vzdělání, od první třídy až do dvanácti let. Strávil víc hodin svého života v domě než mimo něj.

Jeho pohled jako vždy zabloudil k jistému oknu v prvním patře, zajištěnému okenicemi. Studovna.

K čemu tu místnost používají dnes, když z domu už všechny děti odešly?

Protože cesta od domu nevedla rovně k silnici, ale klikatila se, když Mitch sjel pohledem z prvního patra do přízemí, nedíval se již na dveře domu, ale na prosklené výplně po jejich stranách. Zahlédl jimi svého otce.

Daniel stál v hale před jedním z velkých zrcadel zasazených v nerezu a zjevně obhlížel svůj zevnějšek. Jednou rukou si uhladil bílé vlasy. Otřel si koutky úst.

Třebaže si připadal jako šmírák, Mitch nedokázal odvrátit pohled.

Jako dítě věřil, že jeho rodiče obklopuje nějaké tajemství, které ho vysvobodí, když mu přijde na kloub. Daniel a Kathy však byli velice rezervovaný pár a před dětmi o sobě navzájem zachovávali hluboké mlčení.

V hale před zrcadlem se teď Daniel štípal do levé tváře a pak do pravé, jako by do nich chtěl vehnat trochu barvy.

Mitch měl podezření, že jeho návštěva už teď z otcovy mysli téměř vyprchala, zvlášť když hrozba půjčky peněz se ukázala jako lichá.

V hale se Daniel natočil k zrcadlu bokem, snad teď obdivoval klenbu svého hrudníku a štíhlost pasu.

Mitch si snadno uměl představit, že se postava otce stojící mezi protilehlými zrcadly neodráží mnohonásobně jako předtím Mitch a že jeho jediný odraz obsahuje tak málo podstaty, že kromě jeho samého by se každému jevil průsvitný jako odraz přízraku.

18

V 17.50, pouhých patnáct minut poté, co sem dorazil, vyjel Mitch od Danielova a Kathyina domu. Zahnul za roh a rychlou jízdou minul půldruhého bloku.

Do západu slunce mohly zbývat tak dvě hodiny. Neuniklo by mu, kdyby ho někdo sledoval. Zajel s hondou na prázdné parkoviště u kostela. Odpudivá cihlová fasáda a ztmavlé fasety oken z různobarevných skel se pnuly ke kostelní věži, která propichovala oblohu a vrhala těžký stín na asfalt parkoviště. Otcovy obavy nebyly opodstatněné. Mitch nezamýšlel říct si o peníze. Rodičům se vedlo po finanční stránce dobře. Bezpochyby by mohli přispět sto tisíci dolarů, aniž by to pocítili. I kdyby mu však poskytli dvojnásobek té sumy a kdyby k tomu přidal i své skrovné úspory, pořád by měl jen něco málo přes deset procent výkupného.

Beztak by je nepožádal, protože věděl, že by ho na základě svých výchovných teorií odmítli.

Ostatně začínal mít podezření, že únoscům jde o něco víc než jen o peníze. Netušil, co mohou vedle peněz chtít, ale únos manželky zahradníka, jehož roční příjem se vejde do pětimístné cifry, nedával smysl bez toho, že chtějí něco jiného, co jim může poskytnout jen on.

Jednu chvíli docházel k přesvědčení, že zamýšlejí jeho prostřednictvím provést velkou loupež, při níž měl posloužit jako dálkově ovládaný robot. Nemohl tuto variantu vyloučit, ale připadala mu stále méně pravděpodobná.

Zpod svého sedadla vyndal revolver s krátkou hlavní a kotníkové pouzdro.

Bedlivě zbraň zkoumal. Zdálo se mu, že nemá pojistku.

Vyklopil zásobník a našel v něm pět nábojů. Překvapilo ho to, protože čekal šest.

Všechno, co věděl o zbraních, znal z filmů a knih.

Přestože Daniel řečnil o tom, jak je třeba vést děti k soběstačnosti, na lidi typu Johna Knoxe ho nepřipravil.

Oběť se musí naučit kličkovat a dravec se musí naučit lovit.

Rodiče ho vychovali k tomu, aby se z něho stala oběť. Když však únosci mají v rukou Holly, Mitch nemá kam utéct. Raději zemře, než aby jim ji nechal napospas.

Suchý zip pouzdra mu umožnil upevnit šije dostatečně vysoko nad kotník, aby zůstalo skryto, i když se mu vsedě povyhrnou nohavice. Neměl rád přiléhavé džíny a ty, co měl na sobě, skladnou zbraň dobře ukryly.

Vklouzl do sportovní bundy. Než vystoupí z auta, zastrčí si pistoli dozadu za opasek, kde ji bunda přikryje.

Prozkoumal i tuto zbraň. Ani na ní nenašel pojistku.

S trochou úsilí se mu podařilo vysunout zásobník. Objevil v něm osm nábojů. Když odsunul šoupátko, zaleskl se pod ním devátý.

Zasunul zásobník zpátky, ujistil se cvaknutím, že zapadl na své místo, a odložil pistoli na sedadlo spolujezdce.

Zazvonil mu mobil. Hodiny na palubní desce ukazovaly 17.59.

„Užil sis návštěvu u rodičů?” zeptal se ho útočníkův hlas.

Na cestě k domu rodičů ani od něj ho nikdo nesledoval a oni přesto vědí, že tam byl.

Vyhrkl: „Nic jsem jim neřekl.”

„Tak proč jsi tam jel? Na skleničku mlíka a na sušenky?” „Pokud si myslíte, že bych mohl dostat peníze od nich, pletete se. Nejsou tak bohatí.” „To víme, Mitchi. To víme.” „Nechte mě promluvit s Holly.”

„Teď ne.”

„Dejte mi ji k telefonu,” naléhal.

„Uklidni se. Má se dobře. Promluvíš si s ní při příštím telefonátu. Do tohohle kostela jsi chodil s rodiči?”

Žádný jiný vůz kromě jeho na parkovišti nestál a žádný ani neprojížděl kolem. Na protější straně ulice stály vozy jen na příjezdových cestách k domům, žádné u obrubníku.

„Sem jste chodili?” zeptal se znovu únosce.

„Ne.”

Třebaže seděl ve voze se zajištěnými dveřmi, cítil se stejně zranitelný jako myš naslouchající v otevřeném poli šustotu jestřábích křídel nad hlavou.

„Ministroval jsi, Mitchi?”

„Ne.”

„To se mi nechce věřit.”

„Vypadá to, že víte všechno. Víte tedy i to, že mluvím pravdu.”

„Zvláštní, že jsi nikdy neministroval, Mitchi, když přitom tolik připomínáš ministranta.”

Mitch v první chvíli nepovažoval za nutné na tuhle repliku reagovat, když ale únosce mlčel, nakonec řekl: „Nevím, co tím myslíte.”

„No, určitě tím nechci říct, že jsi svatý, to jistě ne. Ani tím nechci říct, že jsi bezmezné pravdomluvný. Před detektivem Taggartem ses zachoval jako mazaný lhář.”

Ve dvou předchozích rozmluvách si neznámý počínal jako chladnokrevný profesionál. Tohle lehké dobírání neladilo s předešlými rozhovory.

Prezentoval se mu však jako mechanik, jako obsluha stroje. Jasně se vyslovil, že Mitch je pro něj nástrojem k manipulaci, k doladění k vyššímu výkonu.

Tohle špičkování musí mít důvod, i když Mitchovi unikal. Únosce sledoval jistý cíl, když mu teď pronikal do mysli a pohrával si s ní.

„Nechci se tě dotknout, Mitchi, protože v určitém směru je to roztomilé, ale jsi stejně naivní jako ministrant.”

„Když myslíte.”

„Ano, myslím. Přesně to si myslím.”

Možná se ho pokouší naštvat, aby mu hněv zatemnil mysl, nebo chce, aby začal pochybovat o vlastních schopnostech a zůstal vystrašený a poslušný.

Sám pro sebe už si připustil nejvyšší míru bezmoci v téhle věci. Nemůže se jim podařit ještě víc prohloubit jeho pokoru.

„Oči máš dokořán otevřené, Mitchi, a přesto nevidíš.”

Tahle věta jej znepokojila víc než cokoli, co únosce zatím řekl. Ani ne před hodinou ho na půdě garáže napadla přesně táž myšlenka, zabalená dokonce do podobných slov.

Když nacpal Johna Knoxe do kufru auta, vrátil se na půdu, aby zjistil, jak došlo k nehodě. Spatřil hlavu páčidla zachycenou do smyčky provazu a záhadu rozluštil.

Pak se ale dostavil pocit oklamání, pocit, že ho někdo sleduje a vysmívá se mu. Převážil instinkt, který mu napovídal, že se tady na půdě skrývá hlubší pravda, kterou by měl odhalit, že to ale nedokáže, přestože na ni hledí.

Otřásla jím představa, že vidí, ale je slepý, že slyší, ale je hluchý.

A teď ten výsměšný tón muže v telefonu: Oči máš dokořán otevřené, Mitchi, a přesto nevidíš.

Slovo „zlověstný” nevystihovalo podstatu toho všeho. Připadalo mu, že únosci ho nejen mohou sledovat a naslouchat mu, kamkoli se hne, ale že se dokáží i vpít do jeho mysli.

Natáhl ruku po pistoli vedle na sedadle. Nic mu bezprostředně nehrozilo, ale cítil se bezpečněji, když svíral zbraň.

„Jsi tam ještě, Mitchi?”

„Ano, poslouchám vás.”

„Zavolám ti znovu v půl osmé.”

„Zase mám čekat? Proč?11 Netrpělivost se do něj zahryzávala a nedokázal ji zkrotit, třebaže si uvědomoval riziko, že přeroste v bezhlavou nezodpovědnost. „Tak už to neprotahujte.”

„Klid, Mitchi, klid. Zrovna jsem se ti chystal říct, co máš dělat dál, když jsi mě přerušil.” „Tak mi to ksakru už řekněte.”

„Dobrý ministrant zná průběh obřadu. Dobrý ministrant na litanie odpovídá, ale nepřerušuje je. Pokud mi znovu skočíš do řeči, nechám tě čekat do půl deváté”

Mitch vzal na svou netrpělivost ten největší bič. Zhluboka se nadechl, pak pomalu vydechl a řekl: „Rozumím.”

„Fajn. Až skončíme, pojedeš do Newport Beach, ke svému bratrovi.”

Mitch se překvapeně zeptal: „K Ansonovi?”

„Budeš s ním, až ti v půl osmé zavolám.”

„Proč do toho musíme zatahovat mého bratra?”

„Sám nesvedeš udělat to, co po tobě chci,” odpověděl únosce.

„Ale co po mně chcete? Ještě jste mi to neřekl.”

„Řekneme ti to. Už brzo.”

„Pokud na to mají být dva, zrovna on nemusí být ten druhý. Nechci do toho zatahovat bratra.”

„Uvažuj, Mitchi. Kdo může být vhodnější než tvůj bratr? Má tě rád, ne? Určitě nebude chtít, abychom tvoji ženu rozporcovali jak prase na jatkách.”

V průběhu jejich trýznivého dětství představoval Anson spolehlivé lano, které drželo Mitche v bezpečí kotviště. To Anson vztyčoval plachty naděje, i když se zdálo, že vítr, který by je nadmul, nevane.

Svému bratrovi vděčil za klid v duši a za štěstí, které konečně našel, když se vymanil z područí rodičů, za příznivé duševní rozpoložení, jímž do dalšího života získal Holly.

„Ale vy jste to na mě narafičili,” namítl Mitch. „Pokud se něco na tom, co po mně požadujete udělat, pokazí, narafičili jste to na mě tak, aby to vypadalo, že to já jsem zabil svoji ženu.”

„Oprátka se stáhla dokonce ještě víc, než si uvědomuješ, Mitchi.”

Možná je znepokojuje, co se stalo s Johnem Knoxem, ale to, že leží mrtvý v kufru hondy, nevědí. Mrtvý spolupachatel může sloužit jako určitý důkaz, kdyby se Mitch obrátil na policii.

Ale skutečně může? Mitch nezvážil všechny varianty, jak si policie může vyložit Knoxovu smrt, a většina z nich by ho mohla uvrhnout do možná ještě větších nesnází, než aby ho z nich dostala.

„Jde mi o to, že Anson se dostane do stejné situace. Aby spolupracoval, nastražíte i na něj pasti nepřímých důkazů. To je váš způsob.”

„To všechno přestane mít význam, pokud oba uděláte, co od vás požadujeme, a tobě vrátíme ženu.”

„To není fér,” namítl Mitch a vzápětí si uvědomil, že jeho slova v sobě mají tolik bezelstné naivity, jako kdyby skutečně promluvil ministrant.

Únosce se rozesmál: „Kdežto s tebou jednáme fér, to jsi tím snad chtěl říct?”

Jeho ruka svírající pistoli byla ledová a zvlhlá.

„Chtěl bys raději, abychom tvého bratra ušetřili a dali tě dohromady s Iggym Barnesem?”

„Ano,” odpověděl Mitch a vzápětí se zastyděl, s jakou rychlostí nabídl k obětování nevinného kamaráda, aby ušetřil milovaného člověka.

„A vůči panu Barnesovi to bude fér?”

Mitchův otec byl přesvědčen, že stud postrádá společenský význam, že jde o projev pověrčivého myšlení a že se jej racionální člověk, vedoucí rozumný život, musí zbavit. Hlásal rovněž, že náchylnost ke studu lze eliminovat výchovou.

V Mitchově životě však otcovy teorie totálně selhaly, přinejmenším v tomto případě. Ačkoli svědkem Mitchovy ochoty ušetřit bratra na úkor přítele byl pouze zločinec na druhém konci linky, Mitch ucítil, jak mu hanbou žhnou tváře.

„Pan Barnes,” pokračoval únosce, „není právě ten nejúčinnější nástroj pro náš účel. Už jen z toho důvodu ho nemůžeme akceptovat jako náhradníka za tvého bratra. Teď jeď k Ansonovi a čekej, až ti zavoláme.”

Mitch se smířil s vývojem událostí, i když se nezbavil odporu k myšlence, že vystaví nebezpečí svého bratra. „Co mu mám říct?” zeptal se. „Vůbec nic. Nepožaduju po tobě, abys mu cokoli objasňoval. Já tady

manipuluju, ne ty. Až zavolám, nechám ho, aby si poslechl Hollyin křik, a pak mu vysvětlím situaci.”

Mitche jeho poznámka zneklidnila: „To snad není třeba, nechat ji křičet. Slíbil jste, že jí neublížíte.”

„Slíbil jsem, že ji neznásilním, Mitchi. Tvoje mlčení přesvědčí tvého bratra stejně jako její křik. V těch věcech se vyznám lip než ty.”

Už nedokázal vydržet mrazivé sevření zpocené dlaně na rukojeti pistole. Ruka se mu začala třást, a tak zbraň znovu odložil na sedadlo vedle sebe.

„Co když Anson nebude doma?”

„Je doma. Měl bys vyrazit, Mitchi. Dostaneš se do špičky. Nechceš přece přijet do Newport Beach pozdě.” Únosce hovor ukončil.

Nemohl udělat nic jiného než chmurně stisknout červené tlačítko.

Na chvíli zavřel oči, aby uklidnil rozjitřené nervy, ale hned nato je zase otevřel, protože se zavřenýma očima se cítil zranitelný.

Když nastartoval motor, hejno vran se zvedlo z asfaltu, kde posedávalo ve stínu kostela, a zamířilo přímo na věž.

19

V Newport Beach, vyhlášeném svým přístavem pro jachty, výstavními obytnými domy a rájem drahých nákupů, nežili výlučně jen pohádkově bohatí lidé. Anson obýval ve čtvrti Corona del Mar přední ze dvou bytů menšího domu.

Dům stál ve stínu mohutné magnólie. Romantik vznášející se v oblacích, který by se k němu blížil po prošlapané cihlové cestičce, by jeho architekturu popsal jako novoanglickou. Dům nebudil valný dojem, přesto však působil přívětivě. Dveřní zvonek zahrál pár taktů Beethovenovy Ódy na radost. Anson přišel otevřít dřív, než jej Mitch stiskl podruhé. Anson měl sice sportovní konstituci, přesto se však od Mitche lišil. Postavou připomínal medvěda, široký hrudník, silný krk. Za to, že se na střední škole stal výtečným fotbalovým obráncem, vděčil své pohyblivosti a živosti, protože jinak vypadal spíš jako střední útočník.

Jeho pohledná, širokolící upřímná tvář působila, jako by stále hledala důvod k úsměvu. Když spatřil Mitche, rozzářil se.

„Fratello mio!” vykřikl, objal bratra a vlekl ho do domu. „Entrino! Entrino!”

Byt voněl česnekem, cibulí a slaninou. „Vaříš něco italského?” zeptal se Mitch.

„Bravissimo, fratellopiccolo! Z pouhé vůně a mé mizerné italštiny jsi dospěl k brilantní dedukci. Ukaž, pověsím ti bundu.”

Mitch nechtěl nechat pistoli ve voze. Měl ji zastrčenou za pasem, vzadu, u kostrče.

„Ne,” odmítl, „to je v pohodě. Nechám si ji na sobě.”

„Tak pojď do kuchyně. Už mě chytala depka z představy další osamělé večeře.”

„Ty jsi vůči depkám imunní,” řekl Mitch.

„Na depky nevymysleli ještě žádnou protilátku, bratříčku.”

Dům byl zařízen mužsky, ale s vkusem. Převažovala výzdoba s námořní tematikou. Na obrazech bouře zmítaly okázalými plavidly a jiná plula pod bezmračnou oblohou.

Anson od dětství hlásal, že dokonalou svobodu nelze najít na souši, nýbrž pouze na moři, při plavbě.

Miloval pirátská dobrodružství, příběhy námořních bitev a historky o hledání potopených pokladů. Hodně jich přečetl nahlas Mitchovi, který dokázal hodiny naslouchat se zatajeným dechem.

Daniela a Kathy se zmocňovala mořská nemoc i v pramici na rybníku. Jejich odpor k moři stál u kolébky Ansonova zájmu o mořeplavectví.

V útulné provoněné kuchyni ukázal na hrnec na plotně, z něhož se kouřilo: „Zuppa massaia.” „Co je to za polévku, massaia}”

„Tradiční polévka italských hospodyň. Jelikož nemám manželku, musím navázat styk s ženskou stránkou své osobnosti, když si ji chci uvařit.”

Mitchovi občas připadalo neuvěřitelné, že tak suchopárná dvojice jako jeho rodiče dokázala zplodit tak optimistického syna jako Anson.

Na hodinách v kuchyni viděl, že je 19.24. Zdržela ho zácpa způsobená autonehodou.

Na stole stála vedle láhve Chianti Classico zpola naplněná sklenice. Anson otevřel skříňku a z police vyndal druhou sklenici.

Mitch chtěl už už víno odmítnout. Pak si ale řekl, že jedna sklenka mu vědomí nezkalí a naopak možná trochu zvláční jeho pošramocené nervy.

Zatímco Anson naléval chianti, promluvil dobře napodobeným otcovým hlasem: „Rád tě vidím, Mitchi, i když jsem přehlédl tvé jméno na seznamu na dnešek ohlášených návštěv potomků a hodlal jsem strávit večer mučením morčat v bludišti nabitém elektrickým proudem.”

Mitch si od něho vzal sklenici a řekl: „Právě jedu odtamtud.”

„To vysvětluje tvůj ušlápnutý vzhled a popelavou barvu v obličeji.” Anson pozvedl sklenici k přípitku. „La dolce vita.”

„Na tvůj nový kontrakt s Čínou,” opáčil Mitch.

„Zase jsem posloužil jako bodlo?”

„Jako vždycky. Ale může bodat, jak chce, pod kůži se mi nedostane. Zní to ale zajímavě.”

„Ta čínská záležitost? Zřejmě trochu zveličil to, co jsem mu řekl. Komunistickou stranu neruší a císařský trůn mi nenabízejí.”

Ansonova poradenská činnost byla tak tajuplná, že ji Mitch nikdy nedokázal pochopit. Získal doktorát z lingvistiky, vědy o jazyku, ale měl také hluboké znalosti v oblasti programovacích jazyků počítačů a také v teorii digitalizace, ať už se za tím skrývalo cokoli.

„Pokaždé, když od nich odjedu,” promluvil Mitch, „mám nutkání hrabat se v hlíně, dělat něco rukama, cokoli.”

„Člověka to dohání k útěku k něčemu reálnému.”

„Přesně tak. To je dobré víno.”

„Po polévce bude následovat lombo di maiale con castagne.” „Nemůžu polykat něco, co nedovedu ani vyslovit.” „Pečená vepřová ledvina s kaštany.” „Zní to dobře, ale nebudu večeřet.”

„Mám toho fůru. Recept je určený pro šest lidí, a protože to neumím redukovat, vařím to pokaždé pro šest.”

Mitch pohlédl k oknům. Uklidnilo ho, že žaluzie jsou stažené.

Z pultu poblíž kuchyňského telefonního přístroje sebral tužku a bloček. „Vyplul sis někam v poslední době?”

Anson snil o tom, že si jednoho dne pořídí plachetní jachtu. Měla být dostatečně velká na to, aby nepůsobila tísnivě na dlouhých plavbách podél pobřeží a třeba až na Havaj, ale zároveň natolik malá, aby ji s pomocí přídavných motorů dokázal obsloužit jediný člověk.

Pojem „obsloužit” používal jak ve vztahu k lodi, tak i k činnosti vůči společnicím v posteli. Bez ohledu na medvědí vzhled a občasný smysl pro hořký humor byl Anson romantik nejen ve vztahu k moři, ale i vůči opačnému pohlaví.

Nazvat kouzlo, jímž přitahoval ženy, pouhým magnetismem by nevystihovalo skutečnost. Strhával je k sobě mocnou gravitační silou, jakou měsíc zvedá vlny přílivu.

Přesto ale neměl záletnické sklony. S ohromným šarmem odolával většině pronásledovatelek. A každá, o níž zadoufal, že by pro něj mohla být ideální, mu vždy zlomila srdce, i když on by to takhle melodramaticky neformuloval.

Malý člun, šestimetrová plachetnice, který mu právě kotvil u přístavní bóje, měl k jachtě daleko. Ale s ohledem na jeho štěstí v lásce dopracuje se nejspíš k jachtě svých snů dlouho předtím, než najde někoho, kdo s ním na ní vypluje na moře.

„Neměl jsem čas na nic víc než na popojíždění po přístavu,” odpověděl teď na Mitchovu otázku. „Plul jsem jak kachna s proudy.”

Mitch si sedl ke kuchyňskému stolu, a zatímco psal tiskacím písmem do bloku, mluvil dál: „Měl bys mít koníčka. Stejně jako fotřík má dinosauří lejna, ty bys měl plachtit.”

Odtrhl svrchní lístek z bloku a posunul jej po stole tak, aby si jej Anson mohl i vestoje přečíst: TVŮJ DŮM JE PRAVDĚPODOBNĚ ODPOSLOUCHÁVANÝ.

Udiv, který se objevil v bratrově tváři, připomněl Mitchovi jeho výraz, jaký dostával, když mu čítával zkazky o pirátech a hrdinské dobrodružné příběhy o bitvách na moři, které ho jako kluka vzrušovaly. Svou bezprostřední reakcí jako by dával najevo, že právě začalo nějaké zvláštní dobrodružství, a zdálo se, že si nedokáže srovnat v hlavě, jaké nebezpečí by z toho mohlo plynout.

Aby překlenul Ansonovo zaražené mlčení, Mitch pokračoval: „Zrovna koupil nový kousek. Prý je to trus ceratosaura. Z Colorada, z období svrchní jury.”

Přistrčil po stole další lístek, na který napsal: MYSLÍ TO VÁ2NĚ. BYL JSEM PŘI TOM, KDYŽ ZASTŘELILI CLO VEKA.

Zatímco Anson četl, Mitch vytáhl z vnitřní kapsy bundy mobilní telefon a položil jej na stůl: „S ohledem na naši rodinnou anamnézu mi přijde docela případné to, co jednou zdědíme – sbírku vyleštěných hoven.”

Anson už si také sedal, odsunoval od stolu židli a jeho klukovský výraz očekávání se zachmuřil. Navázal na předstírání běžné konverzace: „Kolik jich už má?”

„Říkal mi to. Už si nevzpomínám. Pracovna se proměnila v septik, abych tak řekl.”

„Některé z těch koulí nejsou ošklivé.”

„To jistě ne,” souhlasil Mitch a napsal: ZAVOLAJÍ V 19.30.

Anson pořád nic nechápal a ústy naznačil němou otázku: Kdo? Co?

Mitch mírně zavrtěl hlavou. Ukázal na nástěnné hodiny. Bylo na nich 19.27.

Pokračovali v samoúčelném a bezvýznamném hovoru, dokud přesně v půl nezazněl telefon. Nezazvonil však Mitchův mobil, nýbrž pevná linka v kuchyni.

Anson se na něj beze slova bezradně obrátil.

V situaci, kdy mohlo jít o náhodnou shodu načasování, protože čekal zavolání na svůj mobil, Mitch bratrovi mlčky naznačil, že má telefon zvednout.

Anson jej zvedl na třetí zazvonění a rozzářil se, když slyšel hlas volajícího. „Holly!”

Mitch zavřel oči, sklonil hlavu a ukryl tvář do dlaní. Z Ansonovy reakce poznal, kdy Holly vykřikla.

20

Mitch očekával, že ho zavolají k telefonu, avšak únosce mluvil pouze s Ansonem a hovor netrval déle než tři minuty. Obsah první části rozhovoru byl evidentní a dal se odhadnout z odposlechu bratrových replik. Rozšifrovat závěrečnou část už nebylo tak moc snadné, neboť bratr odpovídal kuse, třebaže tónem o poznání chmurnějším.

Když zavěsil, zeptal se ho Mitch: „Co po nás chtějí, abychom udělali?” Místo odpovědi přistoupil Anson ke stolu a chopil se láhve chianti. Dolil si sklenici.

Mitche překvapilo, že i jeho sklenka je prázdná. Nevzpomínal si, že by byl upil víc než jeden nebo dva hlty. Dolít si nenechal.

Anson mu však nalil i přes jeho protesty. „Pokud ti srdce jede na takové obrátky jako mně, dvě sklenice téhle tekutiny se v tobě vypaří dřív, než je stačíš polknout.”

Mitchovi se třásly ruce, ale chianti za to nemohlo. Naopak, vínem by je mohl zklidnit.

„No, Mickey…,” začal Anson.

Láskyplnou přezdívkou Mickey oslovoval Anson svého mladšího bratra, když v jejich dětství nadešlo nějaké obzvlášť složité období.

Když Mitch vzhlédl od svých roztřesených rukou, Anson pokračoval: „Nic se jí nestane. To ti slibuju, Mickey. Přísahám, že se Holly nic nestane. Vůbec nic.”

Když byl Mitch malý, jeho bratr se nesčetněkrát stal důvěryhodným pilotem, který vymanévroval oba z bouře, nebo přinejmenším poskytl potřebnou spolehlivou záštitu. Teď se však zdálo, že přeceňuje své síly, když slibuje bezpečné přistání, protože tento let řídili Hollyini únosci.

„Co po nás chtějí, abychom udělali?” zopakoval otázku. „Něco reálného, něco, co se dá splnit, nebo něco tak šíleného, jako když jsem poprvé slyšel jeho požadavek dvou milionů?”

Anson se místo odpovědi posadil. Mohutnými pažemi se opřel o stůl, naklonil se dopředu, ramena nahrbená, a sklenice s vínem se celá ztratila v jeho obrovských rukou. Vypadal impozantně.

Připomínal stále medvěda, ale někdejší roztomilost se vytratila. Zeny, které běžně přitahoval jako měsíc mořské vlny, by ho obcházely širokým obloukem, kdyby ho spatřily v takovém rozpoložení.

Podivně zaťaté čelisti, rozšířené chřípí, zřetelná změna zabarvení Ansonových očí z měkké zeleně mořské vody do smaragdové tvrdosti zahřály Mitche u srdce. Znal ten výraz. Takhle se Anson vždy chystal čelit bezpráví, které v něm pokaždé vyvolalo neústupný a účinný vzdor.

Mitch pociťoval úlevu z bratrovy pomoci, zároveň se však cítil provinile. „Promiň mi to. Fakt jsem netušil, že tě do toho zatáhnou. Zaskočili mě tím. Mrzí mě to.”

„Nemáš se za co omlouvat. Tohle neřeš.”

„Kdybych byl postupoval nějak jinak…”

„Kdybys byl postupoval nějak jinak, Holly by už teď možná nežila. Takže všechno, co jsi udělal doposud, bylo v pořádku.”

Mitch přikývl. Potřeboval uvěřit tomu, co mu bratr říkal. Přesto se ale cítil k ničemu. „Co po nás chtějí, abychom udělali?” zeptal se ještě jednou.

„Především, Mickey, potřebuju vědět všechno, co se stalo. To, co mi ten hajzl řekl do telefonu, je jen zlomeček celku. Potřebuju slyšet všechno, od začátku až do chvíle, kdy jsi u mě zazvonil.”

Mitch se rozhlédl po místnosti. Zajímalo ho, kam mohli ukrýt odposlouchávací zařízení.

„Možná nás právě teď odposlouchávají, možná ne,” reagoval na to Anson. „Na tom nezáleží. Stejně vědí všechno, co mi povíš, protože ti to všechno sami způsobili.”

Mitch kývl na souhlas. Obrnil se lokem chianti. A pak Ansonovi podal zprávu o celém tom děsivém dnu.

Pro případ, že je odposlouchávají, vynechal jen epizodu střetnutí s Johnem Knoxem na půdě garáže.

Anson soustředěně naslouchal a přerušil ho jen párkrát otázkami, když potřeboval něco vyjasnit. Poté, co Mitch domluvil, zůstal jeho bratr sedět se zavřenýma očima a přemítal o tom, co právě vyslechl.

Z dětí Raffertyových měla nejvyšší IQJVlegan, ale Anson jí šlapal těsně na paty. Hollyina situace zůstávala stejně zoufalá jako před půlhodinou, ale Mitche uklidňoval fakt, že se bratr zapojil do boje.

Sám dopadl v inteligenčních testech téměř stejně dobře jako bratr. Na duchu ho nepovznesla ani tak skutečnost, že se do řešení problému zapojil zářnější intelekt, jako pocit, že už na to není sám.

Samotnému se mu nikdy zvlášť nevedlo.

Anson vstal a řekl: „Zůstaň tu sedět, Mickey. Hned se vrátím.” A odešel z kuchyně.

Mitch zůstal zírat na telefon. Uvažoval, zda by poznal odposlouchávací zařízení, kdyby jej rozmontoval.

Pohlédl na hodiny. Bylo 19.48. Dostal lhůtu šedesáti hodin, aby sehnal peníze, a zbývalo jich ještě dvaapadesát.

Nepociťoval vliv vína, které doposud vypil, a tak vyprázdnil i ten zbytek, co měl ve sklenici.

Anson se vrátil oblečený ve sportovním saku. „Musíme zajet na pár míst. Povím ti všechno v autě. Radši bych, abys řídil ty.”

„Chviličku, než dopiju víno,” prohodil Mitch, ačkoli sklenici měl prázdnou.

Na lístek notýsku zatím psal další zprávu: MOJE AUTO MAJÍ POD DOHLEDEM.

Ačkoli za ním cestou k rodičovskému domu nikdo nejel, únosci o jeho návštěvě doma věděli. Stejně tak později, když zaparkoval u kostela, aby čekal na telefonát o šesté, věděli přesně, kde se nalézá.

Do tohohle kostela jsi chodil s rodiči?

Jestliže umístili do jeho dodávky i do hondy sledovací zařízení, dokážou ho monitorovat zpovzdálí elektronicky, aniž by je mohl spatřit.

Mitch sice nechápal přesný princip, na jakém takové zařízení pracuje, ale jeho použití ho vedlo k závěru, že Hollyini únosci jsou mnohem rafinovanější, než se původně domníval. Bylo mu jasné, že šíře jejich zázemí, tedy jejich znalosti a zkušenost se zločinem, nejspíš odsuzuje každý pokus o odpor k neúspěchu.

Z druhé, příznivější strany se dalo usuzovat, že při své profesionalitě zločinci dobře promyslí akci, do které se má Mitch s Ansonem pustit, ať už to bude na dálku řízená loupež nebo něco obdobného, takže má naději na úspěch. Při troše štěstí se k výkupnému snad dopracují.

V odpovědi na varování na lístečku zhasil Anson plynový plamen pod hrncem s polévkou a vyndal klíčky od svého SUV: „Vezmeme si můj expedition. Budeš řídit.”

Mitch chytil v letu klíčky, které mu Anson hodil, a pak spěšně posbíral všechny popsané papírky a hodil je do koše.

Z domu vyšli kuchyňskými dveřmi. Anson za sebou nezhasl a ani nezamkl, jako by chápal, že by tím byt ochránil jen před těmi, kteří beztak nemají chuť dostat se dovnitř, kdežto těm, které by rád udržel před dveřmi, by tím ve vstupu stejně nezabránil.

Cihlový dvůr oddělující obě bytové jednotky zkrášlovalo kapradí a zakrslý nebeský bambus. Pod menším zadním bytem se rozkládaly dvě garáže.

V Ansonově dvoumístné garáži parkoval expedition a Buick Super WoodyWagon z roku 1947, který vlastnoručně restauroval.

Mitch se posadil za volant SUV: „Co když dali sledovací zařízení i do tvého auta?”

Anson už také seděl ve voze, a jakmile zabouchl dveře, odpověděl: „Na tom nesejde. Hodlám udělat přesně to, co si přejí. Pokud nás mohou sledovat, jenom je to uklidní.”

Mitch vycouval do uličky vedoucí mezi domy a zeptal se: „Tak co chtějí? Co máme udělat? Už to na mě vybal.”

„Chtějí dva miliony dolarů převedené na zvláštní účet na Kajmanských ostrovech.”

„No, ano, určitě je to lepší než jim je dávat po centech, dvě stě milionů centíků, ale kde máme ty prachy sebrat}”

Úzkou uličku zalévala, prudká rudá zář zapadajícího slunce.

Anson stiskl dálkové ovládání, aby zavřel dveře garáže. Pak odpověděl: „Nemusíme je nikde brát. Jsou moje. Chtějí moje peníze a na tenhle účel jim je dám.”

21

Sálající obloha ozařovala uličku a žhnoucí zář plnila i expedition. V odrazu prudkého světla vydávaného zapadajícím sluncem se zdála plápolat i Ansonova tvář, i oči mu plály slunečním světlem, ale o jeho pravé podstatě vypovídal jeho tichý hlas: „Dám ti všechno, co mám, Mickey.”

Mitch seděl chvíli ohromeně bez hlesu, jako kdyby právě překřížil rušnou ulici, ohlédl se a na místě, kde před okamžikem stálo živé velkoměsto, spatřil pravěký prales. Pak se zmohl na slova: „Ty máš dva miliony? Kde jsi je vzal?”

„V tom, co dělám, jsem dobrý. A pracuju tvrdě.”

„O tom nepochybuju, že jsi dobrý v tom, co děláš, protože ty jsi dobrý ve všem, ale nežiješ si jako boháč.”

„Nemám potřebu. Postavení a okázalost mě nelákají.”

„Vím, že někteří bohatí lidé žijí záměrně skromně, ale…”

„Dávám přednost zajímavým nápadům,” vysvětloval Anson, „a cestě k tomu, jak jednou získat opravdovou svobodu, ale nestojím o svoje fotky ve společenských rubrikách novin.”

Mitch si připadal ztracený v bludišti téhle náhlé nové skutečnosti: „Chceš říct, že máš v bance, že opravdu vlastníš dva miliony dolarů?”

„Budu muset likvidovat investice. To se dá udělat telefonicky, přes internet, jen co ráno otevřou burzu. Otázka maximálně tří hodin.”

Vysušená semínka naděje začala v závlaze těchto neuvěřitelných, ohromujících novinek bobtnat.

Mitch se ptal dál: „Kolik… kolik máš? Myslím tím dohromady?”

„Prakticky to zlikviduje moji hotovost,” odpověděl Anson, „ale pořád mi zbývají peníze vložené do hodnoty bytu.” „Zlikviduje ti to hotovost. To nemůžu připustit.” „Když jsem ty peníze vydělal jednou, můžu je vydělat znovu.” „Ale ne tolik. A ne snadno.”

„Jak naložím se svými penězi, je čistě moje věc, Mickey. A já je chci vydat na to, aby se Holly vrátila bez úhony domů.”

Karmínovými slunečními proudy a stinnými úseky, které se šířily s postupujícím západem, kráčela uličkou zrzavá kočka.

Mitchem zmítaly poryvy citů a nevěřil si, že by teď dokázal promluvit, a tak jen kočku sledoval a zhluboka dýchal.

Anson opět promluvil: „Protože nemám ženu ani děti, tihle grázlové to museli vzít přes Holly a přes tebe, aby se mi nějak dostali pod kůži.”

Zvěst o Ansonově bohatství Mitche tak překvapila, že mu chvíli trvalo, než pochopil tohle logické vysvětlení doposud nepochopitelného únosu.

„Kdybych měl někoho bližšího,” pokračoval Anson, „kdybych byl v tomhle ohledu zranitelnější, vybrali by si moji ženu nebo dítě a Holly by zůstala toho všeho ušetřena.”

Zrzavá kočka se pohybovala stále lineji, až se úplně zastavila před vozem a zírala na Mitche. V uličce zalívané jen odrazem zapadajícího slunce představovaly její pronikavě svítící zelené oči jediný zdroj přímého světla.

„Taky si mohli vybrat jednu z našich sester, nemyslíš? Megan, Connii, Portiu… To by bylo stejné.”

Mitch se pořád nemohl vzpamatovat: „Ale život, jaký vedeš, tak nenápadný… Jak na to mohli přijít?”

„Možná někdo z banky, nějaký makléř, něco prosáklo někde, kde nemělo.”

„Máš nějaké podezření?”

„Teď se mě neptej, Mickey, neměl jsem vůbec čas o tom přemýšlet. Snad zítra.”

Kočka se probrala z nehybnosti a dala se znovu na pochod. Protáhla se těsně kolem boku auta a zmizela ze zorného pole.

V téže chvíli se do vzduchu vznesl pták, holub nebo hrdlička, ukrývající se zřejmě do té chvíle v podrostu. V letu do bezpečí někde výš poplašeně zatloukl křídly o okno vedle řidičova sedadla.

Zvuk Mitche vylekal a podobně i snový pocit, že se kočka ve chvíli, kdy zmizela, proměnila v ptáka.

Zadíval se opět do bratrových očí a řekl: „Já jsem nenašel odvahu jít s tím na policii. Ale teď se situace změnila. Je to na tobě.”

Anson zavrtěl hlavou: „Aby tě zastrašili, před tvýma očima zastřelili člověka, je to tak?”

„Jo.”

„A zastrašili tě.”

„Jo.”

„A mě taky. Dokud nedostanou, co chtějí, budou nemilosrdně vraždit a hodí to buď na tebe, nebo na nás oba. Vysvobodíme Holly a. pak se obrátíme na policii.”

„Ale dva miliony dolarů.

„Jsou to jenom peníze,” odpověděl Anson.

Mitch si vybavil, co jeho bratr říkal o tom, jak nestojí o fotky ve společenských rubrikách novin, jak místo toho dává přednost zajímavým nápadům a cestě k „opravdové svobodě”.

Ta dvě slova teď opakoval a dodal k nim: „Vím, co tím myslíš. Plachetní jachta. Život na moři.”

„Na tom nezáleží, Mickey.”

„Ale záleží. S tolika penězi už máš na dosah vysněnou loď a taky život zbavený pout.”

Teď zase Anson místo odpovědi odvrátil zrak a pátral po kočce nebo podobném rozptýlení v nachovém světle a ostrých stínech venku.

Mitch pokračoval: „Vím, jak si věci plánuješ. Vždycky jsi to tak dělal. Na kdy sis naplánoval odchod na odpočinek, kdy se už vykašleš na všechnu práci?”

„To jsou všechno dětské sny, Mickey. Stejně tak jako pirátská dobrodružství a bitvy na mořích.” „Na kdy?” nedal se Mitch.

„Za dva roky. V pětatřiceti. Tak se to o něco posune. Ty peníze můžu vydělat dřív, než si myslím. Můj obor vzkvétá.” „Smlouva s Čínou…”

„Smlouva s Čínou a všechno ostatní. Jsem dobrý v tom, co dělám.”

„Samozřejmě že neodmítnu,” řekl Mitch. „Pro Holly bych nasadil život, takže tě pro její záchranu s radostí nechám přijít na mizinu. Ale nedovolím ti, abys svoji oběť k tomu ještě znevažoval. To je setsakra oběť.”

Anson natáhl ruku, ovinul ji Mitchovi kolem krku, přitáhl si ho k sobě a jemně si přitiskl jeho čelo na své tak, aby se nedívali jeden druhému do očí, nýbrž na řadicí páku mezi sedadly. „Něco ti povím, bráško.”

„Povídej.”

„Za běžných okolností bych to neříkal. Ale aby sis nerozleptal vnitřnosti pocitem viny, a k tomu, jak se mi zdá, nemáš daleko… chci, abys věděl, že občas i jiní potřebují pomoc.”

„Co tím chceš říct?”

„Jak myslíš, že Connie získala tu svou pekárnu?” „To ty?”

„Nechal jsem nastavit úvěr tak, že jeho část se ročně mění v nezdanitelný dar. Nic za to nechci. Baví mě to. Stejně Meganin psí salon.” Mitch dodal: „A restaurace, kterou si otevírá Portia s Frankem…” „Taky.”

Mitch pořád seděl s čelem opřeným o Ansonovo a zeptal se: „Jak přišli na to, že máš tolik peněz?”

„Nepřišli na to. Sám jsem viděl, co potřebují. Snažil jsem se přijít i na to, co potřebuješ ty, ale tys mi vždycky připadal tak… tak zatraceně soběstačný.”

„Tohle se ale hodně liší od úvěru k zakoupení pekárny nebo k otevření malé restaurace.”

„Na to se vyser, Sherlocku.” Mitch se nejisté zasmál.

„Vyrůstali jsme všichni ve stejném Danielově krysím bludišti,” pokračoval Anson, „a měli jsme jen jediné – jeden druhého. Nic víc než jeden druhého. To se nezměnilo, fratello piccolo. A nikdy se to nezmění.”

„Tohle ti nikdy nezapomenu,” řekl Mitch. „Ještě aby! Dlužíš mi to na věky věků.”

Mitch se znovu zasmál, teď méně nejisté: „Doživotní péče o zahradu zdarma.” „Hele, bráško…” „Co?”

„Neposmrkal jsi mi náhodou šaltpáku?” „Ne,” ujistil ho Mitch.

„To je dobře. Mám rád v autě čisto. Můžeš řídit?”

„Jasně.”

„Určitě?”

„Samo.”

„Tak jedem.”

22

Skomírající den krvácel už jen z nepatrné rány na vzdáleném obzoru, jinak byla již obloha temná stejně jako moře a ani měsíc ještě nevyšel, aby postříbřil opuštěné pláže.

Anson řekl, že musí přemýšlet, a to se mu za jízdy autem dobře dařilo, protože mu to připomínalo plachetnici brázdící moře. Mitche nasměroval k jihu.

Provoz na silnici podél pacifického pobřeží nebyl v tuto hodinu nijak hustý a Mitch se držel v pravém pruhu a nepřeháněl to s rychlostí.

„Zavolají mi domů zítra v poledne,” ozval se Anson, „aby se přeptali, jak daleko jsem pokročil v té finanční transakci.” „Ten elektronický převod peněz na Kajmanské ostrovy se mi nelíbí.” „Ani mně ne. Budou mít najednou peníze i Holly.” „Lepší by to bylo osobně,” souhlasil Mitch. „Přivedou Holly, my přineseme kufry s penězi.” „To je taky na prd. Vezmou prachy a nás postřílejí.” „Když si stanovíme jako podmínku, že budeme ozbrojeni, tak ne.” O tom Anson pochyboval: „Myslíš, že to je zastraší? Myslíš, že neumějí odhadnout, jak se asi vyznáme ve zbraních?”

„Nejspíš jo. Tak si vezmeme takové zbraně, které nevyžadují příliš velkou střeleckou zručnost. Třeba brokovnice.” „Kde vezmeme brokovnice?” zeptal se Anson. „Koupíme je v obchodě se zbraněmi, třeba ve WalMartu, kdekoli.” „Není tam čekací lhůta?”

„Myslím, že ne. Ta se vztahuje jen na ruční zbraně.”

„Potřebovali bychom s nimi trochu cvičit.”

„Nijak zvlášť,” namítl Mitch. „Stačí si na ně jen zvyknout.”

„Mohli bychom zajet na Ortegovu dálnici. Tedy až koupíme ty pušky, myslím. Tam zbyl kus pouště, který ještě nezastavěli baráky. Mohli bychom tam najít opuštěné místo a trochu se zastřílet.”

Mitch dál řídil mlčky a Anson se mlčky vezl, na východě na ně z kopců mrkala světla drahých usedlostí a na západě se černalo moře a černala se tam i obloha, a protože čára obzoru se už nedala rozeznat, moře s oblohou splývalo v nezměrné černé prázdno.

Pak promluvil Mitch: „To nevidím reálně. Ty brokovnice.”

„Trochu jako z filmu,” přisvědčil Anson.

„Já jsem zahradník, ty expert přes jazyky.”

„A každopádně se mi nezdá,” navázal Anson, „že by nám únosci dovolili klást si podmínky. Pravidla určuje ten, kdo má navrch.”

Plni neklidných myšlenek pokračovali v jízdě k jihu. Hladká silnice se mírně stáčela, stoupala a klesala, až vyústila v centru Laguna Beach.

Turistická sezona zde začala v polovině května. Po chodnících proudili lidé, plnili restaurace a prohlíželi si výklady zavřených obchodů a galerií.

Když jeho bratr navrhl, aby někde něco snědli, namítl Mitch, že nemá hlad. „Musíš něco sníst,” trval na svém Anson.

Mitch pořád vzdoroval a zeptal se: „O čem si budeme při jídle povídat? O fotbale? Jak zabráníš, aby nás někdo poslouchal, když si budeme vyprávět o téhle věci?”

„Tak se najíme v autě.”

Mitch zaparkoval před čínskou restaurací. Draci vymalovaní na oknech divoce pohazovali hřívami šupinatých bičíků.

Anson zůstal sedět v SUV, zatímco Mitch zašel dovnitř, kde mu obsluha za pultem, kde se vydávala jídla přes ulici, slíbila, že jeho objednávka bude vyřízena za deset minut.

Živý hovor stolovníků ho drásal. Vadil mu jejich bezstarostný smích.

Vůně kokosové rýže a rýže se sladkými papričkami, smažených kukuřičných kuliček, koriandru, česneku a pražených oříšků kešú vzbuzovala chuť k jídlu. Brzy však na něj vůněmi a mastnotou prosycený vzduch začal doléhat opačným způsobem. Náhle mu vyschlo v ústech a na jazyku pocítil hořkost.

Holly zůstává v rukou vrahů.

Bili ji.

Přinutili ji, aby křičela, kvůli němu a kvůli Ansonovi.

Objednávat si jídlo v čínské restauraci, večeřet, provádět jakýkoli běžný životní úkon mu připadalo jako zrada na Holly, jako zlehčování její zoufalé situace.

Slyšela-li hrozby, které únosci adresovali Mitchovi – o tom, jak jí uřežou prsty, jak jí vyříznou jazyk , musela prožívat nesnesitelně mučivý strach.

Když si představil jeho míru, když pomyslel na to, jak leží spoutaná ve tmě, ponížení pramenící z bezmoci se začalo konečně proměňovat v hněv, přímo v zuřivost. Tváře mu žhnuly, oči pálily, hrdlo zevnitř vzteky tak nateklo, že mohl sotva polknout.

Bezdůvodná nevraživost vůči spokojeným stolovníkům narostla do takové míry, že měl nutkání srazit je ze židlí a tlouct je do tváří.

Na nervy mu šla i decentní výzdoba restaurace. Život se mu rozsypal na kusy a on zahořel touhou dát průchod svému neštěstí v návalu ničivého běsnění.

Jakýsi skrytý a po celý čas jen dřímající divoký štěp jeho osobnosti se teď naplno probudil a plnil ho nutkáním roztrhat barevné papírové lampiony, rozsápat paravány z rýžového papíru, strhat ze stěn červeně smaltovaná písmena čínských nápisů a použít je jako zbraně v bojových uměních, vrhat je, aby se prosekaly vším, co jim stálo v cestě, aby roztříštily okna.

Dívka za pultem, která mu podávala dvě plastikové tašky s objednaným jídlem, vycítila bouři, jež zmítala jeho nitrem. Oči se jí rozevřely dokořán a znejistěla.

Právě před týdnem napadl vyšinutý zákazník personál pizzerie a zabil vrchního a dvě servírky, než ho jiný zákazník, policista, který právě nebyl ve službě, zneškodnil dvěma výstřely. Dívce se teď pravděpodobně v mysli odvíjely záběry televizního šotu z tohoto hrozného krveprolití.

Poznání, zeji možná vyděsil, posloužilo Mitchovi jako záchranné lano, po němž přeručkoval od rozběsnění ke vzteku a pak k pasivnímu trápení, které mu snížilo krevní tlak a zklidnilo rozbušené srdce.

Vyšel z restaurace do vlahého jarního večera a spatřil svého bratra hovořícího v autě do mobilního telefonu.

Anson ukončil hovor dřív, než se Mitch stihl posadit zpátky za volant. „To byli oni?” zeptal se.

„Ne. Jen jeden člověk, se kterým bychom si o tom všem měli, myslím, promluvit.”

Mitch podal Ansonovi větší z obou tašek a zeptal se: „Jaký člověk?”

„Plaveme ve vodách hemžících se žraloky. Jsme pro ně snadné sousto. Potřebujeme někoho, kdo nám poradí, aby nás nesplivli jak mřenku.”

I když předtím dal bratrovi na výběr, zda se rozhodne jít na policii, teď Mitch řekl: „Když o tom někomu povíme, zabijou ji.”

„Mluvili o policajtech. Neobracíme se na policii.”

„I tak mě to zneklidňuje.”

„Mickey, uvědomuju si to riziko. Hrajeme houslovým smyčcem na dráty nabité vysokým napětím. Ale když se nepokusíme alespoň trochu zafidlat, je s námi konec.”

Mitche už unavoval pocit bezmoci a docházel k přesvědčení, že i bezmeznou poslušnost odmění únosci krutostí a pohrdáním, a tak jen řekl: „Budiž. Ale co když nás právě teď odposlouchávají?”

„Neodposlouchávají. Napíchnout vůz a provádět odposlech v reálném čase, na to podle mě nestačí jenom mikrofon. Neměli by sem k tomu účelu instalovat i mikrovlnný vysílač a zdroj?”

„Jo? Já nevím. Jak to mám vědět?”

„Já myslím, že ano. Potřebovali by trochu moc přístrojů, neskladných a poměrně složitých, aby se daly bezpečně a k tomu ještě i v krátkém čase ukrýt.”

Hůlkami, o které ho požádal, jedl Anson hovězí po sečuánsku z jedné nádobky, z druhé nabíral houbovou rýži.

„A co směrové mikrofony?”

„Viděl jsem stejné filmy jako ty,” odpověděl Anson. „Směrové mikrofony fungují nejlépe, když není vítr. Podívej se na tamty stromy. Dneska fouká.”

Mitch jedl moo goo gai pan umělohmotnou vidličkou. Lahodnost jídla se mu protivila, jako kdyby prokazoval větší věrnost Holly, kdyby polykal jídlo bez chuti.

„A kromě toho,” pokračoval Anson, „směrové mikrofony se nedají použít mezi dvěma pohybujícími se vozy.”

„Takže raději nemluvme, dokud se nerozjedeme.”

„Mickey, mezi rozumnou opatrností a paranoiou existuje jen úzká hranice.”

„Já jsem ji překročil před několika hodinami,” odpověděl Mitch, „cesta zpátky pro mě přestala existovat.”

23

Moo goo gai pan zanechalo v Mitchových ústech velmi nepříjemnou pachuť, kterou se za jízdy marně snažil spláchnout dietní pepsi.

Po pobřežní silnici pokračovali dál na jih. Až na výjimečné letmé prostřihy na tmavé nekonečno zakrývaly výhled na moře stromy a budovy.

Anson usrkl z vysokého papírového kelímku citrónový čaj: „Jmenuje se Campbell. Dělal u FBI.”

Mitche to vyplašilo: „Přesně takovému člověku bychom se měli vyhnout.”’

„Zdůrazňuji ten minulý čas, Mickey. Dělal u FBI. V osmadvaceti letech ho postřelili, a to dost těžce. Jiní by se spolehli na invalidní důchod, ale on si vybudoval malou živnost.”

„Co když máme na voze sledovací zařízení a oni se dozvědí, že si zahráváme s bývalým agentem FBI?”

„Nezjistí to o něm. Pokud se o něm něco dozvědí, pak jen to, že jsme spolu před pár lety docela intenzivně obchodovali. Bude to vypadat, jako že se snažím dát dohromady výkupné.”

Pod koly hučel asfalt, ale Mitchovi připadala silnice stejně málo hmotná jako tenoučká vrstva povrchového napětí na hladině rybníka, po které se může bezstarostně prohánět komár, dokud se z ní nevynoří hladová ryba a nepozře ho.

„Vím, v jaké půdě se daří bougainvilleím, kolik slunce vyžaduje loropetalum,” řekl, „ale tyhle záležitosti jsou pro mě španělská vesnice.”

„Pro mě taky, Mickey. Právě proto potřebujeme pomoc. Nikdo nemá lepší znalosti o realitě, nikdo se neumí lépe postavit k životu nežjulian Campbell.”

Mitch začínal mít pocit, že každé rozhodování „ano – ne” představuje tlačítko k roznětce a že stačí nesprávná volba a život jeho ženy se rozplyne v oblaku atomů.

Pokud to tak půjde dál, zoufalství ho dočista znehybní. Nečinnost Holly nezachrání. Nerozhodnost jí přivodí smrt.

„Dobrá,” souhlasil. „Kde bydlí ten Campbell?”

„Pokračuj na mezistátní dálnici. Míříme pořád na jih, do Rancho Santa Fe.”

Rancho Santa Fe se rozkládalo severovýchodně od San Diega a pozůstávalo ze čtyřhvězdičkových hotelů, golfových hřišť a obytných domů za miliony dolarů.

„Dupni na to,” pobídl ho Anson, „a jsme tam za devadesát minut.”

Když se oba bratři sešli, vystačili si mezi sebou s tichem, možná proto, že každý z nich jako dítě strávil notně času v samotě studovny. Zvukovou izolaci měla lepší než rozhlasové studio. Zvnějšku do ní nepronikl jediný zvuk.

Za jízdy však mlčel každý jiným způsobem. Mitchovo mlčení provázelo marné plácání se ve vakuu, jako se mlčky převaluje astronaut ve stavu beztíže.

Za Ansonovým mlčením se skrývaly horečné, avšak utříděné úvahy. Jeho mysl pádila po řetězcích deduktivních a induktivních úsudků rychleji a také nehlučněji než kterýkoli počítač.

Dvacet minut už jeli po dálnici 15, když Anson promluvil: „Napadlo tě taky jako mě, že jsme celé dětství strávili jako rukojmí?”

„Nebýt tebe,” přisvědčil Mitch, „nejspíš bych je nenáviděl.”

„Já je občas skutečně nenávidím,” přiznal Anson. „Silně, ale jen na krátký okamžik. Na delší než jen chvilkovou nenávist jsou příliš politováníhodní. Stejně dobře bys mohl promarnit život nenáviděním Santa Clause za to, že neexistuje.”

„Vzpomínáš si, když mě načapali, jak si čtu Sarlotinu pavučinku?”

„Bylo ti skoro už devět. Šel jsi za to na dvacet dnů do studovny.” Anson ocitoval Daniela: „,Fantazie představuje bránu k pověrám’.”

„Zvířata, která mluví, skromné prasátko, moudrý pavouk…”

„,Zničující vliv’,” citoval Anson dál. „,První krok ke ztrátě rozumu a k životu naplněnému iracionální vírou’.”

Jejich otec nespatřoval v přírodě žádné tajemství, pro něj představovala pouhý zelený stroj.

Mitch navázal: „Bylo by bývalo možná lepší, kdyby nám občas nějakou vrazili.”

„Mnohem lepší. Podlitiny a zlomeniny přilákají brzy pozornost Ligy na ochranu práv dítěte.”

Po další chvíli ticha promluvil opět Mitch: „Connie se usadila v Chicagu, Megan v Atlante, Portia v Birminghamu. Čím to, že my dva zůstáváme pořád tady?”

„Možná jsme si oblíbili místní klima,” odpověděl Anson. „Možná nevěříme, že vzdálenost uzdravuje. Možná se nám zdá, že máme nevyřízené účty.”

Poslední vysvětlení korespondovalo s Mitchovým pocitem. Často přemýšlel, co by řekl rodičům, kdyby na přetřes přišla otázka propasti mezi jejich záměry a metodami, které používali, či krutosti, s níž zbavovali své děti schopnosti prožívat zázraky.

Sjeli z mezistátní dálnice na okresní silnici, kde pouštní můry vířily ve světle reflektorů jako sněhové vločky a hnaly se proti čelnímu sklu.

Julian Campbell bydlel za kamennými zdmi a za impozantní železnou bránou zasazenou do masivního pískovcového rámu. Jeho postranní sloupy zdobily vytesané listy vinné révy pnoucí se vzhůru k hornímu překladu, kde se uprostřed splétaly do obrovského věnce.

„Tahle brána,” poznamenal Mitch, „musela stát přinejmenším tolik co celý můj dům.”

„Dvakrát tolik,” ujistil ho Anson.

24

Nalevo od brány byl do zdi z kamenných kvádrů zasazen strážní domek. Jak vůz zastavil před bránou, dveře se otevřely a z domku vyšel vysoký mladík v černém obleku.

Jasnýma tmavýma očima prozkoumal Mitche stejně bleskurychle jako čtečka čárový kód na zboží. „Dobrý večer, pane.” Pak se konečně jeho pozornost přenesla na Ansona. „Rád vás vidím, pane Rafferty.”

Aniž by Mitch zaslechl sebemenší zvuk, tepaná železná brána se začala otevírat dovnitř. Za ní se ukázala dvouproudá příjezdová cesta dlážděná křemencovými kostkami a lemovaná majestátními královskými palmami, jejichž koruny tvořily nad dlažbou baldachýn, zatímco kmen každé z nich osvětloval od kořenů reflektor.

Vjížděl na pozemek s pocitem, že snad všechny naše hříchy byly smyty a kdosi obnovil ráj.

Příjezdová cesta byla půl kilometru dlouhá. Po jejích stranách se do tmy neznáma táhly nekonečné, nádherně nasvícené louky a zahrady. „Šest a půl vzorně ošetřených hektarů,” poznamenal Anson. „O to aby se staralo dobře deset bdí.” „To minimálně.”

Ze střech pokrytých červenými taškami, z pískovcových zdí, sloupkových oken zářících zevnitř zlatavým světlem, sloupů, balustrád a teras vykřesal architekt stejně krásy jako velkoleposti. Dům v italském stylu byl tak veliký, že mohl člověka deprimovat, namísto toho však působil přívětivě.

Příjezdová cesta končila kruhovým objezdem kolem blyštivého jezírka, z jehož středu vysoko do tmy vystřikovaly vzájemně se křižující vodotrysky proudy vody tak, že připomínaly gejzíry stříbrných mincí. Mitch zastavil vůz vedle jezírka.

„Dostal snad ten chlapík licenci na tisk bankovek?”

„Dělá pro zábavní průmysl. Film, kasina, tahle branže.”

Nádhera všeho kolem Mitche děsila, zároveň v něm však budila naděje, že Julian Campbell jim dokáže pomoci. Jestliže uměl shromáždit takové bohatství poté, co byl propuštěn od FBI pro nezpůsobilost k výkonu služby v důsledku těžkého zranění při akci, jestliže se dokázal takto vzchopit z tak beznadějných výchozích podmínek, Campbell se určitě umí výtečně postavit k životu, jak sliboval Anson.

Na terase je přivítal bělovlasý muž s vystupováním komorníka, představil se jako Winslow a uvedl je dovnitř.

Následovali Winslowa po bezbřehém bílém mramoru vstupní haly, nad níž se klenul sádrokartonový kazetový strop zdobený zlatě malovanými lístky. Prošli obývacím pokojem o rozloze nejméně dvacetkrát pětadvacet metrů a nakonec vstoupili do mahagonem obložené knihovny.

Na Mitchovu otázku mu Winslow prozradil, že knihovna obsahuje přes šedesát tisíc svazků. „Pan Campbell přijde za malou chvíli,” oznámil jim a odešel.

Knihovna o rozloze větší než celý Mitchův bungalov nabízela půltucet čtenářských koutků vybavených pohovkami a lenoškami.

Posadili se naproti sobě do křesel, kávový stolek mezi sebou, a Mitch vydechl: „To je teda něco! Pokud působí jen z poloviny tak jako jeho dům…”

„Julian je ten nejlepší, Mickey. Je to fakt trefa.”

„Musí si tě hodně považovat, když svolil ke schůzce takhle narychlo a navíc v deset večer.”

Anson se smutně pousmál: „Co bys slyšel od Daniela a Kathy, kdybych tvoji lichotku odbyl pár skromnými slovy?”

„,Skromnost se váže k nesmělosti,’” ocitoval Mitch. „,Nesmělost se váže na nedostatek sebedůvěry. Nedostatek sebedůvěry je synonymem pro ustrašenost. Ustrašenost charakterizuje slabocha. Slaboch se nemůže stát pánem tvorstva, může jenom sloužit sebevědomým a sebejistým jedincům.’”

„Bráško, já tě miluju. Jseš ohromnej.”

„Určitě bys to dokázal slovo od slova ocitovat i sám.”

„To nemám na mysli. Vyrostl jsi v té pokusné kleci, v tom krysím bludišti, a přesto bych asi stěží hledal slušnějšího člověka, než jsi ty.”

„Mám svoje mouchy,” snažil se mu to vyvrátit Mitch. „Pěknou spoustu.”

„Vidíš? Na tvrzení o tom, že jsi slušný člověk, reaguješ sebekritikou.” Mitch se usmál: „Zřejmě jsem si ze studovny neodnesl dostatečné ponaučení.”

„Pro mě ovšem studovna nebyla to nejhorší,” řekl Anson. „Na co nikdy nezapomenu, to jsou hry na stud.”

Mitchovu tvář oživila vzpomínka: „ ,Stud postrádá společenský význam. Jde o projev pověrčivého myšlení.’”

„Kdy tě poprvé přinutili hrát hru na stud, Mickey?”

„Myslím, že asi tak v pěti letech.”

„Jak často jsi ji musel hrát?”

„Nevím, možná pětkrát šestkrát za ta léta.”

„Já ji prodělal jedenáctkrát, to si pamatuju přesně. Naposledy ve třinácti letech.”

Mitch se zaškaredil: „Jo, jasně, na to si vzpomínám. Napařili ti tehdy celý týden.”

„Zít hodinu za hodinou po celý týden nahý ve společnosti ostatních, normálně oblečených. Nechat si klást nejintimnější otázky, mířící k nejsoukromějším myšlenkám, touhám a zvykům, a muset na ně odpovídat. Být ostatními členy rodiny, včetně sester, pozorován při každodenní hygieně, bez jediné chvíle soukromí… Zbavilo tě to studu, Mickey?”

„Však se na mě podívej.”

„Od tvých tváří bych teď zapálil svíčku,” zasmál se Anson tiše, přátelsky a srdečně. „Za to mu nedáme nic ke Svátku otců.”

„Ani kolínskou?” zeptal se Mitch.

Opakovali si dávný vtípek z dětství.

„Ani kýbl, do kterého by chcal,” pokračoval Anson.

„A co takhle chcanky bez kýblu?”

„Jak je chceš zabalit?”

„Láskou,” odpověděl Mitch a jeden na druhého se zazubili. „Jsem na tebe pyšný, Mickey. Odolal jsi jim. Nedostali tě tak, jako dostali mě.” „Jak tě dostali?”

„Zlomili mě, Mitchi. Nedokážu se stydět, zbavili mě pocitu viny.” S těmi slovy vytáhl Anson zpod sportovního saka pistoli.

25

V očekávání další narážky neopouštěl Mitchovu tvář úsměv, jako kdyby se z pistole měl vyklubat místo zbraně jen zapalovač nebo legrácka, která vypustí z hlavně bublinu.

Kdyby slané moře dokázalo zamrznout a nezměnit barvu, mělo by odstín Ansonových očí. Zůstávaly stejně jasné a stejně přímé jako vždy, ale teď je přibarvovalo cosi, co v nich Mitch ještě nikdy nespatřil, co nedokázal rozpoznat anebo to rozpoznat nechtěl.

„Dva miliony. Popravdě,” Anson mluvil téměř smutně, bez ironie a bez trpkosti, „nezaplatil bych ani za tebe výkupné dva miliony, takže Holly zemřela ve chvíli, kdy ji unesli.”

Mitchova tvář ztvrdla na mramor a hrdlo jako by měl plné štěrku, který v něm dusil schopnost promluvit.

„Některým lidem, pro něž pracuju jako poradce, občas pomůžu k zisku, který pro ně moc neznamená, ale pro mě jsou to velké prachy. Nemyslím tím svoji běžnou práci, ale věci v zásadě kriminální povahy.”

Mitch měl co dělat, aby se soustředil, aby vnímal pronášená slova, protože hlavu mu naplňoval hukot, v němž se jako termity prožraná dřevěná konstrukce hroutila stavba jeho celoživotních zkušeností.

„Ty, co unesli Holly, jsem před časem využil k vykonání jednoho takového úkolu. Přišli si na slušné peníze, ale zjistili, že můj podíl byl větší, než jsem jim řekl, a to v nich probudilo lačnost.”

Holly tedy neunesli jen proto, že Anson měl dostatek peněz na to, aby za ni zaplatil výkupné, ale i proto – hlavně proto , že Anson její únosce podvedl.

„Bojí se udeřit přímo na mě. Představuju cenný zdroj pro některé důležité lidi a ti by šli po každém, kdo by šel po mně.”

Mitchovi došlo, že se brzy setká s některými z oněch „důležitých lidí”, ale žádné nebezpečí, jež by mu od nich mohlo hrozit, se nevyrovnalo beznaději, jakou v něm vyvolala tahle zrada.

„Do telefonu mi řekli,” pokračoval Anson, „že když nezaplatím výkupné za Holly, zabijí ji a pak jednoho dne zastřelí na ulici i tebe, jako zabili Jasona Osteena. Pitomí cucáci! Mají dojem, že o mně všechno vědí, ale nemají ani ponětí, kdo jsem ve skutečnosti. Nikdo nemá ponětí.”

Mitch se zachvěl, protože v jeho duševním nitru se citelně ochladilo, zavalila ho plískanice myšlenek, ledová, nemilosrdná smršť.

„Mimochodem, Jason k nim patřil. Hloupoučký, naivní Větroplach. Domníval se, že jeho kumpáni zastřelí jen psa, aby ti ukázali. Tím, že zastřelili jeho, ti ukázali o dost víc a k tomu si zvýšili podíly na kořisti.”

Anson samozřejmě znal Jasona stejně dlouho jako Mitch. Avšak Anson zjevně zůstal s Jasonem ve styku dávno potom, co Mitch ztratil se svým někdejším spolubydlícím kontakt.

„Chceš k tomu něco dodat, Mitchi?”

Možná jiný člověk v jeho situaci by měl tisícovku vzteklých otázek, trpkých výčitek, avšak Mitch jen strnule vnímal, jak se celý jeho dosavadní život citově i rozumově přepóloval, jak se v jeho kdysi rovníkových oblastech rozhostil arktický mráz. Nic v těch nových končinách nepoznával a tenhle člověk, který tolik připomínal jeho bratra, nebyl bratr, kterého znal, ale někdo cizí. Byli si cizí navzájem, tady v těch chladných pustinách, ani jazyk neměli společný.

Zdálo se, že Anson si vykládá Mitchovo mlčení jako výzvu nebo dokonce urážku. Naklonil se v křesle a vybízel k reakci i dalšími větami, které pronášel stejným bratrským tónem, jakým mluvil celý večer, jako by měl jazyk uzpůsobený k měkce zrádným tónům a nedokázal jej už ani příležitostně přiostřit.

„Abys náhodou neměl pocit, že pro mě znamenáš míň než Megan,

Connie a Portia, musím ti prozradit ještě něco. Nedal jsem jim peníze do začátků jejich podnikání. Kravina. Kecal jsem ti, bráško.”

Protože si vyloženě říkal o odpověď, Mitch na to neřekl ani slovo.

Člověk s horečkou mívá záchvaty třesavky a z Ansonových očí, třebaže jeho pohled zůstával nadále chladný, bylo zřejmé, že jeho mysl horečnatě pracuje. „Dva miliony by mě nezruinovaly, bráško. Ve skutečnosti… ve skutečnosti jich mám skoro osm.”

Zpoza medvědí dobromyslnosti jako by vykukoval prostopášný kozel, a byť se Mitch zatím nedokázal v situaci plně orientovat, měl pocit, že ač zdánlivě tu sedí jen on a jeho bratr, nejsou sami.

„Jachtu jsem si koupil už v březnu,” řekl Anson. „Od září začnu svoje služby poskytovat z její paluby, z moře, prostřednictvím satelitního spojení. To je ta svoboda. Zasloužím si ji a nikdo mi ji nebude zkracovat o dva melouny.”

Dveře do knihovny se zavřely. Někdo vstoupil a vyžadoval soukromí pro to, co se mělo dít dál.

Anson vstal z křesla, pistoli držel pořád pohotově a ještě se pokusil vzbudit v Mitchovi nějakou reakci: „Snad tě uklidní, že to teď s Holly skoncují rychleji než až ve středu o půlnoci.”

Krokem, v němž se mísila jistota a elegance, které jako by vypovídaly o genech pantera někde hluboko v rodokmenu, vstoupil vysoký muž. Jeho ocelově šedé oči vyzařovaly zájem a nos měl lehce zvednutý, jako by pátral po prchavé vůni.

Anson ještě mluvil k Mitchovi: „Když mě nezastihnou doma, až v poledne zavolají, a když se nedovolají ani tobě na mobil, dojde jim, že se mnou žádné štěstí nenadělají. Sejmou ji, zakopou a vezmou do zaječích.”

Sebejistý muž měl obuté pantofle se střapcem, na sobě volné kalhoty z černého hedvábí a šedou hedvábnou košili, která mu ladila s očima. Na levém zápěstí se mu blýskaly zlaté rolexky a pěstěné nehty měl vyleštěné, až svítily.

„Nebudou ji mučit,” pokračoval Anson. „To tě jen strašili. Zřejmě ji ani neojedou, než ji zabijou, i když na jejich místě bych si to neodpustil.”

Zpoza Mitchova křesla se vynořili dva udělaní chlapi a stanuli vedle něj, každý z jednoho boku. Oba drželi pistole opatřené tlumiči a sledovali ho pohledy, s nimiž se lze setkat za mřížemi tygří klece.

„Vzadu za kalhotami má bouchačku,” informoval je Anson. Potom se obrátil k Mitchovi: „Nahmatal jsem ji, když jsme se objímali, bráško.”

Později si Mitch kladl otázku, proč se Ansonovi o pistoli nezmínil v expeditionu za jízdy, kdy je nemohli odposlouchávat. Možná v nejhlubších zákoutích jeho mysli tkvěla nedůvěra vůči bratrovi, kterou nedokázal rozumově podchytit.

Jeden z pistolníků vypadal nezdravě. Jako když mšice napadnou list, jeho tvář zbrázdila akné. Přikázal Mitchovi, aby se zvedl, a Mitch vstal z křesla.

Druhý ozbrojenec mu zvedl vzadu bundu a odebral mu pistoli.

Když mu přikázali, aby se posadil, Mitch poslechl.

Pak konečně Ansona oslovil, ale jen proto, aby mu řekl: „Je mi tě líto.” A nelhal, i když lítost, jakou vůči němu pociťoval, byla pochroumaná: ke špetce soucitu v ní scházela něha a milosrdenství, jež z ní valem odtékalo, nahrazoval odpor.

Ať už měla jakoukoli povahu, Anson o žádnou nestál.

Říkal mu, jakou pociťuje hrdost z toho, že Mickey odolal výhni taviči pece jejich rodičů, když jeho samotného zlomili. Lhal, jako zkušený manipulátor mu jen mazal med kolem úst.

Pýchu si šetřil jen pro své uskoky a bezohlednost. Po Mitchově poznámce přimhouřil přezíravě oči a opovržení přiostřilo jeho medvědí rysy až k brutalitě.

Jako kdyby vycítil Ansonovo rozpoložení, jež by ho mohlo přimět udělat něco neuváženého, muž v hedvábí zvednutou rukou zadržel případný výstřel. Rolexky se zablýskly, když řekl: „Tady ne.”

Po chvíli váhání zastrčil Anson svou pistoli pod sako do podpažního pouzdra.

Aniž by chtěl, Mitch si vybavil oněch sedm slov, která mu před osmi hodinami řekl detektiv Taggart. Třebaže nevěděl, odkud pocházejí, a ani si nebyl jistý, zda se pro tuto chvíli hodí, nedokázal potlačit nutkání vyslovit je: „,Prolitá krev křičí ke mně ze země.”’

Krátký okamžik připomínal Anson a jeho společníci svou nehybností postavy na obraze, knihovna ztichla, vzduch přestal proudit a noc se krčila za francouzskými okny. Pak Anson vyšel z místnosti, oba pistolníci poodstoupili o pár kroků stranou, kde zůstávali nadále v pohotovosti, a muž v hedvábí se posadil na boční opěradlo křesla, ve kterém Mitch seděl, a řekl:

„Musel jsi svého bratra něčím zklamat, Mitchi.”

26

Julian Campbell měl pokožku do zlatová opálenou, čehož lze docílit jedině ve vlastním soláriu, udržovanou postavu, jež svědčila o domácí tělocvičně a osobním trenérovi, a vyhlazenou tvář, která u člověka, jenž překročil padesátku, napovídala o plastickém chirurgovi na jeho výplatní listině.

Zranění, jež ukončilo jeho dráhu u FBI, na něm nebylo patrné a stejně tak nejevil žádnou známku invalidity. Zřejmě vítězil nad tělesnou bezmocí stejně hladce jako nad bezmocí finanční. „Jedna věc by mě zajímala, Mitchi.” „Jaká?”

Namísto odpovědi Campbell řekl: „Jsem praktický člověk. Ve své branži dělám všechno, co je zapotřebí dělat, a nemám z toho špatné zažívání.”

Mitch si jeho slova přeložil tak, že Campbell si nepřipouští výčitky svědomí.

„Znám spoustu lidí, kteří dělají, co je třeba. Praktických lidí.”

Za třináct a půl hodiny zavolají únosci do Ansonova bytu. Nebude-li tam Mitch, aby telefon zvedl, zabijí Holly. „Poprvé se ale setkávám s člověkem, který se nerozpakuje potopit vlastního bratra, aby dokázal, jak je tvrdý.”

„Pro peníze,” doplnil Mitch.

Campbell zavrtěl hlavou. „Ne. Anson mě mohl požádat, abych ty packaly přivedl k rozumu. Nejsou tak drsní, jak se domnívají.” Pod nejtemnější vrstvou noci se skrývalo něco ještě temnějšího.

„Během dvanácti hodin bychom je tady měli s prosíkem, abychom si vzali tvou ženu zpátky, a ještě by k tomu připlatili”

Mitch čekal. Teď mu nic jiného než čekání nezbývalo.

„Ti hoši mají matky. Jedné bychom vypálili dům, druhé staré dámě bychom trochu pocuchali fyziognomii, takže by s ní chirurgové měli další rok práce.”

Campbell mluvil věcným tónem, jako kdyby vyjednával podmínky prodeje domu.

„Jeden z nich má dceru, která bydlí s jeho bývalou manželkou. Hodně mu na ní zaleží. Holčičku zadržíme na cestě ze školy, vysvlékneme ji donaha a šaty zapálíme. Tatínkovi pak povíme, že až příště začnou šatičky hořet, malá Suzie bude v nich.”

Mitch si připomněl, jak chtěl zprvu ve své naivitě zatáhnout do téhle věci Iggyho, aby ušetřil Ansona.

Teď uvažoval, zda by snesl, aby trpěli další nevinní lidé, aby je někdo pro Hollyinu záchranu bil, upaloval a mučil. Možná by měl pociťovat vděčnost, že mu nikdo nic takového nenavrhl.

„Kdybychom si v průběhu dvanácti hodin pohráli s dvanácti jejich blízkými, ti chudáčci by ti vrátili manželku s omluvami a přidali by k tomu dárkovou poukázku na něco pěkného na sebe od Nordstroma.”

Oba pistolníci z Mitche nespouštěli oči.

„Avšak Anson,” pokračoval Campbell, „hodlá odpovědět tak, aby o něm příště už nikdo neměl pochybnosti. Nepřímo mluví jeho odpověď i v můj prospěch. A musím říct, že to na mě zapůsobilo.”

Mitch nechtěl dát najevo skutečnou míru svého zděšení. Předpokládají, že extrémní hrůza jej přiměje udělat něco neuváženého, a dávali by si na něj ještě větší pozor než dosud.

Musí se tvářit, že má strach, ale že má ještě něco víc než strach že se propadá do beznaděje. Od člověka zcela ponořeného v zoufalství, od muže, který se vzdal vší naděje, se neočekává vůle bojovat.

„Jedna věc by mě zajímala,” zopakoval Campbell a dostal se tak tam, kde začal. „Co jsi udělal bratrovi, je-li schopen se takhle k tobě zachovat?”

„Miloval jsem ho,” odpověděl Mitch.

Campbell hleděl na Mitche pohledem, jakým si brodící se volavka prohlíží mřenku. „Ano, tím by to mohlo být. Co kdyby ti to někdy musel oplácet?”

„Vždycky měl smělé cíle a chtěl jich dosáhnout co nejrychleji.” „Citlivost je přítěž.”

Hlasem ztěžklým bezmocí namíd Mitch: „Ne, je to kotva s řetězem.”

Z kávového stolku vzal Campbell pistoli, kterou jeden z ozbrojených strážců odebral Mitchovi: „Střílel jsi z toho někdy?”

Mitch téměř odpověděl, že ne, ale pak si uvědomil, že v zásobníku schází jeden náboj, ten, který do sebe náhodně vystřelil Knox. „Jednou. Jednou jsem z ní vystřelil, abych poznal, jaké to je.”

„Vyděsilo tě to?”

„Docela jo.”

„Tvůj bratr říká, že zbraně tě moc neberou.” „Zná mě lip, než znám já jeho.” „Odkud ji tedy máš?”

„Moje žena měla dojem, že se vyplatí mít něco takového doma.” „Měla pravdu.”

„Od chvíle, co jsme si ji pořídili, ležela zavřená v šuplíku nočního stolku.”

Campbell povstal. Pravou ruku nataženou přímo před sebe, zamířil pistolí Mitchovi do obličeje. „Vstaň.”

27

S pohledem upřeným do dutiny hlavně se Mitch zvedl z křesla. Oba bezejmenní ozbrojenci se přesunuli na nové pozice, jako kdyby všichni dohromady měli v úmyslu skolit Mitche křížovou palbou.

„Sundej si bundu a polož ji na stolek,” přikázal Campbell.

Mitch poslechl a uposlechl i následující výzvy, aby vyndal všechno z kapes. Na kávový stolek položil svazek svých klíčů, peněženku a pár pomačkaných papírových kapesníků.

Vzpomínal si na dny, které jako malý chlapec trávil v temnotě a tichu. Místo aby se celé dny zaobíral ponaučením, jež mu izolace měla vštípit, vedl pomyslné hovory s pavoukem jménem Šarlota, s prasátkem Wilburem i s krysou Templetonem. K většímu vzdoru se nikdy předtím ani potom neodhodlal.

Uvažoval, zda ho zastřelí zde v domě. Krev, i když se pečlivě vydrhne tak, že na podlaze už není vidět, zanechává proteinové stopy, které speciální chemické přípravky a lampy odhalí.

Jeden ze strážců uchopil Mitchovu bundu a prohledal kapsy. Našel jenom mobilní telefon.

Mitch se obrátil na bdělého hostitele: „Jak jste se dostal od hrdiny z FBI až sem?”

Campbellovo překvapení trvalo jen krátký okamžik: „Tohle ti Anson nabulíkoval, aby tě sem dostal? Hrdina z FBI Julian Campbell?”

Oba pistolníci sice měli tolik humoru jako brouci hrobaříci, teď se ale ten se zdravou pletí rozesmál a i druhý se začal usmívat.

„Zřejmě jste tedy ani moc nezbohatl v zábavním průmyslu,” usoudil Mitch.

„V zábavním průmyslu? To by se dalo říct,” odpověděl Campbell, „s použitím přiměřeně pružné definice zábavy.”

Pistolník s akné vytáhl ze zadní kapsy kalhot složený plastikový pytel na odpadky. Máváním jej otevřel.

Campbell pokračoval: „Pokud ti, Mitchi, snad Anson řekl, že tihle dva pánové jsou frekventanti kněžského semináře, asi bych tě měl upozornit, že to tak není.”

Hrobaříci se dál dobře bavili.

Pistolník držící pytel do něj nacpal bundu, mobil a další Mitchovy věci. Než tam vhodil peněženku, vybral z ní peníze a podal je Campbellovi.

Mitch stál a čekal.

Trojice si už počínala mnohem uvolněněji než zpočátku. Už ho měli přečteného.

S Ansonem měl společnou jen bratrskou krev. Mitch se snažil unikat, nikoli lovit. Byl poslušný. Věděli, že se nezmůže na účinný odpor. Stáhne se do sebe. Nakonec možná začne žadonit.

Měli ho přečteného, s takovými jako on se už setkali. Pistolník nacpal do pytle poslední věci ze stolku a v ruce se mu octla želízka.

Než stačil Mitche vyzvat, aby nastavil ruce, sám je natáhl.

Muž s pouty zaváhal, Campbell pokrčil rameny a muž zacvakl želízka na Mitchova zápěstí.

„Vypadáš unaveně,” poznamenal Campbell.

„Jsem děsně utahaný,” přisvědčil Mitch.

Campbell odložil zabavenou pistoli a řekl: „To tak někdy bývá.”

Mitch se nenamáhal zkoušet pevnost pout. Svírala ho těsně a spojovací řetěz mezi obručemi byl krátký.

Campbell přepočítal těch asi čtyřicet dolarů z Mitchovy peněženky, a když promluvil, v jeho hlase zaznívala skoro až jemnost. „Možná že po cestě usneš.”

„Kam pojedeme?”

„Znal jsem jednoho chlápka, který tu noc, co jsme ho vypravili na stejnou cestu jako teď tebe, usnul. Budili jsme ho skoro až s lítostí, když jsme dorazili na místo.”

„Pojedete s námi?”

„Už roky jsem takovou cestu neabsolvoval. Zůstanu tu se svými knihami. Nepotřebuješ mě. Všechno bude v pořádku. Nakonec je vždycky všechno v pořádku.”

Mitch se rozhlédl kolem sebe po regálech s knihami: „Přečetl jste něco z toho?”

„Knihy o historii. Zajímají mě dějiny, to, jak se z nich téměř nikdo nedokáže poučit.” „Vy jste se z nich poučil?”

Já představuju dějiny. Ze mě se nikdo nechce poučit.”

S obratností kouzelníka zasunuly Campbellovy ruce Mitchovy bankovky do vlastní peněženky, přitom však v těch úsporných pohybech nebylo nic teatrálního.

„Tito pánové tě odvedou do vozového parku. Nepůjdete domem, ale přes zahradu.”

Mitche napadlo, že personál domu, noční služebné, komorník a další, buď nic netuší o odvrácené stránce Campbellova podnikání, anebo mlčky nevědomost předstírá.

„Sbohem, Mitchi. Nedělej si starosti. Už to nepotrvá dlouho. Můžeš si cestou třeba zdřímnout.”

Pistolníci Mitche uchopili každý za jednu paži a vedli ho knihovnou k francouzským oknům. Muž s poznamenanou tváří po pravici mu k boku tiskl hlaveň pistole, jen jako připomínku, ne brutálně.

Než překročili práh, Mitch se krátce ohlédl. Spatřil Campbella, jak přehlíží hřbety knih v policích. Postoj měl ladný, kyčle uvolněné jako baleťák.

Zdálo se, že si vybírá knihu, kterou si vezme do postele. Nebo možná ne do postele. Pavouci nespí. Ostatně dějiny taky ne.

Po terase ke schodům, po nich dolů na další terasu, strážci vedli Mitche zkušenýma rukama.

Měsíc se koupal v plaveckém bazénu, vlnil se tam jako bledý přízrak.

Šli po zahradních pěšinách, podél nichž kvákaly neviditelné žáby, po rozlehlém trávníku, prošli vysokým podrostem, jehož větve v měsíčním světle pableskovaly jak šupiny ryb v sádce, až dospěli k veliké, avšak elegantní budově, již obklopovala romanticky nasvícená kolonáda.

Bdělost strážců během pochodu ani na okamžik nepolevila.

Po sloupech kolonády se vinuly noční květy jasmínů a visely z nich v bohatých trsech.

Mitch se několikrát pomalu a zhluboka nadechl. Silná sladká vůně omamovala téměř k bezvědomí.

Po podlaze kolonády se pomalu vlekl černý rohatý brouk. Pistolníci vedli Mitche tak, aby jej obešli.

V pavilonu stály výtečně restaurované vozy z 30. a 40. let – buicky, lincolny, packardy, cadillaky, pontiaky, chevrolety, kaizery, studebackery a dokonce i Tucker Torpédo. Stály tu jak na výstavě šperků, osvícené bodovými reflektory.

Auta určená pro denní užívání sídla tu nebyla. Zřejmě by riskovali setkání s někým z personálu domu, kdyby ho zavedli do hlavní garáže.

Pistolník s podobanou tváří vytáhl z kapsy klíčky a otevřel kufr temně modrého vozu Chrysler Windsor z pozdních 40. let. „Vlez dovnitř.”

Z téhož důvodu, proč ho nezlikvidovali v knihovně, nehodlali ho zastřelit ani tady. Kromě jiného by tím riskovali poškození vozů.

Chrysler měl prostornější kufr než současné značky aut. Mitch si lehl na bok a stočil se jako embryo.

„Zevnitř se to nedá otevřít,” upozornil ho zjizvený strážce. „Tehdy ještě automobilový průmysl nepamatoval na lehkovážné děti.”

Jeho společník dodal: „Pojedeme po vedlejších cestách, kde tě nikdo neuslyší. Takže ti nepomůže, když budeš dělat kravál.”

Mitch na to neřekl nic.

Zjizvený navázal: „Jen bys nás dožral. Vykoleduješ si tím, že na tebe budeme drsnější, než je nutné, až dojedeme.”

„To nechci.”

„To jistě nechceš.”

Mitch dodal: „Já ani nechci, aby se stalo to, co hodláte udělat.”

Ten s čistou pletí mu odpověděl: „Tak to holt chodí.”

Osvícené zezadu bodovými reflektory skláněly se jejich obličeje k Mitchovi jak dva zastíněné měsíce, jeden s výrazem naprosté lhostejnosti, druhý napjatý a zbrázděný přezíráním.

Zabouchli dveře kufru a rozhostila se absolutní tma.

28

Holly leží v temnotě a modlí se za to, aby Mitch přežil. O sebe má menší strach než o něj. Únosci mají v její přítomnosti na tvářích lyžařské masky a ona z toho vyvozuje, že by se nenamáhali ukrývat tváře, kdyby ji zamýšleli zabít.

Jistě je nenosí proto, že se jim to líbí. V lyžařské masce nevypadá nikdo hezky.

Možná kdyby člověk měl nějaké odpudivé znetvoření, jako Fantom opery třeba, pak by možná raději nosil lyžařskou masku. Ale nezdá se pravděpodobné, že by všichni tihle čtyři muži byli odpudivě znetvořeni.

Samozřejmě, i když ji nehodlají zabít, mohou se jim zhroutit plány. V krizové situaci by ji mohli zastřelit náhodou. Nebo vývoj situace může změnit dosavadní záměry únosců vůči ní.

Holly je celou svou bytostí optimistka. Od dětství věří, že život každého člověka má vyšší účel a že ani ten její neskončí, dokud jej nenaplní. Neuvažuje tedy o tom, co by se mohlo pokazit, ale upíná se ke chvíli, kdy ji bez úhony pustí.

Je přesvědčena, že představuje-li si budoucnost, pomáhá ji tím i utvářet. Což neznamená, že se stane proslulou herečkou pouze tím, že si představí, jak přebírá Oscara. Životy se budují z tvrdé práce, nikoli z přání.

Mimoto se ani nechce stát proslulou herečkou. Musela by pak trávit hodně času s proslulými herci a většina těch současných ji odpuzuje. Až se ocitne zase na svobodě, nacpe se marcipánem a čokoládovou zmrzlinou s příchutí arašídového másla a bramborovými lupínky, dokud se bud sama nad sebou nezastydí, nebo dokud se jí neudělá zle. Sice od dětství nezvracela, ale nakonec i zvracení je projevem života.

Svobodu oslaví tím, že zajde do hračkářství Baby Style v nákupním centru a koupí si toho velikého plyšového medvěda, kterého viděla za výlohou, když tamtudy nedávno procházela. Byl chundelatý, celý bílý a moc roztomilý. Už jako holka měla plyšové medvědy ráda. Teď jednoho takového potřebovala.

Až bude volná, pomiluje se s Mitchem. Až skončí, bude se po těle cítit, jako když do něj narazil vlak.

Není to zrovna romantický obrázek. Takové představy neprodávají romány Nicholase Sparkse po milionech.

Milovala se s ním každou částečkou svého těla i duše, a když jejich vášeň dosáhla vrcholu, pokaždé pak ležely částečky jeho já rozmetané po podlaze, jako kdyby se právě vrhl pod kola lokomotivy.

Představovat si, že se stane úspěšnou romanopiskyní, nemělo smysl. Naštěstí si předsevzala stát se realitní agentkou.

Takže se modlí, aby její krásný muž vyšel z téhle hrůzy živý a zdravý. Fyzicky je krásný, ale nejnádhernější na něm je jeho dobré srdce.

Holly jej miluje pro jeho dobré srdce, pro jeho laskavost, zároveň má ale strach, že některé stránky jeho vlídnosti, jako například sklon pasivně přijímat vše, co přichází, by ho mohly zahnat v ústrety smrti.

Má v sobě však i sílu, hluboce zakořeněnou a klidnou, páteř z oceli, jež se navenek projevuje jen nepatrně. Nebýt toho, jeho děsiví rodiče by ho zničili. Nebýt toho, Holly by se o něj neucházela a nenechala by se odvést až k oltáři.

Modlí se tedy, aby neztratil sílu a aby přežil.

Za svých modliteb, během úvah o módním vkusu únosců, o obžerství a zvracení a velkých plyšových medvědech, zároveň neúnavně zpracovává hřebík v podlaze. Dělat víc věcí najednou jí šlo vždycky výtečně.

Dřevěná podlaha je bytelná. Předpokládá, že prkna, z nichž sestává, si vyžádala mohutnější hřeby, než jaké se do prkenné podlahy běžně zatloukají.

Hřebík, který vzbudil její zájem, má velkou placatou hlavičku. Její velikost napovídá, že půjde o dostatečně dlouhý hřebík na to, aby jej mohla použít jako bodec.

Bodec může v kritické situaci posloužit jako zbraň.

Placatá hlavička hřebíku není přibitá úplně až k prknu. Vyčnívá z něj jeden, možná jeden a půl milimetru. Tahle mezera jí poskytuje prostor k páčení, úchyt, kterým může hřebíkem viklat sem a tam.

Hřebík se neuvolňuje, ale mezi její přednosti patří vytrvalost. Zpracovává hřebík dál, a když si k tomu představí, jak vylézá z prkna, nakonec ho z něj dostane.

Přeje si, aby měla uměle prodloužené nehty. Vypadají pěkně, a až se z ní stane agentka s realitami, určitě je bude potřebovat. Kvalitní umělé nehty by jí teď pomohly při práci s hřebíkem.

Na druhou stranu by se však mohly polámat snáz než její vlastní nehty. Kdyby je měla, mohly by jí naopak taky hodně překážet.

Ideální by bylo, kdyby ve chvíli únosu měla umělé nehty na levé ruce a na pravé nic. A k tomu dva ocelové zuby s mezerou vepředu v ústech.

Ke kruhu v podlaze ji poutá řetěz upevněný k želízku zacvaknutému na jejím pravém kotníku. Obě ruce tak má volné a může pracovat na hřebíku, který se zatím ne a ne uvolnit.

Únosci se postarali, aby se jí dostalo alespoň základního pohodlí. Poskytli jí nafukovací matraci, aby měla na čem ležet, šestilahvové balení vody a nemocniční mísu. Předtím jí přinesli půlku pizzy se sýrem a feferonkami.

To ještě neznamená, že to jsou hodní lidé. Nejsou to hodní lidé.

Když potřebovali, aby Mitch slyšel její křik, uhodili ji. Když měla křičet do Ansonových uší, prudce a silně ji zatahali za vlasy, až měla pocit, že ji skalpují.

Takové lidi by zřejmě v kostele nepotkala, přesto však se nezdá, že by se vůči ní chovali krutě jen pro vlastní uspokojení. Jsou zlí, ale sledují takříkajíc jistý obchodní cíl, na který se soustředí.

Jeden z nich je ale extrémně zlý a šílený.

Z něho má obavy.

Nesvěřili se jí se svými plány, ale Holly tuší, že se jí zmocnili, aby se prostřednictvím Mitche dostali na kobylku Ansonovi.

Netuší, jak došli k přesvědčení, že Anson dokáže sehnat sumu, kterou by ji Mitch vyplatil, ale nepřekvapuje ji, že právě on stanul v ohnisku dění. Už dlouho má pocit, že za Ansonem je něco víc, než dává najevo.

Občas ho přistihla, jak se na ni dívá pohledem, jakým by na ni milující bratr jejího muže neměl nikdy hledět. Když si všiml, že ho vidí, ztratil se dravci svit jeho očí a hladový výraz ve tváři pod jeho obvyklou medvědí fasádou tak bleskurychle, že si člověk lehce namluvil, že se mu ten záblesk dravého chtíče jen zdál.

Někdy, když se smál, připadala jí jeho veselost strojená. Zdá se, že tyhle pocity má jen ona jediná. Všichni ostatní považují Ansonův smích za nakažlivý.

Se svými pochybnostmi o Ansonovi se nikomu nesvěřila. Než ji Mitch potkal, jediné, co měl, byly jeho sestry, které se rozutekly co nejdál podél střelky kompasu, jeho bratr a láska k obdělávání úrodné půdy a k pěstování zeleně. Dala si za cíl jeho život pouze obohacovat, nikoli z něj ubírat.

Do Mitchových silných rukou mohla vložit celý svůj život a upadnout okamžitě do blahodárného, bezesného spánku. V podstatě právě k tomu slouží manželství, spořádané manželství – k naprosté vzájemné důvěře, v srdci, v mysli, v celém životě.

Kdyby však vložila svůj osud do Ansonových rukou, zřejmě by vůbec spát nemohla, a pokud by usnula, pak by ji pronásledovaly zlé sny.

Páčí, páčí, páčí hřebík, až jí prsty rozbolí. Poté použije dva jiné.

Jak uplývají minuty temnoty, snaží se nemyslet na to, jak se den, který začal tak krásně, mohl zhroutit do takové beznaděje. Poté, co Mitch odešel do práce, a předtím, než do její kuchyně vtrhli maskovaní muži, si udělala těhotenský test, který si přinesla už předešlý den, ale nervozita ji přinutila o den to odložit. Menstruace měla už devět dnů zpoždění a těhotenský test jí napověděl, že čeká dítě.

Celý rok na tuhle chvíli s Mitchem čekali. Teď přišla, a zrovna v tento nevyvedený den.

Únosci nemají tušení, že se zmocnili dvou živých bytostí, a ani Mitch neví, že na jeho rozhodnosti a rozvaze nezávisí už jen osud jeho ženy, ale i jeho dítěte. Ví to však Holly. To vědomí jí přináší zároveň radost i bolest.

Představuje si tříleté dítě, někdy dívku, jindy chlapce, jak si hraje na dvorku a směje se. Představuje si tu situaci živěji než cokoli jiného předtím v naději, že ji tím uvede v život.

Nabádá se, aby byla silná, aby neplakala. Nevzlyká ani nijak jinak nenarušuje ticho kolem sebe, ale slzy občas nepotlačí.

Aby zastavila ten horký proud, ještě úporněji pracuje v oslepující tmě na hřebíku, na tom zatraceném nepoddajném kousku železa.

Po dlouhém tichu zaslechne ránu, v jejíž dutosti rezonuje cosi kovového: buch.

Ve střehu, se zbystřenou pozorností čeká, ale rána se neopakuje. Nepřichází za ní žádný jiný zvuk.

Zvuk jí připadá mučivě známý. Běžný zvuk, a přece jí instinkt napovídá, že na tomto buchnutí závisí její osud.

Dokáže si jej přehrát v mysli, ale v první chvíli jej neumí propojit se zdrojem.

Po nějaké chvíli začíná nabývat přesvědčení, že se jí to zdálo, že nic nezaslechla. Přesněji – že zvuk zazněl jen v její hlavě, nikoli za stěnami této místnosti. Zvláštní dojem ale přetrvává.

Potom jeho zdroj poznává. Slyšela ten zvuk nejméně stokrát, a třebaže sejí nikdy nespojoval s ničím výstražným, mrazí ji. Buch, takový zvuk vydá kufr auta, když se zabouchne.

Pouhé zabouchnutí automobilového kufru, ať už skutečné nebo jen domnělé, by jí nemělo mrazivě pronikat do morku kostí. Sedí zpříma, pro tuto chvíli zapomněla na hřebík, okamžik vůbec nedýchá a pak jen mělce a tiše.

ČÁST 2

Zemřel bys pro lásku? Zabil bys pro ni?

29

Pokud jste na sklonku 40. let vlastnili Chrysler Windsor, věděli jste, že vůz má silný motor, protože to dával najevo hlukem. Tepal jak srdce býka, zuřivě supěl a jako by dusal těžkými kopyty.

Válka skončila, vy jste ji přežili, zničila značnou část Evropy, ale vaše vlast z toho vyšla nedotčena, a vy jste zatoužili procítit, že žijete. Nechtěli jste zvukově izolovaný motor. Pohrdli jste novou technologií odhlučnění. Toužili jste po síle, vyvážené hmotnosti a rychlosti.

Kufr vozu se otřásal pod náporem vibrací motoru, které osa přenášela na celou jeho konstrukci. Drnčení a hukot silnice pod koly narůstaly a polevovaly podle toho, jak rychle se otáčela kola.

Mitch cítil lehký závan výfukových plynů pronikajících sem zřejmě škvírou v tlumiči, ale nebezpečí otravy kysličníkem uhelnatým mu nehrozilo. Silněji cítil pach gumy z rohože, na níž ležel, a kyselost vlastního potu strachu.

Třebaže temnota této pojízdné studovny si v ničem nezadala s tmou místnosti v rodičovském domě, smyslová askeze tu selhávala. Avšak i bez toho se kilometr za kilometrem blížil k tomu, co se mělo stát největším ponaučením jeho života.

Jeho otec popíral tao, nevěřil v žádný přírodní zákon, pro jehož pochopení přichází člověk na svět. Jeho materialistický pohled na svět ho učil, že člověk nemá jednat podle žádného zákona, nýbrž jen ve vlastním zájmu.

Logické uvažování musí vždy sledovat vlastní zájem, říkal Daniel. Proto je každý racionální čin správný, dobrý a obdivuhodný.

Zlo nemělo v Danielově filozofii místo. Loupení, znásilňování, vraždění nevinných, to a další zločiny považoval pouze za iracionální, protože člověk, který je páchá, se vystavuje nebezpečí ztráty svobody.

Daniel připouštěl, že míra iracionality závisí na pachatelově šanci uniknout trestu. Proto úspěšné iracionální činy, takové, jež přinesou pachateli pouze pozitivní důsledky, lze považovat za správné a obdivuhodné, třebaže společnosti škodí.

Zlodějům, násilníkům, vrahům a podobné sortě lze pomoci terapií a rehabilitací, ale není to nutné. V každém případě, zdůrazňoval Daniel, nejde o zlé jedince, nýbrž jen o napravitelné – nebo nenapravitelné – iracionalisty, nic víc.

Mitch doufal, že tyhle myšlenky do něj nepronikly, že jej výheň výchovy Daniela Raffertyho nepoznamenala. Avšak z výhně stoupá i kouř a on se udil v otcově fanatismu tak dlouho, že něco z toho, čím nasákl, v něm už zůstalo.

Viděl, ale byl slepý. Slyšel, ale byl hluchý.

Dnes, dnešní noci, Mitch narazil na zlo. Bylo hmatatelné jak kámen.

Iracionálnímu jedinci lze vyjít vstříc soucitem a léčbou, avšak zlý člověk si nezaslouží nic než odpor a odplatu, výšleh oprávněné spravedlnosti.

Když pistolník v knihovně Juliana Campbella vyndal želízka, Mitch okamžitě nastavil ruce. Nečekal na pokyn.

Kdyby nedával najevo vyčerpání, kdyby nepůsobil sklesle a odevzdaně, možná by mu spoutali ruce za zády. Z takové pozice by mu značně ztížili přístup k revolveru v kotníkovém pouzdře a téměř by mu tím znemožnili přesné míření.

Campbell se o Mitchově vyčerpání dokonce zmínil a myslel tím především vyčerpanost ducha a mysli.

Domnívali se, že ho mají přečteného, a možná i měli. Nevěděli však, v co se dokáže proměnit, je-li v sázce život jeho ženy.

Jeho nezkušenost se zbraněmi je tak pobavila, že je nenapadlo, když mu zabavili pistoli, že by mohl mít ještě jednu. Nejen slušné lidi dokáže zaskočit nereálné očekávání.

Mitch si vyhrnul nohavici clžínsů a vyndal revolver. Odepnul pouzdro a odložil je.

Už předtím zbraň zkoumal a nenašel pojistku. Z filmů věděl, že pojistku mívají pistole, nikdy však revolvery.

Pokud přežije další dva dny a získá Holly zpátky živou, užmikdy nepřipustí, aby se dostal do situace, v níž by musel v zájmu záchrany svých blízkých spoléhat na hollywoodské pojetí reality.

Když se předtím podíval do bubínku, našel v pěti komorách pět nábojů, třebaže čekal šest.

Bude muset mířit přesně, aby nepromarnil dva výstřely. Přesné rány, žádná střelba nazdařbůh.

Možná kufr otevře jen jeden z pistolníků. Bylo by mnohem lepší, kdyby se toho chopili společně, aby získal převahu tím, že je překvapí naráz.

Zbraně budou mít v rukou oba – nebo možná jen jeden z nich. V takovém případě musí Mitch bleskurychle reagovat a vyřídit nejprve toho ozbrojeného.

Mírumilovného člověka, který teď musel osnovat násilný čin, pronásledovaly myšlenky, které mu moc nepomáhaly. Zjizvený násilník si musel v pubertě, když ho poznamenala akné, která mu zbrázdila tvář jak měsíční povrch, vytrpět hodně posměchu od vrstevníků.

Jeho příklon na stranu zla se mohl v lepším případě vykládat jako druh masochismu, v horším jako sebezničující pud.

Mitch se nechal chvíli natřásat v rytmu silnice a pneumatik a také vnitřním rozrušením a snažil se představit si průběh událostí, až se kufr otevře. Pak už se snažil nepředstavovat si to.

Jeho fosforeskující hodinky mu napověděly, že jedou už přes půl hodiny, když vůz náhle zpomalil a sjel z asfaltu na nedlážděnou cestu. Do šasi auta bubnovaly kamínky, tloukly i o ocelové pláty zpevňující spodek vozu.

Polykal prach a na rtech cítil alkalickou příchuť, ale vzduch neztěžkl natolik, aby mu způsobil problémy s dýcháním.

Po dvaceti minutách mírnější jízdy po neudržované cestě začal vůz zpomalovat, až zastavil. Motor ještě asi půl minuty běžel a pak ho řidič vypnul.

Po pětačtyřiceti minutách hučení a rachotu hraničilo ticho s náhlým ohluchnutím. Otevřely se jedny dveře auta, pak druhé. Přicházeli.

Mitch pololežel na zádech čelem k západce kufru, s nohama roztaženýma a zapřenýma do dvou jeho rohů. Při zavřeném kufru se nemohl posadit zpříma, ale vyčkával s mírně zvednutými zády, jako kdyby právě v posilovně prováděl cviky na posílení břišního svalstva.

Pouta neumožňovala jiné uchopení revolveru než oběma rukama, ale tak to bylo zřejmě lepší.

Neslyšel kroky, ty přehlušilo bušení jeho srdce, ale pak zaslechl zvuk klíče zasunovaného do zámku kufru.

Myslí mu problesk] obrázek Jasona Osteena střeleného do hlavy, znovu a znovu, jako na filmové smyčce viděl, jak se Jason po nárazu střely zapotácel, jak se jeho lebka roztříštila, jak se zapotácel, jak se roztříštila jeho lebka…

Když se víko kufru zvedlo, Mitch si uvědomil, že nemá vnitřní osvětlení, a pak už si začal sedat a revolverem mířit před sebe.

Z měsíčního úplňku se rozlévalo světlo a ozařovalo zezadu oba pistolníky.

Mitchovy oči si za jízdy přivykly na naprostou tmu, jejich zrak byl v nevýhodě. Seděl ve tmě, kdežto oni stáli v měsíčním světle. Domnívali se, že vezou odevzdaného, zlomeného a bezmocného člověka, ale to on nebyl.

Neuvědomoval si, že zmáčkl kohoutek, a došlo mu to až při tvrdém zpětném rázu, při záblesku ohně z hlavně a při zvuku výstřelu, a pak si uvědomil, že mačká kohoutek podruhé.

Dva výstřely zblízka skolily první stínovou postavu do tmy měsíčné noci.

Druhá silueta ucouvla od vozu a Mitch už vzpřímeně seděl a pálil, jeden, druhý, třetí výstřel.

Spoušť cvakla, kolem však panovalo už jen měsíční ticho, a spoušť znovu cvakla a on si musel připomenout: Jenom pět! Jen pět!

Musel se dostat z kufru. Bez munice v něm byl snadným terčem. Ven, ven z kufru.

30

Zvedal se příliš kvapně, udeřil se hlavou o víko kufru a málem padl zpátky, ale ustál to. Vyškrábal se z kufru. Levou nohou dopadl na pevnou půdu, ale pravá došlápla na muže, kterého srazily dvě první střely. Zapotácel se, znovu došlápl na tělo pod sebou, ale to se pod ním hnulo a on upadl.

Odkutálel se od pistolníka na okraj cesty. Zarazil se až o hradbu divoce rostoucího medyňku, který rozpoznal podle olejnaté vůně. Ztratil revolver. Na tom však nezáleželo. Neměl munici. Měsíc zkrápěl světlem vyprahlou krajinu: úzkou prašnou cestu, křovinatý porost, holou půdu, kamení.

Elegantní Chrysler Windsor bohatě krášlený chromém, jenž se koupal v měsíčním svědě, působil v této nekultivované krajině zvláštně futuristicky, jako koráb připravený na cestu ke hvězdám. Řidič vypnul s motorem i světla.

Pistolník, na kterého Mitch při vylézání z kufru dvakrát šlápl, nevydal hlásku. Nepopolezl, ani po Mitchovi nehrábl. Pravděpodobně nežil.

Snad nežije ani ten druhý. Jak Mitch vylézal z kufru, ztratil o něm přehled.

Neminula-li jedna z posledních tří střel cíl, i druhý muž se v prachu cesty někde za autem proměnil v hodovní tabuli pro supy.

Písčitá půda při okraji cesty oplývala křemenem. Z křemene se dělá sklo a ze skla zase zrcadla. Silnice, kde by dvě auta vedle sebe neprojela, odrážela za noci světlo víc než běžný povrch.

Když Mitch pozvedl opatrně hlavu z cesty, na níž ležel roztažený tváří dolů, viděl světlou stužku, která se vinula mezi zježeným a zakrslým porostem, poměrně daleko ve směru, odkud přijeli. Žádné další tělo na silnici neleželo.

Pokud druhému muži nenarostla křídla, jistě by zaútočil, střílel by na něj, už když Mitch vylézal z chrysleru.

Postřelil ho, a on se možná dobelhal nebo odplazil do podrostu nebo za shluk kamenů. Může být kdekoli, hodnotit svá zranění a zvažovat šance.

Určitě má vztek, nikoli však strach. Pro takové situace se narodil. Jako sociopata je těžké ho zastrašit.

Mitch naopak měl z muže skrývajícího se ve tmě jednoznačný strach. Bál se i toho, který ležel na cestě za chryslerem.

Mohl být mrtvý, ale i kdyby se nalézal ve stadiu rozkladu, Mitch by z něho měl stejně hrůzu. Nechtěl se k němu přiblížit.

Musel však udělat právě to, co nechtěl, protože ať už ten gauner nežil nebo jen ztratil vědomí, měl zbraň. Mitch zbraň potřeboval. A to rychle.

Objevil v sobě schopnost jednat násilně, přinejmenším v sebeobraně, ale nebyl připravený na prudkost, s jakou se po prvním výstřelu události sběhly, na rychlost, s níž se musel rozhodovat, na náhlost, s jakou vyvstávala hrozba nových nebezpečí.

Pár trsů řídké vegetace na druhé straně cesty a také nízký val ze zvětralých kamenů mohly skýtat útočiště.

Pokud by lehký větřík vanoucí u pobřeží vůbec dosáhl tak hluboko do vnitrozemí, zdejší poušť by ho zcela pohltila. Jakýkoli záchvěv křoví by tedy nesignalizoval přírodní sílu, ale jeho protivníka.

Pokud ho v panujícím přítmí nešálil zrak, nic se ani nepohnulo.

S vědomím, že každé sebemenší hnutí z něho dělá terč, a s překážejícími pouty na rukou se Mitch po břiše připlazil k muži ležícímu za vozem.

Charón měsíc položil do každého z pistolníkových široce otevřených a nehybných očí po jedné stříbrné minci.

Vedle mrtvého těla spatřil povědomý obrys, kovově se lesknoucí v nedostatečném světle. Mitch se ho vděčně chopil, už se chtěl odplazit pryč, když si uvědomil, že našel nepotřebný, prázdný revolver.

Škubl sebou, když řetěz pout slabě zazvonil, a hmatal po těle mrtvého, až prsty sáhl do něčeho vlhkého. Zachvěl se odporem a otřel si ruce o jeho oblečení.

Už se smiřoval s myšlenkou, že tenhle chlapík vystoupil z chrysleru neozbrojený, když tu si povšiml vroubkované rukojeti pistole vykukující zpod ležícího těla. Vyprostil ji.

Zazněl výstřel. Mrtvý sebou škubl, jak ho zasáhla kulka určená pro Mitche.

Ten sebou smýkl ke chrysleru a zaslechl druhý výstřel a vnímal i svistot smrti, která se prohnala kolem něho, a slyšel také, jak se kulka odrazila od karoserie auta. Pak zaslechl ještě bližší zasvištění a vypadalo to, že ušel o vlásek dvojímu zásahu jedním výstřelem, ale druhý svist už se mu mohl jen zdát, jak se odražená kulka prohnala těsně kolem něho.

Od střelce jej dělilo auto, a tak se cítil o něco bezpečněji, avšak vzápětí pocit bezpečí zcela ztratil.

Střelec mohl chrysler obejít zepředu nebo zezadu. Měl výhodu výběru a tedy i prvního kroku.

Mitch naopak musel dávat pozor oběma směry. Neproveditelný úkon.

Jeho protivník se už možná hnul.

Mitch se zvedl ze země a dal se na útěk od vozu. Běžel skrčený, seběhl ze silnice a prodíral se přirozenou hradbou medyňku, který ho prozrazoval praskáním a k tomu na něj i syčel, jako by ho nabádal k větší tichosti.

Terén vedle silnice klesal, což bylo dobře, protože v opačném případě, kdyby se vyšplhal nad úroveň cesty, stala by se jeho široká záda snadným terčem pro střelce, jakmile by se vynořil zpoza vozu.

Měl pod silnicí štěstí i na pevnou, byť písečnou půdu, a ne na kamenné podloží nebo kamenitý terén, který by jej prozradil zvukem, kdyby po něm prchal. Měsíc mu svítil na cestu, jak kličkoval mezi trsy křovin, namísto aby probíhal skrz ně, protože pochopil, o co těžší je udržet rovnováhu s rukama spoutanýma před tělem.

U paty desetimetrového svahu zahnul doprava. Orientoval se podle postavení měsíce a doufal, že zamířil západním směrem.

Zacvrlikalo cosi jako cvrček. Pak zacvakalo a zavřísklo něco ještě podivnějšího.

Jeho pozornost upoutal shluk trsů pampové trávy se spoustou do výše se tyčících lat obalených pápeřím. Zářily v měsíčním světle a připomněly mu načechrané chvosty bujných koní.

Z kruhových trsů rostla do všech stran velice úzká, špičatá a zahnutá stébla dužnaté trávy, dlouhá metr a často i půldruhého. Mitchovi sahala po pás. Za sucha uměla taková stébla škrábat, píchat a někdy i řezat.

Každý trs však respektoval právo druhého na územní nedotknutelnost. Mitch mohl probíhat mezi nimi.

Hluboko mezi trsy trávy nabyl pocitu bezpečí, že ho kryjí vysoké nadýchané laty, které se mu tyčily až nad hlavu. Zastavil se a mezerou mezi chocholy se zadíval směrem, odkud přiběhl.

Přízračné světlo mu neukázalo ani stopu po pronásledovateli.

Mitch změnil pozici, jemně odklonil jednu latu, pak další, a zkoumal okraj silnice na vrcholu svahu. Nikoho tam nespatřil.

Nehodlal se dlouho ukrývat v trávě pampy. Opustil nebezpečné místo u vozu jen proto, aby získal pár minut na rozmyšlenou.

Netrápilo ho, že by střelec mohl nasednout do chrysleru a odjet. Julian Campbell nevypadal jako typ zaměstnavatele, kterému lze nahlásit fiasko a očekávat, že vám zůstane práce, ba holý život.

Navíc pronásledovatel to bral jako sport a Mitch se projevil jako důstojný protihráč. Lovce teď hnala vpřed pomsta, pýcha a také touha po násilí, která jej především přivedla k tomuto povolání.

I kdyby se tu Mitch svedl ukrývat až do rozednění anebo se dokázal vytratit, neudělal by to. Do konfrontace s druhým vrahem ho nepohánělo chlapácké nadšení, ale vědomí následků, jež by vyvolal, kdyby se střetnutí vyhnul.

Kdyby zbývající pistolník přežil a podal hlášení Campbellovi, Anson by se spíše dříve než později dozvěděl, že jeho fratello piccolo, jeho bratříček, žije a je volný. Mitch by přišel o výhodu překvapení a také o volnost rozhodovat se o dalších krocích jako první.

Campbell nejspíš neočekává hlášení od dvojice popravčích dřív než druhý den ráno. Možná se o věc začne zajímat dokonce až odpoledne.

Campbell spíš začne dřív postrádat Chrysler Windsor než své lidi. Zaleží na tom, kterých kousků sbírky si nejvíce cení.

Mitch potřeboval Ansona zaskočit nepřipraveného a musel se dostat do jeho domu před polednem, kdy tam zavolají únosci. Holly teď balancovala na ještě vyšší a ještě užší římse než dosud.

Nemohl se schovávat a jeho protivník se určitě schovávat nebude. Pro dravce a oběť – ať už si role rozdělí jakkoli – nadcházel boj na život a na smrt.

31

Mitch obklopený vznešenými bílými chocholy, které mu navozovaly pocit ochrany rytířů v helmách, si vybavil ostré prásknutí dvou výstřelů, které ho málem odrovnaly, když bral mrtvému pistoli.

Kdyby měl jeho protivník na pistoli tlumič jako v knihovně, nezněly by výstřely tak hlasitě. Nemusel by je ani zaslechnout.

Na tak opuštěném místě se střelec nemusel bát, že vzbudí nechtěnou pozornost, ale dumič jistě nesejmul jen z prosté rozkoše z hlasitější rány. Musel pro to mít jiný důvod.

Používání tlumičů je pravděpodobně nelegální. Usnadňují tiché zabíjení. Dobře se hodily k použití v bezprostřední blízkosti nezúčastněných svědků, například v domě, jehož personál není spolehlivě uplacený.

Logika přivedla Mitche k rychlému závěru, že tlumič se hodí k použití pouze v diskrétních situacích, protože snižuje přesnost zbraně.

Stojíte-li nad zajatcem v knihovně nebo přinutíte-li ho pokleknout do prachu opuštěné pouštní silnice, má pistole s tlumičem smysl. Ale na vzdálenost pěti, deseti metrů snižuje tlumič přesnost střelby zřejmě do takové míry, že byste s větší jistotou cíl trefili, kdybyste ji po něm hodili, než výstřelem.

Rozeznělo se zarachocení sypajících se kamínků, které připomínalo vržené kostky.

Zdálo se, že zvuk přichází od západu. Obrátil se tím směrem. Opatrně rozhrnul laty trávy.

Patnáct metrů od něho se jako hrbatý trpaslík krčil pistolník. Čekal, jakou odezvu vyvolá zvuk, který způsobil.

I když se krčil bez pohnutí, těžko se dalo splést si ho s blokem kamene nebo s trsem křoví, protože jak přecházel po holé pláni, nechával za sebou v křemičitém terénu výraznou stopu. Stopa nejen odrážela měsíční světlo, ale sama jako by zářila.

Kdyby se tu Mitch nebyl zastavil a pokračoval západním směrem, střetl by se s útočníkem na otevřeném prostranství, možná přímo tváří v tvář jak ve finále westernu.

Uvažoval o tom, že zůstane tiše ležet a počká, až se jeho pronásledovatel více přiblíží na dostřel.

Pak ho napadlo, že pistolník ho bude ze všeho nejdřív hledat v útočišti, jako je tento shluk pampové trávy, protože očekával, že Mitch se na nějakém podobném místě před ním ukryje.

Mitch váhal, protože se mu zdálo, že je pořád ve výhodě. Může střílet ze zálohy, zatímco jeho protivník stojí na volném prostranství. Z této pistole nevystřelil ještě jediný náboj, zatímco jeho protivník promarnil už dva.

Určitě má náhradní zásobník. S ohledem na to, že v podobných situacích byl jak ve svém živlu, má přinejmenším jeden, spíš ale dva.

Ke vzrostlé trávě se nevydá bezhlavě. Neudělá ze sebe snadný cíl.

Jestliže Mitch vypálí a z jakéhokoli důvodu mine, ať už pro velkou vzdálenost, nevýhodný úhel, matoucí měsíční záři nebo z nezkušenosti, pistolník mu střelbu oplatí, a to rázně.

Tráva Mitche skrývala před jeho pohledem, ale nechránila jej. Osm výstřelů a po nich salvu minimálně dalších deseti by nepřežil.

Skrčenec udělal dva opatrné kroky vpřed a zase stanul na místě.

Nakonec dostal Mitch nápad, který chtěl zprvu zaplašit jako nepředložený, pak si ale uvědomil, že jinou, lepší šanci nemá.

Opatrně vrátil stvoly trávy do přirozené pozice. Potom vyklouzl z podrostu na opačném konci, než z jakého se přibližoval střelec, a doufal, že je trsy trávy budou od sebe ještě nějakou chvíli dělit.

Za doprovodu sboru cvrčků a děsivějšího cvakavého vřískotu neznámého hmyzího muzikanta pospíchal Mitch k východu stejnou cestou, kterou sem přišel. Minul místo, kde slezl z náspu silnice. Nepokusil se vylézt nahoru, protože by se na svahu proměnil v nechráněný terč, kdyby útočník obešel vysokou trávu dřív, než by se Mitch vydrápal nahoru.

Po asi dvaceti metrech narazil v dosud monotónním svahu náspu na širokou, mělkou drenáž. Zarůstala hustým křovím, které se pnulo přes její okraje.

Protože ke šplhání potřeboval obě spoutané ruce, zastrčil pistoli za opasek. Dosud mu cestu ukazoval měsíc, ale teď ho zradila záclona mraků, která ho zastínila. Věděl, že nahoru se musí dostat stejně rychle jako tiše, a s tímto vědomím se začal drát vzhůru křovím.

Ucítil těžký pižmový zápach, jenž mohl mít rostlinný původ, spíše však napovídal, že překračuje výsostná území zvířat, která zde žijí. Křoví jej drásalo, zdržovalo ho a škrábalo.

Pomyslel na hady, ale rychle se přinutil pustit je z hlavy.

Dostal se nahoru, aniž se ozval jediný výstřel. Vyskočil, z drenáže na okraj cesty. Skrčený se proplížil doprostřed a teprve pak se narovnal.

Nesnažil se o obchvat, který by ho přivedl za záda postupujícího střelce, protože ten mohl v mezičase změnit plány a směr a rozhodnout se překvapit svou oběť, zatímco ta plánovala, jak překvapí jeho. Tímto střídavým vzájemným pronásledováním mohli ztratit spoustu vzácného času, křižovat pustinou a jeden nacházet občasné stopy druhého, dokud se ten či onen nedopustí chyby.

Šlo-li v této hře o tohle, pak by se osudové chyby dopustil méně zkušený hráč, tedy Mitch. Jak vysvítalo z dosavadního vývoje situace, jeho naděje spočívala v tom, že nenaplní protivníkovy předpoklady.

Zaskočil je oba revolverem, a tak pistolník předpokládá, že Mitch se řídí stejně silným pudem sebezáchovy jako každé divoké zvíře zahnané do úzkých. Dal jim najevo, že ho neochromil strach, sebelítost ani zoufalství.

Pistolník však možná nepředpokládá, že by se zvíře, když už se jednou dostalo na svobodu z kouta, kam ho zahnal, mohlo do toho kouta dobrovolně vrátit.

Historický chrysler stál na silnici dvacet metrů od něho s kufrem stále napůl otevřeným.

Mitch si k němu pospíšil a zastavil se u mrtvoly. Zjizvený pistolník ležel naznak, oči naplněné údivem a hvězdnou září nebes.

Ty oči samy připomínaly dvě zhroucené hvězdy, černé díry, a působily takovou přitažlivostí, až se Mitch začal bát, že ho do sebe vtáhnou a zničí, bude-li se do nich dívat příliš dlouho.

Ve skutečnosti necítil vinu. Na rozdíl od svého otce věřil ve smysl života a přírodní zákony, avšak zabití v sebeobraně nevykládá žádné tao jako hřích.

Jistě to nebral ani jako důvod k oslavě. Cítil, jako by přišel o něco vzácného. Dá se tomu říkat nevinnost, ale ta tvořila jen část toho, o co se připravil. S nevinností odešla i schopnost dávat najevo určitý druh citlivosti, z níž pramenilo jeho až dosud neposkvrněné chápání života jako trvalé, kouzelné a nevýslovné radosti.

Ohlédl se za sebe, zda zanechal v prachu cestu stopy. Ve slunečních paprscích by ho mohly stopy ve ztvrdlém prachu prozradit, ale měsíční svit je zakryl.

Pod hypnotickým přísvitem měsíce se poušť nořila do zdánlivého spánku a snění, z něhož většinu barvil omezenou paletou na stříbrošedo, obrys každého stínu v tom světle tvrdl a každý předmět v něm ztrácel hmotnost a měnil se v dým.

Nahlédl do kufru, kam měsíc odmítal posvítit, takže připomínal nemilosrdně rozevřenou tlamu nějakého netvora. Na dno kufru nedohlédl, jako by se díval do kouzelného prostoru, kam lze uložit nekonečné množství zavazadel.

Zpoza pásku vyndal pistoli.

Zvedl víko o něco víc, vlezl do kufru a víko za sebou zase přivřel. Po malém zkoumání přišel na to, že pistole má na hlavni nasazený tlumič. Odšrouboval jej a položil stranou. Až pistolník nenajde Mitche ani v bludišti pampové trávy, ani v drenáži či přikrčeného za některým ze zvětralých kamenitých útvarů, dříve či později se vrátí na hlídku k chrysleru. Přivede ho sem předpoklad, že jeho oběť se sem vrátí v naději, že v zapalování vozu najde klíčky.

Takový profesionální zabiják nemůže pochopit, že dobrý manžel se nikdy nezpronevěří svému slibu, že nezradí svou ženu, tu největší láskyplnou naději, jakou má ve světě, který z ní nabízí tak málo.

Zvolí-li si pistolník jako hlídkové stanoviště zadní část auta, musí projít po měsícem ozářené silnici. Půjde jistě obezřetně a rychle, ale i tak se stane dobrým terčem.

Má rovněž možnost hlídat vůz zepředu. Avšak s postupem času, když k ničemu nedojde, může se rozhodnout pro novou obhlídku nejbližšího okolí, a tak vstoupí do Mitchova zorného pole.

Od chvíle, kdy dvojice otevřela kufr a z něj ji uvítala střelba, uplynulo pouhých sedm či osm minut. Zbylý pistolník se obrní trpělivostí. Avšak když ta ani po uplynutí dlouhé doby nepřinese žádné plody, rozhodne se nejspíš zabalit to tady a odjet, ať má sebevětší strach ze svého šéfa.

Když ne dřív, pak v té chvíli určitě přistoupí ke kufru auta, aby něco udělal s mrtvolou. Nejspíš se rozhodne naložit ji do kufru.

Mitch zpola seděl, zpola ležel, krčil se v temnotě s hlavou zvednutou jen tak, aby viděl přes hranu kufru ven.

Zabil člověka.

Zamýšlí zabít dalšího.

Pistole mu těžkla v ruce. Třesoucími se prsty po ní přejel, nenajde-li zásuvnou pojistku, ale žádnou nenahmatal.

Vyhlížel na opuštěnou, měsíčním svitem vyhlazenou silnici, na niž se z obou stran tiačily pouštní přízraky, a docházel k poznání, že sice ztratil nevinnost a s ní i ono v zásadě dětské očekávání nevýslovně kouzelné radosti ze života, ale že ztrátu postupně nahrazuje něco jiného, a ne špatného. Prázdnota v něm se naplňovala, jen zatím nedokázal říct čím.

Z kufru auta měl pouze omezený výhled, ale touto výsečí vnímal noční svět kolem mnohem plněji, než to dokázal předtím venku.

Stříbřitá cesta před ním ubíhala, ale zároveň se i přibližovala, a nabízela mu výběr protikladných obzorů.

Některé kameny obsahovaly úlomky slídy, která se třpytila v měsíčním jasu, a když se některý kámen tyčil dostatečně vysoko k obloze, vypadalo to, jako by se hvězdy sesypaly na zem.

Od severu přilétal jako na pernatých plachtách mohutný výr s velkými křídly, stápěný stříbřitým světlem, zhoupl se nízko nad silnicí a pak se zase vznesl a zmizel vysoko do tmy a k jihu.

Mitch cítil, že náhradou za to, o co přišel, tím, co v něm tak rychle plnilo uvolněný prostor, byla schopnost pociťovat posvátnou úctu, hlubší pochopení tajemství, jež ho obklopují i v běžných věcech.

Posvátnou úctu však rychle vystřídala hrůza a temné úmysly, protože pistolník se vrátil s cílem, který nedokázal předpovědět.

32

Zabiják se přikradl tak neslyšně, že si Mitch jeho přítomnost neuvědomil, dokud neslyšel cvaknutí otevíraných dveří vozu a pak jejich tiché zavrznutí, jakmile je otevřel dokořán.

Muž přišel k autu zepředu. Krátce zariskoval, když usedal do osvětleného vnitřku chrysleru, a pak za sebou co nejtišeji dveře zaklapl. Pakliže se posadil za volant, zamýšlel odtud odjet. Ne. Nejel by s otevřeným kufrem. A určitě by tu nenechal mrtvolu. Mitch tiše vyčkával. Ani pistolník nevydal jediný zvuk.

Ticho začalo postupně tížit. Mitch je pociťoval na pokožce, na ušních bubíncích, v očích otevřených bez mrknutí, jako by vůz klesal na dno mořské propasti a doléhal na něj stále větší tlak vodní masy.

Střelec musel sedět potmě, zrakem pročesával noc, zda krátký zásvit vzbudil pozornost, zda ho jeho oběť spatřila. Co udělá, když jeho návrat nevyvolá žádnou reakci?

Ani poušť kolem nedýchala.

Za daných podmínek bylo auto stejně citlivé na jakýkoli pohyb jako loď na vodě. Pokud se Mitch pohne, dá najevo svou přítomnost. Uplynula minuta. Pak další.

Mitch si představoval, jak tam útočník, minimálně třicetiletý, možná pětatřicetiletý, ale s tak neuvěřitelně hladkou, jemnou tváří, jako by se jí život ještě nedotkl a nikdy nedotkne, potmě sedí a čeká.

Pokoušel se odhadnout, co ten muž s dětskou pletí právě dělá, co chystá. Avšak člověka za tou maskou se Mitchova představivost nedopátrala. Snáz by se dopracoval k tomu, co si pouštní ještěrka myslí o Bohu, o dešti, o durmanu.

Po dlouhé nehybnosti konečně zaznamenal pohyb. Přinesl mu odhalení. Znepokojivá blízkost pohybu nasvědčovala tomu, že muž nesedí za volantem chrysleru, ale na jeho zadním sedadle.

Musel od chvíle, co nastoupil, sedět zpříma, napjatě. Teď se konečně opřel a čalounění vydalo zvuk, jaký vydává stlačovaná kůže nebo umělá hmota, pružiny sedadla tiše zaprotestovaly.

Zadní sedadlo tvořilo zadní stěnu kufru. Oba od sebe dělilo pár centimetrů.

Měli k sobě teď téměř tak blízko, jako když kráčeli vedle sebe z knihovny do pavilonu s auty.

Mitch ležel v kufru a myšlenkami se k té cestě vracel.

Pistolník vydal hluboký zvuk, snad potlačované zakašlal, snad zasténal, a stěna polštářování to ještě víc zdusila.

Možná ho kulka přece jen zranila. Jeho stav nebyl natolik vážný, aby ho přiměl okamžitě odjet, ale mohl mít bolesti, které mu zabránily v dalším prohledávání okolí.

Nejspíš se uchýlil do auta v naději, že jeho oběť se sem ze zoufalství vrátí. Očekával, že se Mitch přiblíží s veškerou obezřetností, že věnuje bedlivou pozornost zevrubné prohlídce okolí, že ho však nenapadne očekávat smrt v přítmí zadního sedadla.

V improvizované studovně vzpomínal Mitch na to, jak šli z knihovny do automobilového pavilonu: měsíc se jako leknín vznášel na hladině jezírka, do boku ho tlačila hlaveň pistole, zpívaly žáby, krajkoví stříbřitých větví, pistole ho tlačila do boku…

Tak starý vůz jistě nemá protipožární nebo, nárazuvzdorný panel izolující prostor pro cestující od kufru. Zadní stěnu zadního sedadla tvořila nanejvýš jen pár milimetrů silná překližka a spíš jen tkanina.

V opěradle by kulka narazila na dvacet centimetrů silnou vycpávku. Trochu by ji to zpomalilo.

Dělicí stěna však nebyla neprůstřelná. Nikdo chráněný jen čalouněním nemohl doufat, že z palby deseti střel vyjde bez úhony.

Mitch v této chvíli napůl seděl, napůl ležel na levém boku a vyhlížel do noci pootevřeným kufrem.

Musí se převalit na pravý bok, aby pistolí dosáhl na zadní stěnu kufru.

Vážil sedmdesát sedm kilo. Nepotřeboval maturitu z fyziky, aby pochopil, že vůz na přesun takové tíhy zareaguje.

Otočí-li se střelhbitě a začne pálit, možná zjistí, že se ohledně předělu mezi kufrem a cestovním prostorem mýlil. Možná je dělí ocelová deska a pak se nejen ocitne ve spršce odražených kulek, ale ani nezasáhne cíl.

Přijde tak o munici a pistolník už bude vědět, kde ho hledat. Stružka potu se po straně jeho nosu propracovala ke koutku ůst. Noc byla teplá, ale nežhnula. Potřeba jednat napjala jeho nervy jako tětivu luku.

33

Jak Mitch ležel a nedokázal se přimět k rozhodnutí, vzpomněl si na to, jak Holly vykřikla, a také na ostré pleskuutí, když ji únosci uhodili.

Pak ho ale skutečný zvuk, který zaslechl, vrátil do současnosti. Jeho protivník ve voze se tlumeně rozkašlal.

Potlačoval kašel tak zdařile, že ho sotva mohl zaslechnout někdo venku. Stejně jako před chvílí i tento kašel trval jen pár vteřin.

Možná souvisel s gangsterovým zraněním. Anebo měl alergii na pouštní pyl.

Až zakašle znovu, měl by toho Mitch využít ke změně pozice.

Průhledem z pootevřeného kufru se zdálo, že poušť rytmicky tmavne a zase světlá, ale to ho jen šálil zrak, zaostřující se vždy o něco víc s každým systolickým úderem jeho dusajícího srdce.

To, že náhle spatřil padající sníh, však nebyl dokonalý klam. Měsíc pokryl stříbřitou jinovatkou fosforeskující křídla můr, jež vířily nad silnicí jak sněhové vločky.

Mitch svíral spoutanýma rukama pistoli tak silně, že ho rozbolely klouby prstů. Pravý ukazovák měl ohnutý raději kolem krytu spouště než o samotnou spoušť, protože se bál, aby ji z nervozity nestiskl dřív, než zamýšlel.

Zuby měl sevřené. Slyšel každý svůj nádech i výdech. Pootevřel ústa, aby nedýchal tak hlasitě.

Třebaže jeho srdce zběsile bušilo, čas se proměnil z bystře plynoucí řeky v plazící se bahnitý proud.

Instinkt ho v uplynulých hodinách vedl správným směrem. Podobně však i pistolníkovi může šestý smysl každou chvíli napovědět, že má společnost.

Rozbředlé vteřiny naplnily další prázdnou minutu, a ještě jednu, a další, a potom protivníkův třetí záchvat potlačovaného kašle poskytl Mitchovi zvukovou kulisu k tomu, aby se obrátil z levého boku na pravý. Dokončil manévr a ležel teď bez pohnutí zády k otevřené straně kufru.

Pistolníkovo následné ticho jako by vypovídalo o jeho zbystřené pozornosti, o možném podezření. Mitch teď svými pěti smysly vnímal svět zkreslujícími čočkami vrcholného strachu.

Pod jakým úhlem má střílet? Jakým způsobem má vést palbu?

Přemýšlej!

Muž s chlapeckou tváří asi nesedí rovně jako svíčka. Zabořil se hluboko do sedadla, aby plně využil přítmí, které vzadu v autě panovalo.

Za jiných okolností by se vrah nejspíš vmáčkl do rohu, kde by mu temnota zajistila ještě dokonalejší neviditelnost. Nadzvednuté víko kufru však zabraňovalo, aby ho někdo spatřil zadním oknem auta, mohl se tedy bezpečně usadit uprostřed sedadla a mít tak lepší výhled na oboje přední dveře.

S řetězem pout pevně napjatým odložil Mitch potichu pistoli. Nemohl si dovolit o něco s ní ťuknout během průzkumu, do něhož se musel pustit.

Poslepu před sebe natáhl obě ruce, až nahmatal zadní stěnu kufru. Hmatem poznal, že je pevná, ale její povrch tvořila tkanina.

Chrysler zřejmě nerestaurovali stoprocentně věrně. Campbell se možná rozhodl pro některá vylepšení, například dokonalejší krytinu zavazadlového prostoru.

Jeho ruce se kradly jak pár sehraných pavouků napravo po povrchu dělicí stěny a zkoumaly jej. Jemně zadačil, pak o něco silněji.

Povrch se pod jeho zkoumavými prsty lehce prohnul. Přepážka z půlcentimetrové překližky potažené látkou mohla reagovat právě takovým způsobem. Nezdálo se, že je z kovu.

Deska se jeho prstům poddala bez hluku, ale když tlak uvolnil, vrátila se do řádné pozice s tichým cvaknutím.

Z cestovního prostoru se opět ozval tichý nářek deformovaného polštářování, nicneříkající zvuk a po něm už nic. Útočník se zřejmě usadil do pohodlnější pozice – i když se mohl také obrátit, aby bedlivěji naslouchal.

Mitch hmatal rukama po dně kufru, až dosáhl na pistoli a položil na ni ruce.

Vleže na boku, s koleny zvednutými a bez možnosti natáhnout ruce, neměl dobrou střeleckou pozici.

Kdyby se snažil posunout se před výstřelem blíž k otevřené straně kufru, mohl by se prozradit. Zkušenému střelci stačí jedna dvě vteřiny od varovného náznaku, aby se svezl ze sedadla na podlahu.

Mitch všechno znovu procházel v mysli, aby se ujistil, že nic nepřehlédl. Sebemenší pochybení mu mohlo přinést smrt.

Zvedl pistoli. Bude střílet zleva doprava a potom zprava doleva, dva palebné oblouky, na každý pět střel.

Když stiskl kohoutek, nestalo se nic. Zbraň vydala jen ostré, ale tiché kovové cvaknutí.

Srdce mu dunělo jako kladivo o kovadlinu a musel napínat sluch, aby přes ten rachot slyšel. Byl si však jistý, že pistolník se nepohnul, že nezaznamenal cvaknutí vzdorovité zbraně.

Prozkoumal pistoli už předtím a nenašel na ní pojistku.

Uvolnil tlak prstu na spoušti, chvíli počkal a pak ji stiskl znovu.

Cvak.

Než se ho stihla zmocnit panika, šťastná náhoda ho zašimrala na tváři a vlétla mu přímo do otevřených úst: můra, a nechutnala tak studeně, jak vypadala, když venku vířila jak vločka sněhu.

Reflexivně vyprskl, dávivěji vyplivl a znovu stiskl kohoutek. Spoušť v sobě měla zarážku, možná ta zde plnila funkci pojistky, kterou musel tlak prstu překonat a pak domáčknout, aby zbraň vystřelila, a protože teď stiskl dvakrát silněji než předtím, pistole zahřměla.

Zpětný ráz, zesílený ještě nevýhodnou pozicí, jím zamával a zvuk se v malém prostoru rozlehl tak, že by ho nepřehlušila ani brána pekel, kdyby se za ním zabouchla. Zaskočila ho i sprška úlomků, kusy spálené látky a třísky překližky, které ho zasáhly do tváře, ale zavřel oči a pálil dál zleva doprava, zatímco se zbraň v jeho ruce škubala a snažila se uhýbat vzhůru, a pak zprava doleva. Už ze zbraně nejen prostě střílel, ale opanoval ji, ale i když doufal, že svede počítat výstřely, už po zaznění druhého ztratil přehled, až měl najednou prázdný zásobník.

34

Kdyby jeho protivník žil, třebas i zraněný, mohl zadním sedadlem opětovat střelbu. Kufr vozu představoval nadále smrtonosnou past.

Mitch odhodil nepotřebnou pistoli a vyškrábal se ven. Uhodil se do kolena o okraj kufru a do lokte o nárazník a dopadl na cestu na ruce a kolena, než se zvedl do podřepu. Skrčený běžel deset, možná patnáct metrů od auta, kde se zastavil a obrátil.

Pistolník z vozu nevystoupil. Jeho dveře zůstávaly zavřené.

Mitch čekal a pot mu odkapával ze špičky nosu na bradu.

Můry jako sněhové vločky odletěly, ulétl i velký výr, ztichly písně cvrčků i cvakavé vřeštění neznámého tvora.

Pod němým měsícem a ve zkamenělé poušti vyhlížel chrysler anachronicky jako stroj času v raných druhohorách, naleštěný, aerodynamický tvar dva miliony let předtím, než sjel z výrobní linky.

Když mu vzduch suchý jako sůl začal rozdírat hrdlo, přestal dýchat ústy, a jakmile mu pot oschl na tváři, začal si klást otázku, jak dlouho by měl čekat, aby se ujistil, že toho člověka usmrtil. Pohlédl na hodinky. Vzhlédl k měsíci. Vyčkával.

Potřeboval auto.

Odhadoval, že po neudržované silnici jeli dvanáct minut. V tomto posledním úseku cesty mohli mít rychlost zhruba čtyřicet kilometrů za hodinu. Výpočet ho umístil necelých deset kilometrů od asfaltové silnice.

I kdyby se tak daleko k civilizaci přiblížil po svých, ocitne se na opuštěném místě s nevelkým provozem. Navíc tak, jak vypadal, špinavý, pomačkaný a nepochybně s divým pohledem, by ho stěží někdo svezl, leda tak potulný psychopat, který si vyjel najít příhodnou oběť. Pak se konečně vrátil ke chrysleru.

Obešel jej a držel se od jeho boků nejdál, jak šíře cesty dovolovala, a čekal, kdy na něj ze tmy interiém vykoukne přízračná mladistvá tvář. Došel bez nehody znovu ke kufru, z něhož už dvakrát unikl, zastavil se a zaposlouchal.

Holly drželi na nějakém neznámém, nehostinném místě, a pokud by se její únosci snažili spojit se s ním, nedovolají se ho, protože jeho mobil leží v tom bílém plastikovém pytli v Campbellově domě. Polední zavolání k Ansonovi pro něj představovalo jedinou šanci, jak s nimi znovu navázat kontakt, než se rozhodnou rukojmí rozřezat na kusy a věnovat se jiným záležitostem.

Bez dalšího váhání přistoupil k zadním dveřím na řidičově straně a otevřel je.

Muž s vyhlazenou tváří ležel na sedadle, zkrvavený, oči měl otevřené a pistolí mířil na dveře auta. Ústí hlavně připomínalo prázdný oční důlek a střelec vypadal vítězoslavně, když pronesl: „Chcípni!”

Pokusil se stisknout spoušť, ale pistole se v jeho ruce zakomíhala, načež stisk jeho ruky povolil. Zbraň upadla na podlahu, ruka mu klesla do klína a teď, když se jeho přání proměnilo v předpověď vlastního osudu, zůstal tam ležet v pozici, jako by dělal Mitchovi nemravný návrh.

Mitch nechal dveře auta otevřené, odstoupil ke kraji silnice, posadil se na kámen a seděl tam tak dlouho, dokud nenabyl jistoty, že se přece jenom nepozvrací.

35

V sedě na kameni měl Mitch o čem přemýšlet. Až tohle všechno skončí, pokud to někdy skončí, udělá nejlépe, když půjde na policii, poví jim všechno o své zoufalé sebeobraně a věnuje jim dva mrtvé gangstery v kufru chrysleru.

Julian Campbell popře, že je zaměstnával, a přinejmenším nepřizná, že jim nařídil Mitchovu likvidaci. Takoví lidé pobírají nejspíš výplatu v hotovosti. Lidem jako Campbell vyhovuje co nejmenší množství důkazů a lidem jako ti dva zřejmě nevadí, když dostanou peníze na ruku a nemusejí se tím pádem starat o daně, přestože se na ně nevztahuje sociální pojištění.

Zdálo se pravděpodobné, že žádné orgány nemají tušení o odvrácené straně Campbellova podnikání. Podle všech příznaků patřil k nejctihodnějším kalifornským občanům.

Naopak na Mitche, obyčejného zahradníka, v případě, že nezaplatí výkupné, už číhala nastražená past důkazů, že svou ženu zavraždil. V Corona del Mar, na ulici před Ansonovým domem, ležel v kufru jeho hondy mrtvý John Knox.

Mitch sice spoléhal na moc zákona, ani na minutu však nevěřil, že vyšetřování trestných činů probíhá tak pečlivě a kriminalističtí laboranti pracují tak neomylně, jak to prezentuje televize. Čím víc důkazů na podporu jeho viny najdou, byt’ podvržených, tím víc to posílí jejich podezření a tím ochotněji pak začnou přehlížet detaily, které by mluvily v jeho prospěch.

Musel se však prvořadě soustředit na to, aby zůstal volný a pohyblivý, dokud nevysvobodí Holly. Vykoupí ji. Anebo při tom zahyne.

Poté co poznal Holly a téměř okamžitě se do ní zamiloval, uvědomil si, že do té chvíle žil jen napůl, zaživa pohřbený ve svém dětství. Otevřela citovou urnu, do níž ho zavřeli rodiče, a on z ní povstal a začal se mít k světu.

Vlastní proměna ho udivila. Když se brali, měl pocit, že už žije naplno.

Dnešní noc však pochopil, že část jeho já po celý ten čas spala. Probudil se náhle s jasným viděním, což ho povzbuzovalo stejnou měrou, jakou se tím cítil vyděšen.

Střetl se s tak čirým zlem, že ještě do včerejška netušil, že v takové podobě existuje, když ho vychovávali tak, aby jeho existenci popíral. S tím poznáním se však dostavilo lepší vnímání rozměrů každé situace, téměř každého předmětu, než jaké dokázal vstřebávat dříve: větší krása, zvláštní přísliby a tajemství.

Nevěděl přesně, co to znamená. Věděl pouze, že to tak je, že se mu otevřely oči pro nový stupeň reality. Za vrstvami oslnivých záhad tohoto nového světa kolem vyciťoval pravdu, jež se mu slupku za slupkou počne vyjevovat.

Legrační mu na tom připadalo, že ve stavu takového osvícení je jeho nejnaléhavějším úkolem starost o odklizení dvou mrtvol.

Chtěl se zasmát, ale pak v sobě smích potlačil. Ze situace, kdy sedí s blížící se půlnocí v poušti a má za společnost jen nebožtíky, nevede cesta tím, že se vysměje měsíci do tváře.

Vysoko na východní obloze klouzal k západu meteorit jak jezdec na zdrhovadle, rozhaloval tmavou oblohu a na kratičký okamžik jako by dal zahlédnout bělost v pozadí, než se za ním zoubky zase stejně rychle sevřely a nechaly nebesa zahalená v jejich černém šatu, jak se meteorit změnil v páru.

Vzal padající meteorit jako znamení, že by se měl pustit do nemilého úkolu, poklekl vedle zjizveného pistolníka a prohledal mu kapsy. Rychle našel dvě věci, které hledal: klíče k poutům a klíčky od Chrysleru Windsor.

Zbavil se pout, která vhodil do otevřeného kufru auta. Promnul si rozbolavělá zápěstí.

Odtáhl gangsterovo tělo k levému kraji cesty, skrz porost, a tam je zanechal.

K tomu, aby dostal druhého ze zadního sedadla vozu, musel použít pár nepříjemných hmatů, ale za dvě minuty už ležela mrtvá dvojice bok po boku a vyhaslýma očima žasla nad krásou hvězd.

Vrátil se opět do auta a u předního sedadla objevil svítilnu. Předpokládal, že ji tam najde, protože ho bezpochyby zamýšleli zakopat někde poblíž a museli si na to posvítit.

Slabá stropní žárovka v autě mu neposkytla dostatečný pohled na zadní sedadlo, proto si tam musel posvítit baterkou.

Pistolník nezemřel okamžitě a měl tedy čas krvácet. V tomto smyslu odvedl důkladnou práci.

Mitch napočítal v zadním opěradle osm průstřelů, kterými se sem trefd z kufru. Zbylé dva zřejmě odklonila nebo zcela zneškodnila konstrukce sedadla.

Přední sedadlo mělo v zadní části pět stop po kulkách, ale jen jedna střela se provrtala skrz všechny překážky. Důlek ve dvířkách schránky na palubní desce napovídal, kde skončil její let.

Projektil našel ležet na zemi před sedadlem spolujezdce. Vyhodil ho z auta do tmy.

Až se dostane z téhle zanedbané cesty na udržovanou silnici, přes veškerý spěch bude muset dodržovat předepsanou rychlost. Kdyby ho zastavila silniční hlídka, jediný pohled na krvavé tratoliště a spoušť ve voze by stačil k tomu, aby se dlouhý čas stravoval na náklady státu Kalifornie.

Pistolníci si s sebou nepřivezli lopatu.

Při jejich profesionalitě nepředpokládal, že zamýšleli nechat jeho tělo hnít někde, kde ho mohl najít kterýkoli výletník nebo rekreační běžec. Určitě to tady znali a věděli o nějakém přirozeném místě, jež může sloužit jako hrob, aniž by jej někdo náhodně objevil.

Mitche nelákala myšlenka prohledávat okolí a s baterkou v ruce pátrat po onom místu. Odpuzovalo ho i pomyšlení na to, na jakou sbírku kostí by tam mohl narazit.

Vrátil se k nebožtíkům a odlehčil jim o jejich peněženky, aby ztížil identifikaci. Už ho tolik neodpuzovalo, že se jich musí dotýkat, a tento nový postoj ho znepokojil.

Odvlekl obě mrtvá těla ještě dál od silnice a ukryl je do hustého podrostu medvědice, která tu sahala po pás. Rubáše kožnatých listů je skryly před náhodným objevením.

Poušť se sice navenek tvářila nehostinně vůči každému životu, přesto tu ale žilo mnoho živočišných druhů, mnohé z nich mrchožroutské. Nejpozději do hodiny přiláká dvojitá hostina v medvědici první z nich.

Přilezou i brouci podobní tomu, kterého pistolníci tak opatrně obešli, aby jej nezašlápli, když ho přiváděli k pavilonu s automobily.

Ráno začne spolupracovat i pouštní vedro, které výrazně urychlí proces rozkladu.

Jestliže je vůbec někdo někdy objeví, jejich jména zůstanou neznámá. Nikdo nezačne pátrat po tom, který z nich měl tvář poznamenanou akné a který měl obličej jako mladík, protože to nikoho nebude zajímat.

V autopavilonu, když ho zavírali do kufru chrysleru, jim řekl, že nechce, aby se stalo to, co hodlají udělat.

A ten se zdravou pletí na to odpověděl, že tak to holt chodí.

Jeho pozornost upoutala další hvězda padající z hluboké jasné oblohy. Chvilková světelná jizva a pak už se nebesa opět zahojila.

Vrátil se k vozu a zavřel kufr.

Vypořádal se na výbornou s dvěma zkušenými zabijáky, a měl by se proto cítit silný, pyšný a výbojný. Namísto toho pociťoval jen další poníženost.

Na všech čtyřech dveřích Chrysleru Windsor stáhl okénka, aby zředil pach krve uvnitř.

Motor chytl okamžitě, rozezněl se mocnou hrdelní melodií. Zapnul světla.

Ulevilo se mu, když mu ručička na palubní desce ohlásila téměř ze tří čtvrtin plnou nádrž. Nechtěl zastavovat na žádném zalidněném místě, ani u samoobslužné pumpy.

Obrátil vůz do protisměru a ujel po neupravené cestě osm kilometrů, když ho pohled, který se mu naskytl po překonání mírného stoupání, přiměl zabrzdit.

Jižním směrem leželo v mělké číši krajiny jezero rtuti, v němž se v soustředných kruzích vznášely třpytivé démanty, v pomalém víru plynuly líně a majestátně jako spirálová galaxie.

Situace mu na malou chvíli připadala tak neskutečná, že ho napadlo, nejde-li o přelud nebo halucinaci. Pak pochopil, že se dívá na travnaté pole, nejspíš na lány ječmene hřívnatého s jeho opeřenými špičatými květy a hedvábnými osinami.

Měsíční světlo postříbřovalo špice květů a z oslnivého lesku osin křesalo jiskry. Nejlínější ze všech vířivých vánků profukoval mělce tvarovanou krajinou tak mírně a s takovým smyslem pro rytmus, že kdyby bylo třeba doprovodit tento tanec travin hudbou, hodil by se jedině valčík.

Už jen pouhá tráva v sobě měla skrytý smysl, avšak pach krve jej přinutil k návratu od mystiky do všednosti.

Pokračoval až na konec prašné cesty a zahnul doprava, protože si vybavoval, že zatočili vlevo, když sem přijížděli. Po dobře značené silnici se nevracel do Campbellova sídla – doufal, že to už v životě neuvidí , ale mířil k mezistátní dálnici.

Provoz po půlnoci téměř ustal. Jel k severu a dovolil si občas překročit přikázanou rychlost nanejvýš o sedm osm kilometrů v hodině, protože tak mírný přestupek dopraváci zpravidla tolerovali.

Chrysler Windsor byl nádherný stroj. Zřídka se mrtví vracejí, aby naháněli strach živým, tak okázalým stylem.

36

Mitch dojel do Orange dvacet minut po druhé hodině ranní a zaparkoval jen blok od ulice, kde stál jeho dům. Vytáhl všechna čtyři okénka a chrysler zamkl. Vyndal si tričko z kalhot, aby zakryl pistoli za pasem. Patřila střelci s nepoznamenanou tváří, který sice řekl Chcípni, ale už mu nezbyly síly na to, aby naposledy ohnul prst na spoušti. Ve zbrani zbylo osm nábojů a Mitch doufal, že žádný z nich nepoužije.

Zaparkoval pod letitou žakarandou v plném květu, a když vstoupil do světla pouličních lamp, zjistil, že kráčí po koberci purpurových okvětních lístků. Ke svému domu se přiblížil ostražitě uličkou vedoucí zadem. Zarachocení ho přimělo rozsvítit baterku. Mezi dvěma popelnicemi, připravenými k rannímu svozu odpadků, na něj obrátila škubající růžový čumák vačice adaptovaná na život ve městě. Připomínala velkou krysu s mdle bledou tváří.

Mitch zhasl baterku a došel až ke garáži. Její rohové dveře se nikdy nezamykaly. Jimi se dostal na zadní dvůr.

Klíče od domu, stejně jako jeho peněženku a další osobní věci, mu zabavili v Campbellově knihovně.

Přechovával náhradní klíč v malé bezpečnostní schránce chráněné číselnou kombinací, kterou upevnil visacím zámkem ke kruhu zabudovanému do spodní části zdi garáže, kde ji kryl záhon azalek. Odvážil se rozsvítit baterku, ale světlo přikryl prsty, a rozhrnul azalky. Navolil číselnou kombinaci, otevřel schránku, vyňal z ní klíč a světlo zase zhasl.

Tiše vklouzl do garáže, ke které pasoval týž klíč jako k domu.

Měsíc se přesunul k západu a stromy trochu jeho světla propouštěly větvemi. Zastavil se v přítmí a naslouchal.

Snad ho ticho přesvědčilo, že tu kromě něho není nikdo jiný, snad mu jen temnota až příliš připomínala kufr auta, z něhož dvakrát unikl. Rozsvítil světlo v garáži.

Dodávka stála tam, kde ji zanechal. Místo pro hondu bylo prázdné.

Vyšel po schodech na půdu. Krabice pořád zakrývaly díru v zábradlí.

Jakmile vstoupil na půdu, zjistil, že nahrávací a odposlouchávací zařízení zmizelo. Někdo z únosců sem musel přijet a odvézt je.

Zajímalo by ho, jak si vyložil zmizení Johna Knoxe. Trápil se obavou, že Holly už možná pocítila důsledky.

Ta představa ho rozechvěla, ale přinutil se takové temné úvahy zahnat.

Nejsou stroje, ani ona, ani on. Jejich životy mají cíl, osud jim dal jistý smysl a oni jej naplní.

Musel tomu věřit. Jinak by mu nezbylo už nic.

Zanechal garáž ponořenou ve tmě a zadním vchodem vstoupil do domu s jistotou, že už jej nikdo nesleduje.

V kuchyni na něj čekala naaranžovaná scéna vraždy tak, jak ji spatřil prvně. Cákance krve, teď už zaschlé, otisky rukou na skříňkách.

V přilehlé prádelně si sundal boty a prohlédl je ve světle zářivek. Udivilo ho, že na nich nenašel stopy krve.

I ponožky měl čisté. Stáhl je ale i tak z nohou a hodil do pračky.

Pár krvavých šmouh našel na košili a na džínsech. V kapse košile našel vizitku detektiva Taggarta. Odložil ji stranou a oděv hodil rovněž do pračky. Vsypal do ní prací prášek a zapnul ji.

Přistoupil k dřezu a vydrhl si ruce i předloktí mýdlem a měkkým kartáčem. Nesmýval ze sebe důkazy, jen doufal, že tím spláchne jisté vzpomínky.

Vlhkou žínkou si otřel obličej a zátylek.

Cítil drtivou únavu. Potřeboval si odpočinout, ale neměl čas na spánek. I kdyby se pokusil usnout, jeho myslí by zmítaly poznané i nepojmenované obavy, obklíčily by ho a vyly na něj tak, že by s očima vytřeštěnýma jen vyčerpaně ležel.

Pouze v botách a spodním prádle, s pistolí v ruce, se vrátil do kuchyně. Z lednice vyndal plechovku Red Bullu, silně kofeinového nápoje, a obrátil ho do sebe.

Když jej dopíjel, jeho pohled padl na Hollyinu kabelku vedle na pultíku. Všiml si už ve dne, že tam leží.

Tehdy ale neměl čas zabývat se věcmi, které se z ní vysypaly. Pomačkaný celofánový obal. Malá krabička s odtrženým vrchním víčkem. Sáhodlouhý návod.

Holly si koupila domácí těhotenský test. Otevřela jej a zřejmě i provedla v mezičase, když odešel do práce a než sem vtrhli únosci.

Když jako dítě trávil čas zavřený ve studovně, když neměl na koho promluvit a jediný přidušený hlas, kterému mohl naslouchat, patřil jemu samému, když nedostal třeba i tři dny najíst, jen pil, když týden i dva neviděl světlo vyjma krátké chvíle, kdy jednou denně odnášeli láhve s močí a kýbl s výkaly a měnili je za prázdné, dobral se k fázi, kdy ticho a temnota přerostly z pouhých okolností v hmatatelné předměty. Měly vlastní hmotnost, sdílely s ním prostor a hodinu po hodině nabývaly na objemu, dožadovaly se stále více místa, až ho ze všech stran tísnily, ticho i tma, tlačily se na něj shůry, až jej směstnaly na objemové minimum, jaké tělu stačí jen tehdy, když je stlačí jako automobil na vrakovišti. V tak naprosté a hrozné klaustrofobii si člověk říká, že další minutu už nevydrží, ale ano, vydrží, vydrží další minutu a další, hodinu, vydrží den a pak se dveře otevřou, trest vypršel a n adejde světlo. Vždycky přijde světlo.

Holly se mu nesvěřila, že nedostala menstruaci. Už dvakrát předtím podlehla klamné naději. Chtěla tentokrát mít jistotu předtím, než mu cokoli poví.

Mitch dosud nevěřil na osud, ale teď v něj uvěřil. A věří-li člověk v osud, pak si jej maluje zlatými, zářivými barvami. Nehodlal čekat na to, co mu poskytne, to tedy rozhodně ne. Sám si pořádně silnou vrstvou namaže jeho krajíc a sám ho celý spořádá.

S pistolí v ruce si pospíšil do ložnice. Vypínačem u dveří rozžal jednu z lampiček po stranách postelí.

Hnán jasným záměrem přistoupil ke skříni. Dveře měla dokořán.

Své šatstvo našel nedbale rozházené. Dvoje džínsy spadly z ramínek a ležely na dně skříně.

Nevzpomínal si, že by skříň zanechal v takovém stavu, ale popadl jedny spadlé džínsy a oblékl si je.

Vklouzl do tmavomodré bavlněné košile s dlouhými rukávy, pak se od skříně odvrátil a teprve teď si povšiml šatstva poházeného na posteli. Jedny polopracovní kalhoty, žlutá košile, bílé sportovní ponožky, bílé šortky a tričko.

Poznával to šatstvo, patřilo jemu.

Na každém kusu spatřil stopy temné krve.

Teď už věděl, jak vypadají podvržené důkazy. Tenhle ho měl potopit zase o něco hlouběji.

Z poličky ve skříni se chopil pistole, kterou tam odložil, když se oblékal.

Dveře setmělé koupelny byly otevřené.

Jako proutkař se nechal vést pistolí v ruce do té temnoty. Přestoupil práh, cvakl vypínačem a se zatajeným dechem vkročil do oslnivého jasu.

Očekával, že objeví cosi nepřirozeného ve sprše, něco divného v umývadle. Všechno ale našel na svém místě.

V zrcadle spatřil vlastní obličej sevřený hrůzou, avšak oči měl vytřeštěné tak, jak je ještě nikdy předtím neviděl, a už to nebyly oči ke všemu slepé.

Vrátil se do ložnice a tam si povšiml čehosi na nočním stolku pod zhasnutou lampičkou. Cvakl vypínačem.

Na malých bronzových podstavcích tu stály dvě barevné leštěné koule dinosauřích výkalů.

Třebaže měly matný povrch, připomněly mu křišťálové koule, zlověstné jasnovidce ze starých filmů a jejich strašlivé předpovědi.

„Anson,” zašeptal Mitch a hned poté následovalo pro něj nezvyklé slovo: „Bože můj! Ach, Bože.”

37

Vítr, který přicházel z pohoří na východě, se zvedal zpravidla při východu či západu slunce. Avšak nyní, mnoho hodin po západu a hodiny před východem slunce, zavál nížinou silný jarní vítr, jako kdyby někdo někde otevřel ohromné dveře.

Mitch do postranní uličky, kde nechal stát chrysler, sice pospíchal, avšak váhavě jako člověk na krátké cestě mezi celou smrti a popravčí komorou.

Nezdržoval se stahováním okének. Za jízdy otevřel jen to vedle místa řidiče.

Zadul na něj silný vítr, jeho teplý a neodbytný závan mu rozčechral vlasy.

Duševně nemocní jedinci ztrácejí sebekontrolu. Spatřují všude kolem sebe zradu a svůj stav prozrazují záchvaty nepochopitelného hněvu a absurdního strachu. Opravdoví šílenci si svůj stav neuvědomují, a necítí tedy potřebu přetvařovat se.

Mitch se nutil věřit, že jeho bratr je nemocný. Pokud Anson místo toho jednal podle chladnokrevných propočtů, byl zrůda. Důvěřivost, s jakou jste milovali zrůdu, se mění v hanbu. Ještě hůř – ochotou nechat se oklamat jste zrůdě dodávali sil. Padá na vás spoluodpovědnost přinejmenším za malý díl jejích nepravostí.

Anson neztratil sebekontrolu. Nikdy nemluvil o zradě. Ničeho se nebál. Pokud jde o přetvářku, dokázal výtečně klamat, měl talent pro předstírání, geniální schopnost podvádět. Nebyl duševně nemocný.

Královské palmy podél noční vozovky se zmítaly, pohazovaly kartáčovitě hřivnatými korunami jak ženy posedlé amokem, až z nich odletovaly miliony šarlatových jehliček, okvětních plátků jejich exotických květů.

Krajina se zvedala, nízké vrchy přerostly ve strmější a vítr s sebou nesl už i útržky papírů, listy, volné stránky novin, velký plastikový pytel pulzující za letu jak medúza.

V oknech domu jeho rodičů se jako v jediných z celého bloku svítilo.

Možná by se měl chovat obezřetněji, přesto však zaparkoval na příjezdové cestě. Vytáhl okénko, pistoli nechal ve voze a s sebou si vzal jen baterku.

Vítr hlučel neuspořádanými hlasy, bohatě voněl po eukalyptu a bičoval chodník stíny stromů.

Nezazvonil u dveří. Nedělal si žádné falešné naděje, hnala ho jen děsivá potřeba vědět.

Jak předpokládal, dům nebyl zamčený. Vstoupil do haly a zavřel za sebou dveře.

Nalevo i napravo se seřadil bezpočet Mitchů sestupně mířících do zrcadlového světa. Všichni měli zděšené výrazy plné beznaděje.

V domě nepanovalo ticho, protože na jeho okna dorážel vítr, kvílel v okapových rourách a větvičky eukalyptu šlehaly jeho zdi.

Podlahu Danielovy pracovny pokrývaly střepy z roztříštěných skleněných polic, a kam oko pohlédlo, všude se blýskaly vyleštěné koule rozházené v tom třpytu, jako by s nimi poltergeist hrál kulečník.

Mitch prošel celým přízemím místnost po místnosti a v každé si rozsvítil. Jeho očekávání, že v tomto podlaží velkého domu nic nenajde, se splnilo.

Ospravedlňoval si svůj postup důkladností. Věděl však, že ve skutečnosti odkládá výstup do prvního patra.

U schodiště vzhlédl vzhůru a slyšel se, jak říká: „Danieli.” Ale jen tiše, a potom, o nic hlasitěji: „Kathy.”

K tomu, co ho čeká, by měl sestupovat, nikoli kráčet vzhůru. Hrobky se nebudují na vrcholech věží.

Cestou vzhůru nádechy a výdechy větrného živlu zesílily. Okna se třásla, zapraskaly krovy.

Na leštěné dřevěné podlaze chodby v prvním patře spatřil ležet černý předmět. Tvarem připomínal holicí strojek, rozměry jej však převyšoval. Končil dvěma lesklými kovovými tyčkami vzdálenými od sebe deset centimetrů.

Zaváhal, pak předmět zvedl. Na boku měl kolíbkový vypínač. Když jej stiskl, kovové tyčky se proměnily v elektrické póly, jež s praskáním spojil žhavě bílý elektrický oblouk.

Taser, zbraň k sebeobraně. Zdálo se však, že ji Daniel s Kathy nepoužili na svou obranu.

Spíš ji s sebou přinesl Anson a zaútočil s ní na ně. Výboj taseru dokáže člověka vyřadit na několik minut, znehybní ho křečí svalů, které přestanou být ovládány nervy.

Mitch věděl, kam by měl zamířit, ale odkládal tu strašnou chvíli a místo toho vstoupil nejprve do ložnice.

Svítila tu všechna světla s výjimkou lampy z nočního stolku, která při rvačce spadla na zem a rozbila si žárovku. Lůžko pokrývala smotaná prostěradla, polštáře sklouzly na podlahu.

Spáče probudil šok.

Daniel měl bohatou sbírku kravat a její značná část teď ležela poházená na podlaze jak pestří hedvábní hadi.

Na dalším postupu chodbou Mitch jen zběžně nahlížel dveřmi do dalších pokojů, ale blíž je nezkoumal. Mířil přímo k místnosti na konci kratší z obou chodeb v patře.

Dveře měla jako každá jiná, ale když se otevřely, stály v cestě ještě jedny. Měly silné polstrování potažené černou látkou.

Mitche zastavilo chvění po celém těle. Doufal, že se sem nikdy nevrátí, že už nikdy nepřekročí tento práh.

Vnitřní dveře se daly otevřít jedině z chodby, zevnitř nikoli. Otočil klikou ovládající zámek. Izolace z gumových pruhů na dveřích i jejich rámu se od sebe oddělily s mlasknutím, když na dveře zatlačil.

Musel rozsvítit baterku, protože uvnitř nebyl ani lustr, ani lampy.

Daniel vlastnoručně obložil podlahu, stěny i strop čtyřiceticentimetrovou vrstvou rozličného zvukotěsného materiálu, takže místnost se smrskla na něco přes dva a půl krát dva a půl metru. Sto osmdesát centimetrů dělilo strop od podlahy.

Černá matná látka čalounů, pokrývajících neprodyšně každičký centimetr stěn, pohlcovala i světlo baterky.

Přiměřená smyslová askeze. Říkali, že ji používají jako výchovnou, nikoli trestnou pomůcku, jako metodu jak zacílit mysl do sebe sama, jako techniku, nikoli jako mučení. Na téma zázraků smyslové askeze toho či onoho stupně vyšlo mnoho vědeckých studií.

Daniel a Kathy leželi vedle sebe. Ona na sobě měla pyžamo, on byl jen ve spodním prádle. Ruce a kotníky měli spoutané kravatami. Uzly se jim zařezávaly do masa, tak pevně byly utažené.

Pouta na rukou a na nohou spojovala třetí, nakrátko vázaná kravata, aby oběť měla každý pohyb co nejztíženější.

Roubíky neměli. Anson si s nimi zřejmě chtěl povídat.

Křik se ven ze studovny nedostal.

Mitch stál jen mezi dveřmi, ale ticho té prostory ho vtahovalo, podobně jako pohyblivý písek do sebe vtahuje, co zachytí, jako gravitace působí na padající předmět. Jeho zrychlený, trhavý dech se tu zdusil na pouhý šeplavý sípot.

Vichr sem neslyšel, ale předpokládal, že nepřestal zuřit.

Dělalo mu větší problém dívat se na Kathy než na Daniela, ale čekal, že to ponese hůř. Kdyby tomu býval mohl zabránit, jistě by se mezi rodiče a bratra postavil. Ale teď, když už se stalo… stalo se. Srdce mu spíš pokleslo, než aby se stáhlo odporem, a i mysl měl sklíčenou, nikoli však zoufalstvím.

Danielovu tvář s otevřenýma očima poznamenal děs, ale dal se z ní vyčíst i zřetelný zmatek. V tomto konečném okamžiku jistě nedokázal pochopit, jak je tohle možné, jak to, že Anson, jediný důkaz úspěchu jeho teorií, mu přináší smrt.

Z bezpočtu systémů výchovy a vzdělávání dětí ještě žádný nezpůsobil jeho zastánci smrt, přinejmenším nikomu z těch, kteří se věnovali výzkumu a zdokonalování jejich teoretického základu.

Kathy s Danielem, znehybněné elektrickým výbojem, svázané a pravděpodobně poté, co si s nimi popovídal, Anson probodl. Mitch rány příliš nezkoumal.

Jako vražedné zbraně mu posloužily zahradnické nůžky a malá lopatka.

Mitch je poznal, protože pocházely z police s nářadím v jeho garáži.

38

Mitch zavřel mrtvé ve studovně a na schodišti usedl na nejvyšší stupeň, aby přemýšlel. Strach a šok a jeden Red Bull mu nestačily pročistit mysl tak, jak by to dokázaly čtyři hodiny spánku.

Větrné šiky se vrhaly proti domu, jehož zdi se chvěly, ale náporu odolávaly.

Mitch by se snad i rozplakal, kdyby se odhodlal dopřát si slzy, nevěděl by však, pro koho pláče.

Daniela ani Kathy neviděl nikdy plakat. Spoléhali na aplikaci rozumu a „vzájemnou podpůrnou analýzu” namísto laciných citů.

Jak by člověk mohl plakat pro někoho, kdo pro sebe nikdy neplakal, kdo se ze všech svých zklamání, neúspěchů a dokonce i ztrát blízkých vyargumentovafi

Nikdo, kdo znal pravdu o této rodině, by mu nezazlíval, kdyby se rozplakal sám nad sebou, ale on nad sebou od svých pěti let nikdy neplakal, aby jim neposkytl záminku k uspokojení z jeho slz.

Neplakal by ani pro svého bratra.

Chabá lítost, jakou předtím pocítil nad Ansonem, se vytratila. Nevypařila se tady, ve studovně, ale už v kufru historického chrysleru.

Cestou na sever z Rancho Santa Fe umožnil větru, který profukoval vozem, aby odvál všechny jeho falešné iluze a bludy. Bratr, o kterém si myslel, že ho zná a že ho má rád, ve skutečnosti nikdy neexistoval. Mitch nemiloval skutečnou osobu, nýbrž jen herecký výkon sociopata, přelud.

Anson nyní využil příležitosti, aby se pomstil Danielovi a Kathy a aby přišil zločiny bratrovi, o němž se domníval, že ho už nikdo nikdy nenajde.

Pokud se nepodaří vykoupit Holly, únosci ji zabijí a její tělo možná hodí do moře. Mitch si bude vyčítat její smrt a svým způsobem i smrt Jasona Osteena.

Taková vražedná jatka vzbudí zájem všech reality show kabelových televizí věnujících se zločinu. Pátrání po něm coby po pohřešovaném – ve skutečnosti zakopaném v poušti – by jim jako hlavní téma vystačilo na týdny, ne-li na měsíce.

Časem by přerostl v podobnou legendu jako D. B. Cooper, únosce letadla, který před pár desetiletími vyskočil s ohromným bohatstvím v hotovosti za letu padákem a od té doby o něm už nikdy nikdo neslyšel.

Mitche napadlo vrátit se do studovny a vzít si zahradnické nůžky a lopatku. Představa, že vytahuje čepele z mrtvých těl, ho odpuzovala. V uplynulých hodinách dělal i horší věci, ale na tohle neměl.

Nemluvě o tom, že Anson tu nejspíš podvrhl i jiné důkazy než jen zahradnické náčiní. Potřeboval čas, aby je našel, a Mitchovi se času nedostávalo.

Na náramkových hodinkách si ověřil, že jsou tři hodiny a šest minut ráno. Za necelých devět hodin zatelefonují únosci Ansonovi další pokyny.

Z původních šedesáti hodin jich do stanovené středeční půlnoci zbývalo pětačtyřicet.

Skončí to však mnohem dřív. Nové okolnosti vyžadují nová pravidla a Mitch je zamýšlel stanovit.

Vítr napodobil vlčí hlasy, kterými jej lákal do noci.

Mitch zhasl světla v patře a sestoupil dolů do kuchyně. Z minulosti si pamatoval, že Daniel měl v lednici vždycky krabici tyčinek Hershey, protože měl rád čokoládu studenou.

Krabice stála na horní přihrádce a scházela v ní jen jedna tyčinka. Brát si z ní mohl jedině Daniel, všichni ostatní měli zákaz.

Mitch popadl celé balení. Obrovská únava ho příliš zmáhala a žaludek se mu svíral hrůzou na to, aby měl hlad, ale doufal, že cukrem nahradí spánek.

Zhasl světla i v přízemí a hlavními dveřmi vyšel z domu.

Ulici zametala košťata ulámaných palmových listů hnaných větrem a za nimi se kutálela převrácená popelnice a sypaly se z ní odpadky. Květiny se tloukly jedna o druhou, křoví se zmítalo, jako by se chtělo vyrvat z kořenů, zpola utržená plátěná markýza na okně – ve skutečnosti zelená, ale v tomto světle černá – se šíleně třepotala jak vlajka jakéhosi národa démonů, eukalypty propůjčovaly větru tisíce syčících hlasů a zdálo se, že vítr srazí i měsíc z oblohy a hvězdy sfoukne jako svíčky.

V prokletém chrysleru se Mitch rozjel hledat Ansona.

39

Holly se nadále zabývá hřebíkem, i když ten se zatím ani nehne, protože kdyby se jím nezabývala, neměla by co dělat, a kdyby neměla co dělat, zbláznila by se.

Jakousi asociací si vzpomene na Glenn Closeovou, jak hrála bláznivou v Osudové přitažlivosti. I kdyby se Holly zbláznila, uvařit něčího oblíbeného králíčka v polévkovém hrnci by nedokázala. Samozřejmě v případě, že by její rodina hladověla a neměla co jíst nebo kdyby králíčka posedl zlý duch, by šla ohleduplnost stranou.

Znenadání se začíná hřebík trochu viklat, což je fantastické. Tak ji to vzruší, že musí potlačit nutkání jít na mísu, kterou jí tu únosci zanechali.

Vzrušení vyprchává, když se jí v následující půlhodině podaří povytáhnout hřebík z prkenné podlahy jen o nějakých pět milimetrů. Pak se zasekne a ne a ne se hnout dál.

I tak je ale lepší půlcentimetr než nic. Celý hřeb může mít – kolik asi? – sedm osm centimetrů. Odečte-li přestávky na pizzu, kterou jí únosci dopřáli, a na ulevení bolavým prstům, strávila jeho vyvikláváním dohromady asi tak sedm hodin. Kdyby sejí podařilo jeho vyprošťování urychlit, dejme tomu na dva a půl centimetru za den, s uplynutím ultimáta ve středu o půlnoci by jí zbývalo už jen dva a půl centimetru.

V případě, že by se Mitchovi podařilo do té doby sehnat výkupné, na vyproštění toho zatraceného hřebíku budou muset čekat ještě celý jeden den.

Nikdy neztrácela optimismus. Lidé o ní říkali, že je jejich sluníčko, pořád milá, plná života a temperamentu, a jeden morous se jí kdysi optal, zda se nenarodila jako levoboček Mickey Mouse a víly Zvoněnky.

Bývala by mohla být krutá a říct mu pravdu, že její otec zemřel při autonehodě a matka při porodu a že vyrostla u babičky obklopená láskou a pohodou.

Místo toho mu jen odpověděla, že ano, ale jelikož Zvoněnka neměla dostatečně vyvinutou pánev, aby mohla porodit, donosila ji Donaldova přítelkyně kačena Daisy.

V této chvíli se však nedokázala přimět k povznesené náladě. Když člověka unesou, úplně ztratí smysl pro humor.

Zlomila si už dva nehty a bříška prstů má rozbolavělá. Kdyby si je byla nezabalila do cípu blůzy, aby je při dobývání hřebíku chránila, asi by už krvácela.

Z hlediska dalších plánů nemají její zranění význam. Začnou-li jí únosci podle slibu, který dali Mitchovi, řezat prsty, pak teprve bude mít proč naříkat.

Dává si v páčení hřebíku krátkou pauzu. V temnotě uléhá na nafukovací matraci.

Cítí sice vyčerpání, ale neočekává, že usne. A pak už se jí zdá, že se ocitla v jiném tmavém místě, než je místnost, do které ji uvěznili únosci.

V onom snuji řetěz nepoutá ke kruhu v podlaze. Pohybuje se tmou a v náručí třímá uzlík.

Nenachází se v jedné místnosti, jde mnoha průchody, bludištěm chodeb, labyrintem.

Uzlík v rukou těžkne. Rozbolely ji paže. Neví, co to nese, ale pokud to odloží, stane se něco děsivého.

Táhne ji to k matné záři. Dostává se do komnaty osvětlené jedinou svíčkou.

Čeká tu na ni Mitch. Tak ráda ho vidí. Nachází tu i své rodiče, které nikdy neviděla jinak než na fotografiích.

V uzlíku, který drží v náručí, spí dítě. Nese na rukou své spící dítě.

Matka k ní přistupuje a s úsměvem jí chce děcko odebrat. Holly bolí ruce, ale nechce se vzdát vzácného uzlíčku.

Dej nám to děcko, zlato, říká Mitch. Mělo by zůstat s námi. Ty sem nepatříš.

Její rodiče zemřeli a Mitch také, a když jim odevzdá dítě, už nebude pouze spát.

Odmítá jim dát svého syna – a pak ho znenadání vidí v matčině náruči. Její otec sfoukne svíčku.

Holly probudí vyjící příšera, z níž se vyklube pouhý vítr, ale děsivý. Buší do zdí a z podkrovních trámů otlouká nánosy letitého prachu.

Úlevu do temnoty, do níž ji uvěznili, vnáší měkký záblesk světla. Nepochází od svíčky, nýbrž od baterky. Díky němu vidí pletenou lyžařskou masku, popraskané rty a akvamarínově modré oči jednoho ze svých věznitelů. Klečí před ní. Je to ten, ze kterého má strach.

„Přinesl jsem ti něco sladkého.”

Podává jí tyčinku Mr. Goodbar.

Má dlouhé bílé prsty a na nich okousané nehty.

Hnusí se jí dotýkat se čehokoli, co měl předtím v ruce on. Skrývá odpor a bere si tyčinku.

„Ostatní spí. Mám službu.” Staví na podlahu chladně orosenou plechovku coly. „Dáš si pepsi?”

„Ano. Děkuju.”

„Znáš Chamisal v Novém Mexiku?” ptá se jí.

Má příjemný, libozvučný hlas, skoro až ženský, ale ne docela.

„Chamisal?” odpovídá. „Ne, tam jsem nikdy nebyla.”

„Já tam prožil něco, co mi změnilo život,” říká.

Vítr hučí a cosi rachotí po střeše a ona ty zvuky využívá jako záminku k tomu, aby vzhlédla, a doufá, že si povšimne nějaké výrazné podrobnosti jejího vězení, o které se bude moci zmínit ve své svědecké výpovědi.

Dovedli ji sem s rouškou na očích. V závěru stoupali po úzkých schodech. Má dojem, že ji vězní na půdě.

Baterka má půlku sklíčka přelepenu páskou. Strop se nadále noří do nicneříkajícího příšeří. Světlo dosahuje jen k nejbližší stěně z neopracovaných prken a všechno ostatní kolem se topí ve tmě.

Dávají si pozor.

„Byla jsi někdy v Riu Lucio v Novém Mexiku?” ptá se. „Ne, ani tam ne.”

„V Riu Lucio stojí malý modrý štukovaný domek se žlutě zvýrazněnými hranami. Proč se nepustíš do té čokolády?” „Nechávám si ji na potom.”

„Nikdy nevíš, kolik času ti zbývá,” odpovídá. „Dej si ji hned. Rád se na tebe dívám, když jíš.” Váhavě loupe z tyčinky papírový obal.

„V tom modrožlutém štukovaném domku v Riu Lucio bydlí jedna zbožná žena. Jmenuje se Ermina Lavato a je jí dvaasedmdesát.”

Má dojem, že z takových sdělení vyroste rozhovor. Jeho odmlky napovídají, že dává Holly prostor k replikám.

Holly polkne kus čokolády a zeptá se: „Ermina je vaše příbuzná?”

„Ne. Je to Hispánka. V kuchyni, která vypadá jak z dvacátých let, dělá výtečné drůbeží fajitas.”

„Já vaření moc nedám,” reaguje Holly hloupě.

Jeho pohled se vpíjí do jejích úst, a když Holly opět kousne do tyčinky, má pocit, že dělá něco nemravného.

„Ermina je velice chudá. Domek má malý, ale překrásný. Pokoje jsou vymalované uklidňujícími barvami, každý jinou.”

Dívá sejí na ústa a ona zkoumá jeho obličej důkladným pohledem, nakolik to maska dovoluje. Má žluté zuby. Řezáky jsou ostré, špičáky nebývale zašpičatělé.

„Na stěnách ložnice má rozvěšených dvaačtyřicet obrázků Bohorodičky.”

Jako kdyby měl trvale rozpraskané rty. Když právě nemluví, ukusuje odtrhané kousíčky kůže.

„V ložnici visí třicet devět obrázků Nejsvětějšího Srdce Pána našeho Ježíše Krista, propíchaného trny.”

Trhliny v jeho rtech se lesknou, jako kdyby měly začít mokvat. „Na dvorku Erminy Lavato jsem zakopal poklad.” „Chtěl jste jí tak dát dárek?” zeptá se Holly. „Ne. Nelíbilo by se jí, co jsem tam zakopal. Napij se pepsi.” Nechce pít z plechovky, kterou držel v rukou. Přesto ji otvírá a trochu si lokne. „Znáš Penasco v Novém Mexiku?” „Nové Mexiko neznám příliš dobře.”

Chvíli sedí beze slova, ticho vyplňuje vytí větru a on sklouzne pohledem na její hrdlo, jak polyká pepsi. Pak pokračuje: „Penasco mi změnilo život.”

„Myslela jsem, že se to stalo v Chamisalu.”

„V Novém Mexiku se mi život proměnil několikrát. Je to místo změn a ohromných tajemství.”

Holly napadá, že by se jí plechovka od pepsi mohla hodit, a staví ji stranou v naději, že ji jí ponechá, když nestačí dopít colu dřív, než odejde.

„Líbilo by se ti tam, v Chamisalu, v Penasku, v Rodarte, jedno nádherné a tajuplné místo vedle druhého.”

Chvíli zvažuje další slova, než je vyřkne: „Doufejme, že se dožiju toho, abych se tam podívala.”

Pohlédne jí přímo do očí. Ty jeho mají modrou barvu potemnělé oblohy, která slibuje bouřku, třebaže přes ni netáhnou mraky.

Odpoví nadále tichým hlasem, ne šeptem, ale s mírnou něhou: „Můžu ti říct něco jen mezi námi?”

Dotkne-li se jí, začne křičet, dokud se neprobudí ostatní.

Vyloží si její výraz jako souhlas a pokračuje: „Bylo nás pět a teď jsme zbyli už jen tři.”

Čekala něco jiného. Nespouští z něj oči, i když jí to nejde snadno.

„Abychom si zvýšili podíly, zabili jsme Jasona.”

Vnitřek se jí sevře, když slyší jméno. Nechce znát jména, nechce vidět žádnou tvář.

„Teď zmizel Johnny Knox,” mluví dál. „Johnny měl na starosti

odposlech a teď se odmlčel. Žádnou dohodu o tom, že si vylepšíme podíl ze čtyř na tři, jsme neuzavřeli. Nepadlo o tom mezi námi třemi ani slovo.” Mitch, bleskne jí okamžitě.

Vítr venku mění intonaci. Už pronikavě nevyje a svým hlubokým hukotem nabádá Holly, aby prozíravě nic neříkala.

„Ti dva včera měli nějaké pochůzky,” naváže únosce, „každý zvlášť a každý v jinou dobu. Jeden i druhý mohl Johnnyho vyřídit.”

Aby ho odměnila za ta odhalení, sní další kousek čokolády.

Znovu se jí dívá na ústa a říká: „Možná se domluvili, že se rozdělí na půl. Nebo jeden z nich chce shrábnout všechno.”

Aby to nevypadalo, že chce mezi ně zasít nešvár, říká: „To by neudělali.”

„Klidně by mohli,” odpovídá. „Znáš Vallecito v Novém Mexiku?” Holly si olizuje čokoládu ze rtů a přiznává: „Neznám.” „Prosté město,” říká. „Většina tamních míst je prostá, ale nádherná. Vallecito mi změnilo život.” „Jak vám ho změnilo?”

Místo odpovědi řekl: „Měla bys vidět Las Trampas pod sněhem. Vůkol rozeseté ubohé domky, bílá pole, nízké vrchy porostlé křovinami a nad tím obloha bílá jak ta pole.”

„Vy jste skoro básník,” řekla a téměř to tak i myslela.

„V Las Vegas v Novém Mexiku nemají kasina. Zato tam mají život a mají tam tajemství.”

Jeho bílé ruce se sepjaly, jistě ne v rozjímání, ani k modlitbě, ale jako by jedna i druhá měly vlastní vědomí a jako by jednu těšil pocit blízkosti té druhé.

„V malé kuchyni z nepálených cihel má Eloisa Sandoval z Ria Lucio malý oltářík k poctě svatého Antonína. Dvanáct porcelánových figurek tam stojí v řadě, každá za jedno její dítě a vnouče. Každý den o večerních nešporách zapaluje svíčky.”

Holly doufá, že se dozví ještě něco o jeho společnících, ale uvědomuje si, že musí předstírat hluboký zájem o všechno, co jí říká.

„Ernest Sandoval jezdí v Chevroletu Impala z roku 1964, místo volantu má články mohutného ocelového řetězu, na zakázku vymalovanou palubní desku a strop čalouněný rudým sametem.”

Lopatkovitá bříška dlouhých prstů přejíždějí jedno druhé, jedno druhé nepřestává hladit.

„Ernesta zajímají svatí, které jeho zbožná manželka nezná. A on ví o… o úžasných místech.”

Mr. Goodbar začíná slepovat Hollyina ústa, vázne jí v hrdle, ale znovu si kousne.

„V Novém Mexiku přebývají dávní duchové ještě z dob před příchodem lidstva. Patříš taky k těm, kdo hledají?”

Kdyby přitakala příliš horlivě, prokoukl by její neupřímnost. „Ani bych neřekla. Jistě, někdy i já cítím, jako by… jako by nám něco scházelo. Ale to je normální. Všichni jsme jen lidi.”

„Já v tobě cítím hledače, Holly Raffertyová. Máš v sobě malé duchovní semínko, které čeká, až vyraší.”

Oči má průzračné jak křišťálová bystřina, ale pod nánosem kalu na dně spatřuje podivné tvary, ve kterých se nevyzná.

Sklopí zrak a říká skromně: „Obávám se, že ve mně vidíte víc, než tam skutečně je. Nejsem nijak hloubavá myslitelka.”

„Nejde o myšlení, v tom to není. Myšlenky formulujeme slovy. A pravda, kterou spatřujeme pod povrchem skutečnosti, se slovy nedá obsáhnout. Jde o vcítění.”

„Vidíte, vám to připadá jasné a mně se už i to zdá moc složité.” Tiše se sama sobě zasměje: „Mým největším snem je pracovat v realitách.”

„Podceňuješ se,” ujistí ji. „Máš v sobě… obrovské možnosti.”

Na jeho velkých kostnatých zápěstích a dlouhých bledých rukou nevidí jediný chloupek, možná z přirozených příčin, možná proto, že používá depilační krém.

40

Větrní raraši se pokoušeli dostat otevřeným oknem u řidiče do vozu, když Mitch projížděl kolem Ansonova domu v Corona del Mar.

Z vysoké magnólie vítr strhal velké krémově bílé květy a nahrnul je před dveře, kde na ně dopadalo světlo nízké lampy, která zůstávala rozsvícená celou noc. Jinak se dům utápěl v temnotě.

Nevěřil, že se Anson vrátil domů, umyl se a ulehl k bezstarostnému spánku vzápětí poté, co zabil rodiče. Musel se ještě někam vypravit a musel mít něco za lubem.

Mitchova honda už nestála u obrubníku, kde ji zanechal, když sem poprvé přijel podle pokynů únosců.

Zaparkoval o blok dál, dojedl tyčinku Hershey, vytáhl okénko a zamkl Chrysler Windsor. Bohužel tu mezi zbylými novodobými vozidly budil pozornost, jako by muzeální velkolepost vtrhla do světa počítačových her.

Mitch došel do postranní uličky, do níž vedly dveře z Ansonovy garáže. Ve spodním podlaží zadního bytu dvojdomku nad dvojicí garáží pro dvě a dvě auta se svítilo.

Někoho asi práce nutí bdít i po půl čtvrté ráno. Nebo trpí nespavostí.

Mitch se v uličce musel pořádně rozkročit, aby lépe čelil větru. Zkoumal okna zatažená záclonami.

Od chvíle, kdy vstoupil do Campbellovy knihovny, se nacházel v realitě nového druhu. Jasněji než z dřívější perspektivy teď nahlížel na mnohé věci.

Disponuje-li Anson osmi miliony dolarů a má plně splacenou jachtu, vlastní pravděpodobně oba byty, ne pouze jeden, jak mu tvrdil. V předním bytě bydlil a zadní používal jako kancelář, v níž aplikoval lingvistickou teorii na softwarový design či na čem to vlastně vydělal takový balík peněz.

Za těmi zataženými okny nesedí žádný noční dříč ze sousedství. To Anson sám se tam hrbí nad počítačem.

Možná si plánuje trasu jachty do přístavu, kde by se na něj nevztahovala žádná soudní pravomoc na světě.

Zadní vrátka vedla do úzkého průchodu podél garáže. Mitch jím prošel na cihlami dlážděný dvorek, který odděloval obě bytové jednotky. Světla tu nesvítila.

Dlážděný vnitřní dvorek lemovaly bohaté záhony nebeského bambusu a rozličné druhy kapradin a k tomu květiny z čeledi bromeliovitých a anthurie, které je zdobily červenými květy.

Domy, jeden vpředu, druhý vzadu, vysoké ploty po stranách a sousední domy tlačící se na tento stísněný dvorek účinně blokovaly vítr. Pořád sice o sobě dával vědět protichůdnými závany, avšak jeho mírná podoba, jež sem klouzala po štítech střech, se zelení na dvorku jen tancovala, ale nebičovala ji.

Mitch vklouzl pod klenutí stromové kapradiny, která se pohupovala a natřásala. Tam si přidřepl a zahleděl se do dvora.

Suknice širokých, rozložitých a krajkovitě zkadeřených listů se neustále nadzvedala a zase klesala, ale výhled na dvůr mu příliš neznemožňovala. Při trochu zvýšené pozornosti mu člověk přecházející ze zadního bytu do předního nemohl proklouznout.

Ve skrytu baldachýnu stromového kapradí se vznášela vůně bohatě úrodné zeminy, umělého hnojiva a nepostižitelné pižmo mechorostů.

Když to poprvé ucítil, připomnělo mu to bezstarostný předešlý život, jaký vedl ještě před šestnácti hodinami. Po pár minutách mu však směsice pachů začala evokovat zápach krve.

V bytě nad garážemi zhasla světla.

Dveřím patrně pomohl vítr, že tak bouchly. Sbor větrných hlasů úplně nepřehlušil dusot rychlých kroků sbíhajících po vnějším schodišti do dvora.

Zpoza větví Mitch zahlédl medvědí postavu kráčející napříč dvorkem dlážděným cihlami.

Anson si neuvědomil, že za ním jde jeho bratr, že se k němu zezadu přibližuje, a vydal přiškrcený zvuk, až když mu výboj taseru zkratoval nervový systém.

Anson klopýtl a popoběhl ve snaze zůstat na nohou, ale Mitch se držel nablízku. Taser vyslal ještě jeden polibek o síle padesát tisíc voltů.

Anson rozepjatýma rukama objal cihlovou dlažbu. Pak se překulil na záda. Jeho mohutné tělo sebou škubalo. Paže se bezvládně plácaly vedle něj. Hlava se zmítala ze strany na stranu a vycházely z ní zvuky, které varovaly, že by se mohl udusit vlastním jazykem.

Mitch nechtěl, aby jeho bratr spolkl vlastní jazyk, ale také nehodlal udělat nic pro to, aby tomu zabránil.

41

Apokalyptická větrná hejna tlučou křídly o zdi domu, berou útokem střechu a sama tma jako by vibrovala. Neochlupené, jak holubice bílé ruce se třou jedna o druhou ve světle napůl zaslepené baterky.

Mírný hlas k ní nepřestává mluvit: „V El Valle v Novém Mexiku je hřbitov, kde se jen zřídkakdy seká tráva. Některé hroby tam mají náhrobní kameny, jiné ne.”

Holly dojedla čokoládu. Neudělalo se jí z ní dobře. V ústech cítí pachuť krve. Napije se pepsi, aby ji spláchla.

„Pár hrobů bez náhrobních kamenů obklopují plaňkové plůtky vyrobené z bedýnek od ovoce a zeleniny.”

Někam tím vším míří, ale jeho myšlenkové pochody vedou tak odlehlými nervovými dráhami, že by je dokázala sledovat jen podobně deformovaná mysl.

„Pozůstalí tyhle plůtky malují jemnými pastelovými barvami modrou jak drozdí vajíčko, bledězelenou, žlutou barvou odkvětajících slunečnic.”

Třebaže se pod mírumilovným barevným odstínem jeho očí skrývá cosi záhadného a mnohem drsnějšího, odpuzují ji teď určitě méně než jeho ruce.

„Měli jsme právě nad hlavami srpek měsíce a pár hodin poté, co zasypali nový hrob, jsme si trochu zacvičili rýči a otevřeli dětskou dřevěnou rakev.”

„Žlutou barvou odkvětajících slunečnic,” opakuje Holly ve snaze zaplnit si mysl tou barvou a vypudit z ní představu dítěte v rakvi. Čirá sebeobrana.

„Bylo jí osm, dostala ji rakovina. Pohřbili ji s medailonkem svatého Kryštofa, který svírala v levé ruce, zatímco v pravé držela figurku Popelky, protože tu pohádku měla ráda.”

Slunečnice to nezvládají a Holly vidí malé ručky, sevřené, aby nepřišly o ochranu svatého ani o příslib, díky němuž se z nebohého děvčátka stane princezna.

„Tím, že spočinuly na pár hodin v hrobě neviňátka, nabyly ty předměty ohromné moci. Omyla je smrt a nablýskali duchové.”

Čím déle se mu dívá do očí, tím méně známé jí připadají.

„Vzali jsme jí medailonek i figurku z rukou a nahradily je… jinými předměty.”

Jedna bílá ruka mizí v kapse jeho černé bundy. Když se znovu objeví, drží stříbrný řetízek s medailonkem svatého Kryštofa. Říká: „Na. Vem si ho.”

Neodpuzuje ji, že ta věc pochází z hrobu, ale zraňuje ji, že ji vzali z rukou mrtvého dítěte.

Odehrává se toho tady víc, než co vtěluje do slov. Mají podtext, kterému Holly nerozumí.

Cítí, že kdyby pod jakoukoli záminkou medailonek odmítla, mělo by to děsivé následky. Natáhne pravou dlaň a on do ní medailonek spustí. Řetízek se jí v dlani poskládá do bezpočtu smyček.

„Znáš Espanolu v Novém Mexiku?”

Dlaní svírá medailonek, když říká: „Další místo, které mi uteklo.” „Espanola mi změní život,” oznámí, zatímco vstává a chápe se baterky.

Nechává ji černočerné tmě s napůl vypitou plechovkou pepsicoly, o níž se domnívala, že ji vezme s sebou. Zamýšlí – nebo lépe řečeno zamýšlela – vytvořit z ní malé páčidlo a s ním zaútočit na nepoddajný hřebík.

Medailon se svatým Kryštofem jí k tomu poslouží lépe. Je osazený v poniklované nebo postříbřené mosazi a tedy mnohem odolnější než hliník plechovky.

Věznitelova návštěva tuto zšeřelou prostoru proměnila. Do té chvíle pro ni představovala jen temné osamění. Nyní se v Hollyiných představách hemží krysami, plošticemi a nesčetnou lezoucí havětí.

42

Anson dopadl natvrdo před zadními dveřmi a zdálo se, že vítr jásá nad jeho zhroucením. Křečovitě sebou škubal jako tvor zvyklý filtrovat kyslík z vody a teď najednou vyvržený na břeh. Bezvládnými pažemi tloukl o zem, klouby prstů rachotily o cihlovou dlažbu.

Civěl na Mitche, pohyboval ústy, jako by se pokoušel promluvit anebo se snažil křičet bolestí. Vycházelo z něho však jen přiškrcené úpění, pouhé vlákno zvuku, jako kdyby se jeho dýchací trubice smrštila na průměr špendlíku.

Mitch vzal za kliku. Dveře nebyly zamčené. Otevřel je a vstoupil do kuchyně. Tonula ve tmě. Nerozsvítil.

Nevěděl přesně, jak dlouho potrvají následky ochromení, a doufal, že přinejmenším minutu či dvě. Položil taser na kuchyňskou linku a vrátil se ke dveřím.

Opatrně popadl Ansona za kotníky, ale jeho bratr neměl dost sil na to, aby se ho pokusil kopnout. Mitch ho vtáhl do bytu. Neměl příjemný pocit, když Ansonovo temeno zadunělo, jak jej vlekl přes zvýšený práh.

Zavřel dveře a rozsvítil. Žaluzie na oknech zůstaly stažené jako ve chvíli, kdy Ansonovi zavolali únosci.

Na plotně pořád stál hrnec a v něm zuppa massaia, teď už studená, ale stále vonící.

Ke kuchyni přiléhala prádelna. Nahlédl do ní, aby zjistil, že si ji pamatuje přesně: malá a bez oken.

U kuchyňského stolu stály čtyři židle ve stylovém retrodesignu, nerez a červený plast. Odnesl jednu do prádelny.

Anson na podlaze se objímal vlastními pažemi, jako by mrzl, ale spíš se tak snažil potlačit záškuby, ovládnout už sice slabší, avšak stále trvající svalové křeče. Žalostně při tom skučel jak trpící pes.

Opravdu mohl trpět. Mohl však utrpení i předstírat. Mitch se držel v bezpečné vzdálenosti.

Chopil se znovu taseni. Zezadu zpoza opasku vyndal pistoli.

„Ansone, chci, aby ses otočil na břicho, tváří dolů.”

Bratrovo zavrtění hlavou nemělo značit nesouhlas, přišlo zřejmě mimovolně.

Očekávání pomsty, k níž se chystal, bylo svým způsobem něco jako zvýšená dávka cukru v krvi. Ve skutečnosti ale pomsta sladká nebyla.

„Dobře mě poslouchej. Chci, aby ses otočil a doplazil se, jak jen to půjde, do prádelny.”

Z koutku Ansonových úst skanula slina. Jeho brada se mokře leskla.

„Nabízím ti možnost udělat to co nejsnazším způsobem.”

Anson nadále působil dezorientované a zdálo se, že se mu nedaří plně ovládnout vlastní tělo.

Mitch uvažoval, zda dvě dávky z taseru tak rychle za sebou, ta druhá navíc o něco delší, by mohly způsobit trvalé následky. Ansonův stav působil hůř než pouhé omráčení.

Ve zhroucení velikána by se daly hledat prvky tragédie, kdyby spadl z výšin, ale Anson poklesl ze spodiny blíže ke dnu.

Mitch mu nedával pokoj a znovu a znovu opakoval svůj požadavek. A pak vybuchl: „Ksakru, Ansone, jestli mě k tomu donutíš, napálím do tebe třetí dávku a dotáhnu tě tam po prdeli v bezvědomí.”

Zarachocení zadních dveří na krátkou chvíli přivedlo Mitche do střehu, ale to jen ruka větru zkoušela západku, jak jeho silnější závan prometl zástavbou chráněný dvůr.

Vrátil se pohledem opět k Ansonovi, v jehož očích spatřil krátký záblesk zbystření, úskočného odhadování situace, než to vše opět zmizelo pod matnou polevou dezorientace. Pak se jeho oči obrátily v sloup.

Mitch čekal ještě půl minuty. Pak spěšně přistoupil k bratrovi.

Anson cítil, že se blíží, domníval se, že na něj chce použít taser, a posadil se, aby útoku čelil, aby se zbraně zmocnil.

Mitch na něj však vystřelil. Záměrně mířil vedle, ale jen o málo. Ansona výstřel překvapil, stáhl se dozadu a Mitch jej udeřil zbraní do spánku. Ránu zamýšlel vést tak, aby hodně zabolela, ale ukázalo se, že ji zasadil tak silně, že bratra zbavila vědomí.

Zamýšlel vynutit si Ansonovu spolupráci poukazem na to, že má co do činění s jiným Mitchem, než jakého znal. Ale ani tohle se neminulo účinkem.

43

He ain’t heavy, he’s my brother, není těžký, je to můj bratr, zpívají Hollies. Kecy. Mitchův bratr byl těžký. Odvléct ho po naleštěných parketách z kuchyně do prádelny bylo těžší, než Mitch očekával. Usadit ho poté na židli hraničilo už s nemožností, ale Mitchovi se i to podařilo.

Po obou stranách čalouněného zadního opěradla vedly dvě svislé trubky kovové kostry. Mezi nimi a opěradlem byla na každé straně mezera.

Protáhl Ansonovy paže těmi mezerami. Pouty, která měl ještě před pár hodinami sám na rukou, spojil bratrovi ruce za zády.

Mezi věcmi v zásuvce s nářadím našel tři elektrické prodlužovačky. Silný oranžový kabel měřil dobrých patnáct metrů.

Propletl jím nohy židle, pokračoval zbytkem kostry a konec kabelu uvázal k pračce. Kabel nebyl zdaleka tak ohebný jako provaz a daly se na něm udělat jen volné uzly, a tak Mitch zavázal hned tři.

Ansonovi to sice dovolí v sedící pozici povstat, ale zvedne s sebou i židli. Přivázaný k pračce se nikam nedostane.

Uder pistolí mu rozsekl ucho. Krvácel, ale nijak dramaticky.

Tep měl pomalý, ale pravidelný. Mohl přijít k sobě každou chvíli.

Nechal rozsvíceno a vydal se do ložnice v patře. Tam spatřil to, co očekával: dvě noční lampičky, zapojené do zásuvek, třebaže teď nesvítily.

Anson jako dítě spával při tlumeně rozsvícené lampě u postele. V pozdějších letech si zvykl na noční lampičky podobné těm zde.

Pro případ nenadálého výpadku proudu měl v každém pokoji domu baterku. Čtyřikrát do roka v nich měnil baterie.

Mitch se vrátil dolů a nahlédl do prádelny. Anson přivázaný na židli ještě nenabyl vědomí.

Mitch prohledal zásuvky v kuchyni, dokud neobjevil, kde Anson přechovává klíče. Od svazku odpojil náhradní klíč od domu. Vzal i klíčky od třech automobilů, včetně těch k hondě, a zadními dveřmi vyšel z domu.

Pochyboval, že by sousedi byli zaslechli výstřel, a i když snad ano, sotva by zvuk za výstřel považovali, když jim splynul s nárazy a nářky útočícího větru. Přesto pocítil úlevu, když v oknech sousedních domů nespatřil světla.

Vyšel po schodech k druhému bytu nad garážemi. Jeho dveře byly zamčené. Podle očekávání však klíč od Ansonova bytu odemykal i jejich zámek.

Uvnitř našel Ansonovu domácí pracovnu, jež zabírala prostor obývacího pokoje a jídelny. Na stěnách visely obrázky s námořnickými motivy, některé z nich zjevně z dílny týchž umělců jako obrázky v předním bytě.

Obsluhovat čtyři zdejší počítače se dalo z jediného kancelářského křesla na kolečkách. Velikost počítačových jednotek, znatelně převyšující rozměry počítačů běžně vídaných v domácnostech, napovídala, že slouží k činnosti, která vyžaduje složité operace a velkokapacitní datová úložiště.

Mitch se v počítačích nevyznal. Nedělal si iluze, že by stroje dokázal nastartovat – používá-li se vůbec takový pojem – a přijít v jejich obsahu na to, z čeho jeho bratr tak zbohatl.

Nemluvě o tom, že Anson se jistě zabezpečil příslušným systémem opatření, hesly a postupy, aby do jeho počítačů nepronikli ani opravdoví hackeři. V příbězích, které ho jako kluka přitahovaly, ho vždycky bavily složité kódy a tajemná symbolika map, na které piráti zakreslovali polohu svých ukrytých pokladů.

Mitch odešel, zamkl za sebou a sestoupil do první z obou garáží.

Stál tady expedition, kterým jeli do Rancho Santa Fe ke Campbellovi, a dodávka Buick Super Woody Wagon z roku 1947.

V druhé dvojmístné garáži stála jen Mitchova honda, kterou zanechal na ulici. Druhé místo bylo prázdné.

Anson sem hondu nejspíš zaparkoval poté, co v ní dojel do Orange, kde si vzal dva kusy z Mitchova nářadí a taky nějaké jeho oblečení, pak k Danielovi a Kathy, aby je zavraždil, a potom zase zpátky k Mitchovi, aby u něj doma rozmístil usvědčující důkazy.

Mitch otevřel kufr vozu. Tělo Johna Knoxe tam pořád leželo zabalené v odřené plachtě.

Připadalo mu, že k incidentu na půdě garáže došlo někdy v prehistorii, v jiném životě.

Vrátil se do první garáže, nastartoval expedition a přeparkoval jej na volné místo vedle hondy.

Když pak s hondou přejel do první garáže vedle buicku, uzavřel se v ní velkými rolovacími dveřmi.

S nepříjemnými pocity vyprostil vzdorující tělo z kufru hondy. Položil je na zem a vybalil z plachty.

Hnilobný proces ještě nezačal. Přesto se kolem mrtvého šířil zlověstný hořkosladký zápach, který Mitchovi nedělal nejlépe.

Vítr okolkoval za malými okny vysoko u stropu garáže, jako kdyby ho podívaná takového druhu bavila a jako by vážil dlouhou cestu světem, jen aby mohl Mitche při jeho nevábném počínání pozorovat.

Mitche napadlo, že všechno to posouvání mrtvolami v sobě má i komediální nádech, zvláště když Knox byl posmrtně ztuhlý. V této chvíli však trpěl závažným deficitem smyslu pro humor.

Naložil Knoxovo tělo do buicku, zabouchl zadní dveře a složenou plachtu vrátil zpět do kufru hondy. Příležitostně ji hodí do kontejneru nebo nějaké cizí popelnice.

Nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy cítil takovou únavu, fyzickou, psychickou i emocionální. Oči jako by měl sežehlé, klouby roztavené a svaly uvařené naměkko tak, že mohly každou chvíli odpadnout od kostí.

Snad cukr a kofein z tyčinek Hershey zabránily tomu, aby se jeho motor dočista zavařil. Poháněl ho i strach. Především ho však v chodu udržovalo pomyšlení na Holly v rukou oněch netvorů.

Dokud nás smrt nerozdělí, zavázali se při sňatku. Mitche by však z dodržení závazku nevyvázala ani její smrt. Závazek přetrvá. Celý zbytek života stráví trpělivým čekáním.

Boční uličkou vyšel na ulici, došel ke Chrysleru Windsor a odvezl jej do druhé garáže. Zaparkoval vedle expeditionu a zavřel roletové dveře.

Podíval se na hodinky. Devět minut po čtvrté hodině ranní.

Za hodinu a půl, možná o něco později, možná dřív, sem zuřivý vítr přiváné od východu úsvit. Vinou prachu vznášejícího se vysoko v povětří budou první paprsky světla růžové, ale začnou se kvapem šířit po obloze a na cestě směrem k moři nabývat zralejší nebeské barvy.

Od chvíle, co poznal Holly, vítal každý den s nadějemi. Dnešek se ale od jiných dnů lišil.

Vrátil se do domu a v prádelně našel Ansona při vědomí a rozzuřeného.

44

Rána na jeho levém uchu se už zavřela a pokryla strupem a tělesná teplota rychle vysoušela stružku krve, která mu pomalu tekla po tváři a krku.

Medvědí dobromyslnost na sebe vzala ostřejší podobu, jako kdyby mu genetická porucha vehnala do obličeje převahu vlčí DNA. Čelisti svíral tak, že mu naběhly svaly v obličeji, z očí mu šlehal hněv, všechno v něm vřelo, ale seděl mlčky.

Vítr sem příliš hlasitě nedoléhal. Vzdechy a šepoty zvenku se nesly ventilační rourou do sušičky, takže se zdálo, že do ní vstoupil neklidný duch.

Mitch promluvil přísným hlasem: „Pomůžeš mi dostat Holly bez úhony na svobodu.”

Prohlášení nevyvolalo ani souhlas, ani odpor, pouze zlobný pohled.

„Zavolají za něco víc než sedm a půl hodiny a předají přesné pokyny.”

Zvláštní, že vsedě a spoutaný vypadal Anson mohutnější než dříve. Pouta zvýrazňovala jeho mohutnost a zdálo se, že jen co jeho zloba dosáhne vrcholu, dokáže podobně jako nějaká mytická postava rozervat okovy, jako by byly jen z tenkých provázků.

Za Mitchovy nepřítomnosti se Anson všemi silami pokoušel odpoutat židli od pračky. Ocelové nohy židle skřípaly a drhly o dlaždice, až na nich zanechaly škrábance, svědčící o síle jeho marných pokusů. Pračka stála teď po jeho pokusech trochu vysunutá z jedné řady se sušičkou prádla.

„Říkal jsi, že se to dá vyřídit telefonicky nebo přes počítač,” připomněl mu Mitch. „Ze na to stačí tři hodiny.” Anson si uplivl na podlahu mezi nimi.

„Pokud máš osm milionů, můžeš dva pro Holly obětovat. Až to skončí, nikdy se už neuvidíme. Budeš se moci vrátit do žumpy, v kterou jsi proměnil svůj život.”

Kdyby Ansonovi došlo, že Mitch ví o smrti Daniela a Kathy ve studovně, už by ho ke spolupráci ničím nepřiměl. Napadlo by ho, že Mitch odstranil podvržené důkazy, aby obrátil pozornost policie ke skutečnému pachateli.

Dokud si myslí, že o těch vraždách ještě neví, může doufat, že za vzájemné spolupráce nadejde chvíle, kdy se Mitch dopustí chyby, jež zvrátí situaci.

„Cambell tě nenechal jen tak odejít,” promluvil Anson. „Ne.”

„Tak… jak jsi…” „Zabil jsem ty dva.”

„Ty?”

„Teď se s tím musím naučit žít.” „Ty jsi dostal Voskyho a Creeda?” „Nevím, jak se jmenovali.” „Vosky a Creed, tak se jmenovali.” „Ty za to můžeš,” dodal Mitch. „Voskyho a Creeda? To mi nesedí.”

„V tom případě mě Campbell musel nechat jen tak odejít.” „Campbell by tě nikdy nepustil.” „Vyber si z toho, co chceš.”

Anson si ho prohlížel nakvašeným pohledem zpod podmračeného obočí: „Odkud máš tu věc… ten taser.” „Od Voskyho a Creeda,” zalhal Mitch. „Jen tak jsi jim ho sebral, jo?”

„Už jsem ti to řekl – sebral jsem jim všechno. A teď ti dávám pár hodin na to, aby sis všechno promyslel.”

„Peníze ti můžu dát.”

„To není ono, o čem chci, abys přemýšlel.” „Můžu ti je dát, ale mám určité podmínky.” „Pravidla neurčuješ ty,” připomněl mu Mitch. „Jsou to moje dva miliony.” „Ne. Moje. Vydělal jsem si je.” „Zklidni se, jo?”

„Kdybys byl na jejich místě, nejdřív bys ji ojel.”

„Hele, ale to jsou přece řeči, který se běžně vedou.”

„Kdybys byl na jejich místě, zabil bys ji, ale předtím bys ji ojel.”

„To jsem jen tak plácl. Ostatně, nejsem na jejich místě.”

„Ne, to nejsi. Oni jsou na svém místě kvůli tobě.”

„Omyl. Tak to prostě chodí. Takové věci se prostě stanou.”

„Mně by se nestaly, nebýt tebe.”

„Když to chceš vidět takhle, nemůžu ti v tom zabránit.” „To je to, o čem chci, abys přemýšlel: kdo teď jsem.” „Ty chceš, abych přemýšlel o tom, kdo jsi?” „Už žádný fratello piccolo, je ti to jasné?” „Ale ty jsi můj malý bratr.”

„Pokud o mně budeš uvažovat v takových pojmech, bude tě to svádět k provedení nějaké pitomosti, na kterou bych ti býval dřív skočil. Ale já ti na ni už neskočím.”

„Když se dohodneme, žádné pitomosti dělat nebudu.”

„Už jsme se dohodli.”

„Mohl bys mi trochu uvolnit pouta.”

„Aby ses na mě mohl vrhnout a těmi volnými pouty mě uškrtit?”

„Jak můžeš mluvit o dohodě bez vzájemné důvěry?”

„Zůstaneš tady sedět a můžeš uvažovat o tom, jak málo stačilo, aby bylo po tobě.”

Mitch zhasl světlo a vyšel z prádelny.

Ze tmy místnosti bez oken se ozvalo: „Co to děláš?”

„Připravuji ideální studijní prostředí,” odpověděl Mitch a zavřel za sebou dveře.

„Mickey!” zavolal na něj Anson. Mickey… Po tom všem mu říká Mickey. „Mickey, nedělej to.”

U kuchyňského umyvadla si Mitch vydrhl ruce spoustou mýdla a horké vody ve snaze spláchnout vzpomínku na dotyk těla Johna Knoxe, která jako by se mu obtiskla na kůži.

Z lednice vyndal balíček plátkového čedaru a hořčici v plastové láhvi s tryskou. Našel i kousek chleba a udělal si studený sendvič.

„Slyším tě,” volal Anson z prádelny. „Co tam děláš, Mickey?”

Mitch položil sendvič na talíř. Přidal k němu trochu nakládaného kopru. Z lednice si vzal láhev piva.

„Jaký tohle má smysl, Mickey? Už jsme se přece dohodli. Tohle nemá smysl.”

Mitch zaklínil jednu kuchyňskou židli pod kliku dveří do prádelny, a tak ji zablokoval.

„Co to děláš?” ptal se Anson. „Co se tam děje?”

Mitch zhasl světlo v kuchyni. Vyšel do Ansonovy ložnice v patře.

Položil pistoli i taser na noční stolek a posadil se na postel, zády opřený o její čalouněné čelo.

Nesundal z ní prošívaný hedvábný přehoz. Nezul si boty.

Snědl sendvič i nakládanou zeleninu, vypil pivo a nařídil rádiového budíka na půl devátou ráno.

Chtěl dát Ansonovi čas na rozmyšlenou, ale především sám potřeboval tuto čtyřhodinovou přestávku, protože únava zpomalovala jeho vlastní myšlenkové pochody. Na to, co přijde, potřeboval jasnou hlavu.

Vítr řádil na střeše, narážel do oken, volal na něho neurvalými hlasy, jako by se mu vysmíval, jako by prorokoval, že všechny jeho plány se zhroutí.

Takhle se chovala Santa Ana, suchý vítr, který vysával vláhu z rostlinstva v kaňonech, kde stála mnohá jihokalifornská města, a měnil husté porosty v troud. Žháři stačilo, aby odhodil zapálený hadr, jiný použil zapalovač, další škrtl sirkou – a náplní zpráv se na dlouhé dny poté staly požáry.

Závěsy na oknech byly zatažené, a když zhasl lampu, ocitl se pod příkrovem tmy. Nerozsvítil ani jednu z Ansonových nočních lampiček

Před očima se mu zjevila Hollyina milá tvář a on promluvil nahlas: „Bože, dej mi sílu a moudrost, abych jí pomohl.”

Nikdy předtím ještě k Bohu nepromluvil.

Nesliboval zbožnost a dobročinnost. Nevěřil, že to takhle funguje. S Bohem nelze uzavírat dohody.

Brzy se měl rozbřesknout nejdůležitější den jeho života. Nevěřil proto, že dokáže usnout, ale usnul.

45

Hřebík čeká. Holly sedí ve tmě, naslouchá větru a její prsty si pohrávají s medailonem svatého Kryštofa.

Staví o kus dál plechovku pepsi, aniž dopila zbytek jejího obsahu. Nechce zase používat mísu, alespoň ne teď, když má hlídku ten hnusák s bílýma neochlupenýma rukama.

Představa, že právě on by ji po ní vynášel, jí nahání husí kůži. Už jen požádat ho o to by pociťovala jako nepřípustnou důvěrnost.

Levou rukou ohmatává medailon a pravá jí mezitím sjede na břicho. Štíhlý pás, ploché břicho. Roste v ní dítě, ale je to tajemství intimní stejně jako sen.

Říká se, že když matka v těhotenství poslouchá vážnou hudbu, narodí se jí dítě s vyšším IQ^ Jako nemluvně bude méně plakat a bude klidnější.

Možná to tak je. Život je složitý a záhadný. Vazba mezi příčinou a následkem nebývá vždy zřetelná. Kvantoví fyzici tvrdí, že někdy může následek předcházet příčinu. Jednou o tom dávali hodinový pořad na kanálu Discovery. Moc tomu nerozuměla a i vědci, kteří popisovali různé jevy, přiznávali, že je nedokážou objasnit, nýbrž pouze pozorovat.

Pomalými kruhovými pohyby si hladí břicho a myslí na to, jak krásné by bylo, kdyby se dítě v ní hnulo tak, aby to pocítila. Samozřejmě že zatím má jen podobu chomáče buněk a nemůže jí uštědřit láskyplný kopanec na přivítanou.

Ale i teď má v sobě celý jeho potenciál, malé stvoření v lastuře jejího těla, jako perla vrstvu po vrstvě přibývající v ústřici, a cokoli udělá, jejího malého svěřence ovlivní. Už žádné víno k večeři. Musí zredukovat dávky kávy. Poctivě, ale rozumně cvičit. A vyhýbat se dalšímu únosu.

Jak se prsty, naslepo, seznamuje se svatým Kryštofem, ochráncem dětí, dochází zpět k úvahám o hřebíku.

Patrně to s vlivy okolí na nenarozené dítě trochu přehání. Nicméně pokud jako těhotná někomu zabodne hřebík do krční tepny nebo mu ho vrazí okem do mozku, taková příhoda zřejmě nezůstane bez vlivu na potomka.

Výrazně silné emoce – to taky ukazovali na kanálu Discovery nutí mozek vypouštět do krevního oběhu ohromnou spoustu hormonů a dalších chemických látek. Záchvat vražedné zuřivosti lze bezesporu považovat za výrazně silnou emoci.

Může-li nenarozené dítě ohrozit přemíra kofeinu v krvi, jistě by mu neprospěly ani proudy enzymů matky – vražedkyně. Ano, zamýšlí použít hřebík proti lumpovi, skutečnému lumpovi, avšak dítě nemůže vědět, že to opravdu není slušný člověk.

Z jednoho případu krvavé sebeobrany se nenarodí dítě s vražednými sklony. I tak ale Holly o hřebíku přemítá.

Možná mají tyto iracionální obavy kořeny v těhotenství podobně jako ranní nevolnost, která se jí zatím vyhnula, nebo nepotlačitelné chutě třeba na zmrzlinu s nakládanou zeleninou.

Svou roli ve zvažování hřebíkového plánu hraje i její rozvážnost. Tváří v tvář takovým lidem jako ti, kteří ji unesli, je moudřejší nevyrážet do útoku, pokud člověk nemá naprostou jistotu, že se mu výpad zdaří.

Má-li člověk v úmyslu vrazit někomu hřebík do oka, ale místo toho se mu trefí do nosu, naštvaného padoucha s poraněným nosem na sebe poštve. A to je zlé.

Dosud ohmatává medailon svatého Kryštofa a zvažuje pro i proti úmyslu pokořit kruté ozbrojence několikacentimetroyým hřebíkem, když se zástupce Výboru pro turistický ruch Nového Mexika vrací.

Jako prve se zase nechá vést světlem baterky s napůl zalepeným sklíčkem a pořád má ruce pekelného klavíristy. Klekne si před ni a baterku položí na podlahu.

„Ten medailonek se ti líbí, co?” říká a vypadá, že ho těší pohled na ni, jak medailonek mne mezi prsty jako růženec.

Instinkt jí napoví, aby zahrála na strunu jeho podivné povahy: „Něco zajímavého z něho… vychází.”

„Dívka v rakvi na sobě měla jednoduché bílé šaty s lacinou krajkou kolem krku a manžet. Vypadala tak klidně.”

Ohryzal si všechnu potrhanou kůžičku z rozpraskaných rtů. Má na nich teď červené skvrny a zdají se naběhlé a citlivé na dotyk.

„Do vlasů měla vpletené bílé gardénie. Když jsme odklopili víko rakve, jejich uvězněná vůně nás úplně zaplavila.”

Holly zavírá oči ve snaze vyhnout se jeho pohledu.

„Odvezli jsme medailon s figurkou Popelky na jedno místo poblíž Angel Fire v Novém Mexiku, tam, co mají vír.”

Zjevně měl dojem, že Holly ví, co tím myslí.

Jeho mírný hlas zní ještě tišeji, téměř smutně, když dodá: „Zabil jsem je oba, zatímco spali.”

Chvíli se domnívá, že se jeho poslední slova vážou k víru ve městě Angel Fire v Novém Mexiku, a snaží se najít v tom nějakou souvislost. Když jí dojde, co tím myslí, otevře oči.

„Tvářili se, jako že nevědí, co stalo s Johnem Knoxem, ale přinejmenším jeden to vědět určitě musel, a možná dokonce oba.”

V místnosti kousek odtud leží dva mrtví muži. Neslyšela střelbu. Možná jim prořízl hrdla.

Dovede si představit jeho bledé holé ruce, jak vedou řez břitvou s elegancí kouzelníka koulícího si mince po kloubech prstů.

Holly si už zvykla na okovy na kotníku i na řetěz, který ji poutá ke kruhu v podlaze. Teď si náhle naléhavě uvědomuje, že není pouze uvězněna v místnosti bez oken, ale že její životní prostor vymezuje jen délka řetězu.

On zatím mluví dál: „Teď bych přišel na řadu já a oni by se podělili půl na půl.”

Její únos naplánovalo pět lidí. Ted z nich zbyl jen jeden.

Dotkne-li sejí, křikem se už nikoho nedovolá. Zbyli tu jen sami dva.

„A co teď?” ptá se a vzápětí si přeje, aby se nebyla zeptala.

„V poledne zavolám podle dohody tvému manželovi. Anson by mu už do té doby měl dát peníze. A pak už záleží na tobě.”

Snaží se proniknout do smyslu jeho poslední věty, ale podobá se vysušenému citronu, ani kapku smyslu z ní nevyloudí. „Jak to myslíte?”

Místo odpovědi říká: „V rámci církevního svátku probíhá každý srpen v Penasku v Novém Mexiku malá pouť.”

Bojuje s nesmyslnou představou, že kdyby chňapla po jeho pletené lyžařské masce a strhla mu ji, nenajde pod ní žádný obličej, jen akvamarínově modré oči a ústa se zažloutlými zuby a rozpraskanými rty. Žádné obočí, žádný nos, uši, jen pokožku hladkou jako beztvará umělá hmota.

„Mají tam jen ruské kolo a několik kolotočů, pár stánků – a minulý rok přibyla jasnovidka.”

Rukama opíše kruh, aby naznačil tvar ruského kola, pak je ale položí zpátky na stehna.

„Jasnovidka si říká Madame Tiresias, ale samozřejmě se tak ve skutečnosti nejmenuje.”

Holly mačká medailon tak silně v ruce, že ji začínají bolet klouby a vystouplý obrázek svatého má určitě vytlačený do dlaně.

„Madame Tiresias je podvodnice, ale největší legrace na tom je, že v sobě má schopnosti, o kterých neví.”

Dělá ve svém monologu mezi větami pauzy, jako kdyby to, co říká, mělo takový význam, že jí k jeho vstřebání musí poskytnout dostatek času.

,JVemusi/a by se živit podvodně, kdyby dokázala přijít na to, co v ní skutečně dřímá, a já jí to letos chci ukázat.”

Holly musí vynaložit jisté úsilí, aby se jí nechvěl hlas, a vrací ho k otázce, na niž jí neodpověděl: „Jak jste to myslel, že pak už záleží na mne?

Když se usměje, část jeho úst zmizí z vodorovného výřezu v masce.

Jeho úsměvu to dodává vychytrale lstivý nádech, jako že ničí tajemství před ním neobstojí.

„Víš, co tím myslím,” odpovídá. „Ty nejsi Madame Tiresias. Víš přesně, co v tobě vězí.”

Cítí, že kdyby mu odporovala, pokoušela by jeho trpělivost a možná by ho tím rozzuřila. Jeho tichý hlas a klidné chování jsou jen převlekem vlka do beránčího roucha a ona nechce dráždit šelmu skrývající se pod měkkou vlnou.

„Přiměl jste mě zamyslet se nad spoustou věcí,” říká.

„To si uvědomuju. Žila jsi za záclonou a teď ti došlo, že za ní se neskrývá jen okno, ale celý nový svět.”

Holly říká jen „ano” ve strachu, aby nevhodným slovem nezrušila zaklínadlo, které jako by na sebe zabiják sám uvalil.

Ten se zvedne. „Máš pár hodin na to, aby ses rozhodla. Nepotřebuješ nic?”

Kulovnici, napadá ji, ale odpovídá: „Ne.”

„Vím už, jak se rozhodneš, ale musíš k tomu dojít sama. Byla jsi někdy v Guadalupitě v Novém Mexiku?” „Ne.”

Ústa v úsměvu částečně zmizí z výřezu v masce: „Okouzlí tě, až tam přijedeš.”

Odkráčí za kuželem světla a nechá ji samotnou ve tmě.

Holly postupně dochází, že vítr stále ještě silně útočí. Od chvíle, co jí ten muž pověděl o tom, že zabil zbylé únosce, na něj přestala brát zřetel.

Chvíli naslouchala jen onomu hlasu, jeho nevyzpytatelnému, záludnému hlasu.

Nevnímala ani tlukot svého srdce, ale teď jej slyší a taky cítí, třese mřížovím žeber, do něhož buší.

Její dítě, ta malá buněčná kulička, se teď topí v chemických substancích, které nesou dilema „kdo s koho” a jež na příkaz mozku proudí teď jejím krevním řečištěm.

Možná to není tak docela k zahození. Možná to bude i k užitku.

Možná Rafferty nejmladší, ať už se narodí kluk nebo holčička, vyleze z takového nálevu posílenější než za běžných okolností.

Přijde na svět, který od slušných lidí vyžaduje stále větší odolnost.

Holly se chápe medailonu se svatým Kryštofem a pilně se pouští do nepovolného hřebíku.

ČÁST 3

Dokud nás smrt nerozdělí.

46

Mitch se probral na zazvonění budíku v půl deváté, aby zjistil, že vítr, který jej pronásledoval ve snech, stále ještě kypří i skutečný svět.

Chvíli poseděl na pelesti, zíval a prohlížel si z obou stran svoje ruce. Z toho, co minulou noc dělaly, by měly teď vypadat odlišně než kdy předtím. Avšak žádné změny si nepovšiml.

Když procházel kolem skříně se zrcadlovými dveřmi, postřehl, že nemá oblečení nijak zvlášť pomačkané. Probudil se ve stejné pozici, v jaké ulehl, a zřejmě se po celé čtyři hodiny ani nepohnul.

Prohledal zásuvky v koupelně a našel několik ještě zapečetěných zubních kartáčků. Jeden rozbalil a použil a potom se oholil Ansonovým elektrickým strojkem.

Vzal pistoli a taser a sešel do kuchyně.

Židle stála pořád zaklíněná pod klikou dveří prádelny. Zevnitř se neozval ani hlásek.

Na pánev rozklepl tři vejce, okořenil je tabaskem, osmažil je a posypané trochou parmezánu je s dvěma krajíčky chleba namazanými máslem snědl a zapil sklenkou pomerančového džusu.

Ze zvyku začal odnášet použité nádobí, aby je umyl, a pak mu došla absurdnost snahy chovat se za těchto okolností jako způsobný host. Nechal ležet špinavé nádobí na stole.

Když otevřel dveře prádelny a rozsvítil tam, našel Ansona řádně spoutaného, ale promočeného potem. V místnosti nebylo nijak zvláštní horko.

„Přemýšlel jsi o tom, kdo jsem?” zeptal se ho Mitch.

Anson už nevypadal zuřivě. Sesul se na židli a měl svěšenou hlavu. Nevypadal, jako by se fyzicky zmenšil, ale určitým způsobem se scvrkl.

Nedostal z bratra odpověď, a tak otázku zopakoval: „Přemýšlel jsi o tom, kdo jsem?”

Anson zvedl hlavu. Oči měl podlité krví, ale z bledých rtů se krev vytratila. Ze strniště na bradě se blýskaly kapky potu.

„Necítím se tu dobře,” postěžoval si hlasem, jakým nikdy nemluvil. Zněl v něm nářek a dotčený podtón, který svědčil o jeho pocitu křivdy.

„Tak ještě jednou. Přemýšlel jsi o tom, kdo jsem?” „Jsi Mitch, ale takový Mitch, jakého neznám.” „Pro začátek dobré.”

„Máš v sobě teď něco… Nevím, kdo jsi.” „Jsem manžel. Starám se a zušlechťuji.” „Jak tomu mám rozumět?” „Nečekám, že mi porozumíš.” „Chce se mi na záchod.” „Posluž si.”

„Prasknu. Vážně se mi chce močit.”

„Přede mnou se nežinýruj.”

„To myslíš jako tadyV

„Trochu nechutné, ale uleví se ti.”

„Nedělej mi to, bráško.”

„Neříkej mi bráško.”

Anson namítl: „Pořád jsi můj bratr.”

„Jen biologicky.”

„Hele, to není fér.”

„To jistě ne.”

Nohy židle oškrábaly o něco víc glazury z dlaždic na podlaze než včera. Dvě dlaždice byly prasklé. „Kde přechováváš hotovost?” zeptal se Mitch. „Já bych tvoji důstojnost takhle nesnižoval.”

„Předal jsi mě zabijákům.” „Ale neponižoval jsem tě předtím.” „Řekl jsi, že bys moji ženu znásilnil a pak zabil.” „To mi chceš pořád připomínat? Už jsem ti to vysvětlil.”’ Snažil se tak zuřivě odervat židli přivázanou k pračce, že tlustý oranžový kabel prodlužovačky udělal na jednom jejím kovovém rohu rýhu. „Kde přechováváš hotovost, Ansone?” „V peněžence mám, nevím, pár stovek.” „Nedělej ze mě pitomce. Mluv.” Ansonův hlas se zlomil: „Kurevsky to bolí.” „Co bolí?”

„Ruce. Ramena mi hoří. Chci si sednout jinak. Spoutej mi ruce vepředu. Tohle je mučení.”

Anson téměř žadonil a vypadal přitom jako malý kluk. Kluk s chladně uvažujícím mozkem padoucha.

„Nejprve si promluvme o té hotovosti.”

„Myslíš, že tu mám prachy, jako že spoustu prachů? Nemám.”

„Když peníze převedu z účtu na účet, už nikdy Holly neuvidím.”

„Proč ne? Nemají zájem na tom, abys všechno vyklopil policajtům.”

„Nebudou riskovat, že by je Holly u soudu identifikovala.”

„Campbell je může přimět, aby se chovali, jak se patří.”

„Tak že ztluče jejich matky a znásilní jejich sestry?”

„Chceš snad Holly zpátky, nebo ne?”

„Zabil jsem dva jeho lidi a on mi teď bude pomáhat?”

„Třeba ano. Z jeho strany už teď půjde o respekt.”

„Z mé strany neopětovaný.”

„Chlape, nemůžeš mít tak zkostnatělé mínění o lidech.” „Hodlám únoscům říct, že peníze předám jen v hotovosti a tváří v tvář.” „Tak z toho nic nebude.”

„Musíš tu někde mít peníze v hotovosti,” naléhal Mitch. „Peníze vydělávají, nesou úroky, dividendy. Necpu je do matrace.” „Máš v krvi všechny ty pirátské historky.”

„No a?”

„Piráti ti imponovali, měl jsi je tak trochu jako vzor.”

Anson se zatvářil bolestně a řekl: „Prosím tě, člověče, pusť mě na záchod. Fakt se mi chce hodně.”

„Teď se z tebe pirát stal. Máš dokonce vlastní loď, řídíš svoje obchody z moře. Piráti neukládají peníze v bankách. Rádi se jich dotýkají, dívají se na ně. Zakopávají je na spoustě míst, aby se k nim v případě nutnosti snadno dostali.”

„Mitchi, člověče, prosím tě. Dostávám křeče do močáku.”

„Peníze, které si vyděláš poradenstvím, ano, ty jdou do banky. Ale peníze z činnosti, která – jak jsi to nazval? – má v zásadě kriminální povahu, jako třeba to, co jsi provedl s těmi chlápky a pak je podvedl při dělení kořisti, ty do banky nedáváš. Ty nezdaňuješ.”

Anson mlčel.

„Nehodlám tě doprovázet do tvé kanceláře a stát nad tebou, zatímco ty budeš u počítače zařizovat převod peněz. Jsi silnější než já. Jsi v zoufalé situaci. Nedám ti šanci dostat se z toho. Zůstaneš sedět tady na té židli, dokud všechno neskončí.”

Obviňujícím tónem Anson odpověděl: „Já pro tebe dělal první poslední.”

„Ne vždycky.”

„Když jsme byly děti, mám tím na mysli. Dělal jsem pro tebe první poslední, když jsme byly děti.”

„Spíš jsme první poslední dělali jeden pro druhého,” opravil ho Mitch.

„To jsme dělali, máš pravdu. Jako opravdoví bratři. To se dá vrátit,” přesvědčoval ho Anson.

„Ale? Jak bys to chtěl vrátit?”

„Neříkám, že snadno. Mohli bychom začít od upřímnosti. Posral jsem to, Mitchi. Provedl jsem ti strašnou věc. Beru nějaké prášky a ty mi to v hlavě úplně pomotaly.”

„Žádné prášky jsi nebral. Nesváděj to na ně. Kde máš peníze?”

„Bráško, přísahám, ty špinavý prachy propírám a končí taky v bance.”

„Tomu nevěřím.”

„Můžeš mě třeba utlouct, ale pravdu tím nezměníš.” „Zkus se nad tím zamyslet o něco víc,” radil mu Mitch. „Nemám se nad čím zamýšlet. Je to tak, jak to říkám.” Mitch zhasl světlo.

„Ne, tohle ne!” vykřikl Anson prosebně.

Mitch překročil práh, zavřel za sebou dveře a nechal svého bratra potmě.

47

Mitch začal prohlídku domu od půdy. Ve stropě šatníku, do kterého se dalo vstoupit, našel padací dveře a z nich se rozvinul rozkládací žebřík.

Dvě holé žárovky nerovnoměrně osvětlovaly vysokou prostoru a odhalovaly pavučiny v koutech mezi trámy.

Každou škvírou v krovu sem pronikal dychtivý dech, funění a nenasytný sípot, jako by se půda proměnila v kanáři klec a vítr v mlsnou kočku.

Santa Ana měla zneklidňující účinek i na pavouky. Znepokojeně křižovali své sítě.

Na půdě nenašel nic. Už chtěl odejít, ale zastavilo ho podezření, jen matný pocit.

Podlahu prázdné prostory pokrývala překližka. Anson by pravděpodobně neukryl balík peněz pod překližkovou desku přibitou šestnácti hřebíky. V případě nutnosti by se k němu nedostal náležitě rychle.

Mitch přesto se skloněnou hlavou, aby se nebouchl o trám, procházel sem a tam a naslouchal duté ozvěně svých kroků. Zmocnilo se ho jasnozřivé tušení, pocit, že objev je na dosah.

Jeho pozornost upoutal jeden hřebík. Všechny ostatní byly zatlučené do překližky na doraz, ale tenhle o pár milimetrů vyčníval.

Poklekl u něj, aby se na hřebík podíval zblízka. Měl širokou, placatou hlavičku. Z její velikosti a z tloušťky těch pár milimetrů vyčnívajícího dříku soudil, že má dobrých osm centimetrů.

Když ho sevřel mezi ukazovák a palec a zkoušel jím zaviklat, zjistil, že ve dřevě drží pevně.

Přepadl ho zvláštní pocit, který, i když povahou se lišil, se dal srovnat s prožitkem, jaký zakusil při pohledu na lán ječmene hřívnatého proměněný vánkem a měsíčním světlem ve stříbřitý vír.

Najednou jako by se ocid tak blízko Holly, že se musel ohlédnout přes rameno, zda za ním skutečně nestojí. Pocit nezmizel, naopak sílil, až ho zamrazilo v zátylku.

Sestoupil z půdy a zašel do kuchyně. Věděl, že v zásuvce, kde našel klíče od vozů, leží i sbírka nejpoužívanějšího nářadí. Vybral si šroubovák a tesařské kladivo.

Z prádelny se ozval Anson: „Co se děje?”

Mitch neodpověděl.

Zpátky na půdě zachytil hřebík rozeklaným koncem kladiva a vytáhl jej. S příklepem kladivem použil šroubovák jako páčidlo, povytáhl tak o pár milimetrů další hřebík a pak jej druhým koncem kladiva rovněž vyprostil.

Neklidní pavouci vyluzovali ze svých hedvábných harf tichá arpeggia, která však zcela přehlušoval vítr.

Mrazení v zátylku s každým dalším uvolněným hřebíkem sílilo. Když vytáhl poslední, nedočkavě odsunul překližkovou desku.

Spatřil pod ní jen podlahové nosníky. Prostor mezi nimi vyplňovaly izolační plástve skleněného laminátu. Nadzvedl je. Pod nimi nenašel ani truhlu, ani štosy bankovek zabalené v igelitu.

Jasnozřivý pocit pominul a s ním i dojem Hollyiny blízkosti. Zmatený se posadil.

Co sakra tohle mělo znamenat?

Při prohlídce půdy nepociťoval nutkání podívat se i pod jiné překližkové desky.

Ve svém původním úsudku se nemýlil. Už pro případ požáru, ale i z jiných důvodů, by Anson neukryl větší finanční částku v hotovosti někam, kde by k ní neměl snadný přístup.

Mitch zanechal pavouky ve tmě spolu s nenechavým větrem.

Zatáhl výsuvné schůdky, zavřel padací dveře a pustil se do prohlídky šatníku. Nahlédl za visící obleky, otevíral zásuvky a hledal v nich dvojitá dna, hmatal pod přihrádky a podél každé lišty, zda pod nimi nenajde páku, jež by otevírala tajnou schránku.

V ložnici se podíval za obrazy, zda se pod nimi neskrývá do zdi vestavěný trezor, třebaže nevěřil, že by Anson zvolil tak průhledný úkryt. Odstrčil dokonce i ohromnou postel, zda pod ní nenajde proříznutý koberec a pod ním dvířka sejfu v podlaze.

Prohledal dvě koupelny, šatník v hale i dvě další, nezařízené ložnice. Marně.

Prohlídku přízemí začal v pracovně obložené mahagonovým dřevem a policemi s knihami. Skýtala tolik možných úkrytů, že se nedostal ani do poloviny prohlídky, když náhodným pohledem na hodinky zjistil, že už je půl dvanácté a tři minuty.

Za sedmadvacet minut únosci zavolají.

Z kuchyně vzal pistoli a vydal se k prádelně. Jak otevřel dveře, udeřil ho do nosu zápach moči.

Rozsvítil a našel Ansona na výsost sklíčeného.

Většina tekutiny se mu vsákla do kalhot, do ponožek a do bot, ale na dlaždicích u nohou židle se i tak vytvořila malá žlutá louže.

K emocím, které mají sociopati společné s normálními lidmi, patří vedle zlosti i sebeláska a sebelítost, jediný druh lásky a jediný druh lítosti, jaké dokáží cítit. Jejich vyhrocená sebeláska přesahuje v zuřivou egománii.

Do sebelásky psychotiků tak hodnotný pocit jako sebeúcta nespadá, zato však v sobě zahrnuje přemrštěnou hrdost. Anson se nedokázal stydět, avšak jeho hrdost spadla kopancem z výšin do bahna sebelítosti.

Ani opálená pleť nedokázala zakrýt jeho popelavou barvu. Obličej měl houbovitě změklý. Krví podlité oči se změnily v průsvitná jezírka utrpení.

„Podívej se, co jsi mi udělal,” řekl. „Udělal sis to sám.”

Ponechává-li sebelítost trochu místa i pro vztek, uměl jej dobře skrývat.

„Hele, to je ale od tebe odporné.”

„Ano, je to poněkud odporné,” souhlasil Mitch.

„Hlavně že se dobře bavíš.”

„Ne, nic zábavného na tom nevidím.”

„V duchu se bavíš.”

„Hnusí se mi to.”

„Pokud se ti to hnusí, kam se poděl tvůj pocit hanby?” Mitch neodpověděl.

„Kam se poděl tvůj ruměnec? Kam se ztratil můj zardívající se bratr?”

„Máme málo času, Ansone. Za chvíli zavolají. Chci ty peníze.”

„A co za ně dostanu já? Co z toho budu mít? Proč bych měl pořád jen dávat a dávat?”

Mitch natáhl ruku a v pozici, jakou vůči němu samému zaujal Campbell, zamířil bratrovi pistolí do tváře.

„Dáš mi peníze a já tě nechám žít.”

„Co to bude za život?”

„Zůstane ti všechno ostatní, co máš. Zaplatím výkupné, vyřídím tu věc tak, že se policie nikdy nedozví o nějakém únosu, takže od tebe nikdo nebude požadovat svědeckou výpověď.”

Anson bezpochyby myslel na Daniela a Kathy.

„Budeš pokračovat v předešlém životě,” lhal Mitch, „ať už měl jakoukoli podobu.”

Ansonovi by se bývalo snadno podařilo přišít vraždu Mitchovi, kdyby ten ležel nenávratně pohřbený v pouštním hrobě. Teď už to tak snadné nebylo.

„Dám ti peníze a ty mě pustíš,” řekl Anson.

„Přesně tak.”

Anson se pochybovačně zeptal: „Jak to uděláš?”

„Než odsud odjedu předat výkupné, znovu tě omráčím taserem a pak ti sundám pouta. Odejdu, zatímco ty se budeš ještě zmítat v křečích.”

Anson o tom přemýšlel.

„No tak, piráte. Vydej svůj poklad. Pokud mi neřekneš, kde ho máš, než zavolají, je po všem.” Anson na něj pohlédl.

Mitch neuhnul pohledem: „Udělám to, co jsem řekl.” „Jsi stejný jako já,” řekl Anson. „Tvoje věc, když si to chceš myslet.”

Anson také neuhýbal pohledem. Měl neohrožený výraz. Jeho oči na něj hleděly zpříma a zkoumavě.

Seděl připoutaný k židli. Bolela ho ramena, bolely ho paže. Měl promočené kalhoty. Hleděl do ústí pistole.

Přesto se díval neohroženě a vypočítavě. Hřbitovní krysa, která se prohrabávala dál a dál a zakládala si hnízda v lebkách, jež našla, se nyní usadila v této žijící hlavě a vykukovala z ní s krysí prohnaností.

„V kuchyni v podlaze mám trezor,” řekl Anson konečně.

48

Nižší skříňka nalevo od dřezu měla dvě vysunovací poličky. Na nich stály hrnce a pánve. Mitch je sundal a pak police uvolnil z kolejnic, ve kterých se pohybovaly. Za necelou minutu se dostal ke dnu skříňky.

Ve čtyřech rozích spatřil cosi, co na první pohled vypadalo jako malé dřevěné úhlové svorky. Ve skutečnosti šlo o čtyři úchyty, jež držely na místě jinak nepřichycenou dolní desku.

Odstranil úchyty, vyndal desku ze skříňky, a tak obnažil betonové podloží, na kterém dům stál. V něm byl zanořený trezor.

Číselná kombinace, kterou dostal od Ansona, zafungovala na první pokus. Zvedl od sebe těžké víko na pantech.

Ohnivzdorná skříňka měla zhruba šedesátkrát padesát centimetrů s hloubkou třiceti centimetrů. Uvnitř našel naskládané silné balíčky stodolarových bankovek zabalené do kuchyňské plastikové fólie a přelepené průhlednou páskou.

Našel tam i obálku z hrubého papíru. Podle Ansona obsahovala dluhopisy švýcarské banky splatné doručiteli. Měly téměř stejnou likviditu jako stodolarovky, navíc byly skladnější a daly se snadněji převážet přes hranice.

Mitch přenesl obsah trezoru na kuchyňský stůl a zkontroloval obsah obálky. Napočítal šest dolarových dluhopisů, každý v hodnotě sto tisíc, splatné bez ohledu na to, kdo je zakoupil, doručiteli.

Ještě den předtím by ho nebylo napadlo, že se mu někdy dostane do rukou tak obrovské množství peněz, a ani nepředpokládal, že k tomu ještě někdy dojde. Při pohledu na takové bohatství však neprožíval ani náznak vzrušení nebo nadšení.

Bylo to výkupné za Holly a měl radost, že je získal. Ty peníze však zároveň zapříčinily její únos a z toho důvodu na ně pohlížel s naprostým odporem a nechutí se jich dotknout.

Kuchyňské hodiny ukazovaly 11.54.

Do zavolání zbývalo šest minut.

Vrátil se do prádelny, kde nechal svítit světlo a dveře nezavřel.

Anson seděl na židli, prosáklý stejně tak močí jako sebestřednými myšlenkami, a zdál se duchem mimo. Zareagoval, až když na něj Mitch promluvil.

„Šest set tisíc v dluhopisech. Kolik dělá hotovost?”

„Zbytek,” odpověděl Anson.

„Zbytek do dvou milionů? To znamená, že je tam milion čtyři sta tisíc v hotovosti?” „Jak jsem řekl. Máš špatný sluch?” „Přepočítám si to.” „Jak je libo.”

„Pokud tam není tolik, dohoda se ruší. Odejdu a nechám tě tu svázaného.”

Anson zoufale zarachotil pouty o židli: „Co zas tímhle sleduješ?” „Říkám ti jen, jak se věci mají. Dodržím dohodu, pokud ji dodržíš ty. Jdu počítat.”

Mitch se otočil od dveří zpátky ke stolu v kuchyni, když se Anson za ním ozval: „Hotovost dělá osm set tisíc.” „Takže ne milion čtyři sta?”

„Dohromady, i s dluhopisy, to hodí milion čtyři sta tisíc. Spletl jsem se.”

„Aha. Spletl. Potřebuju ještě šest set tisíc.”

„To je všechno, co tu mám. Víc tu není.”

„Zprvu jsi říkal, že tu nemáš ani tohle.”

„Pořád jen nelžu,” odpověděl Anson.

„Piráti nezakopávají všechnu svou kořist na jednom místě.”

„Můžeš už nechat těch pirátských žvástů?” „Proč? Připadáš si tak nedospělý?” Na hodinách viděl, že je 11.55.

Pak ho něco napadlo: „Mám nechat těch pirátských žvástů, abych náhodou nepomyslel na jachtu, co? Koupil sis plachetní jachtu. Kolik peněz jsi ulil na její palubu?”

„Žádné. Na lodi peníze nemám. Neměl jsem ještě čas nechat tam zabudovat sejf.”

„Pokud Holly zabijou, prohrabu tady všechny tvoje doklady,” pokračoval Mitch, „zjistím jméno tvé jachty a místo, kde kotví. A pak se vydám do přístavu se sekerou a vrtačkou.”

„Dělej, co uznáš za vhodné.”

„Rozřežu ji od přídě k zádi, a najdu-li peníze a dozvím se tak, že jsi mi lhal, vrátím se sem a zalepím ti pusu tak, že už mi nikdy v životě nezalžeš.”

„Mluvím pravdu.”

„Zavřu tě tady potmě, bez vody, bez jídla, zavřu tě, abys tu chcípl ve vlastních výkalech na dehydrataci. Posadím se vedle do kuchyně, k tvému stolu, budu jíst věci z tvé lednice a naslouchat, jak tu ve tmě pomalu umíráš.”

Mitch nevěřil, že by někoho dokázal tak krutým způsobem připravit o život, avšak slova, která pronášel, mu připadala náležitě tvrdá, chladná a přesvědčivá.

Přijde-li o Holly, je možné všechno. Díky ní se probral k plnému životu. Bez ní jedna jeho část odumře a on dílem přestane být člověkem.

Zdálo se, že Ansonovy úvahy se ubírají podobným směrem, protože náhle řekl: „Budiž. Dobrá. Čtyři sta tisíc.”

„Cože?”

„Na lodi. Rekňu ti, kde je najdeš.” „Pořád dvě stě tisíc schází.”

„Víc nemám. Ne v hotovosti. Musel bych prodat nějaké akcie.” Mitch se obrátil k hodinám v kuchyni: 11.56. „Čtyři minuty, Ansone. Čas pro lži vypršel.”

„Můžeš mi aspoň jednou věřit? Jednou jedenkrát? Víc peněz na dostupné hotovosti nemám.”

„Měním podmínky obchodu,” vyjevil svoje obavy Mitch, „tím, že nechci přistoupit na převod peněz. A teď bych ještě měl smlouvat o dvě stě tisíc?”

„Vezmou to,” ujišťoval ho Anson. ,Já ty chamtivce znám. Ze by odmítli milion osm set? Vyloučeno. Oni ne.” „Modli se, abys měl pravdu.”

„Hele, ale dohoda už platí, ne? Platí? Tak už mě tu nenechávej potmě.”

Mitch už odcházel. Nezhasnul však za sebou světio a dveře nechal otevřené.

U stolu pohlédl na dluhopisy a peníze. Pak se chopil tužky a bloku a přistoupil k telefonu.

Pohled na něj nedokázal vydržet. Telefony mu v poslední době nepřinášely dobré zprávy.

Zavřel oči.

Brali se s Holly před třemi lety. Svatby se neúčastnil žádný rodinný příslušník. Babička Dorothy, která vychovala Holly, zemřela nenadále tři měsíce před svatbou. Z otcovy strany žila teta a dva bratranci. Holly je neznala a ona je nezajímala.

Mitch nemohl pozvat bratra a sestry, aniž by pozval také svoje rodiče. Daniela a Kathy však na své svatbě nechtěl.

Nevedla ho k tomu zahořklost. Nevynechal je na znamení zloby nebo za trest. Jejich přítomnosti se bál.

Šlo už o jeho druhý pokus založit rodinu, a kdyby selhal, už by neměl nervy snažit se o to potřetí. Daniel a Kathy působili jako rodinná epidemie, nákaza, která, když zachvátí kořeny, znetvoří celý výhonek a zničí jeho plody.

Později rodině zalhal, že se vyhnuli oslavě, ale malou oslavu pro pár hostů přece jen doma uspořádali. Iggy měl pravdu: kapela stála za starou belu. Nejvíc si libovala v tamburínách. A její zpěvák se domníval, že nejvíc oslní, když bude zpívat dlouhé pasáže falzetem.

Jakmile všichni odešli a kapela se stala jen humornou vzpomínkou, tančili pouze s Holly na hudbu z rádia na přenosném tanečním parketu, který pro tu příležitost nechali položit na dvůr. V měsíčním svědě vypadala nádherně, skoro jakoby z jiného světa, a on ji proto pevně svíral, aby mu snad nezmizela jak přelud, dokud neřekla: „Možná to nevíš, ale nejsem nerozbitná.” Načež se uvolnil a ona mu položila hlavu na rameno. Zpravidla tančil bídně, ale tentokrát neudělal jediný chybný krok a kolem nich se skvěla nádherně upravená zeleň, plod jeho trpělivého úsilí, a nad nimi zářily hvězdy, které jí nikdy nenabídl, protože poetické proslovy mu příliš nešly, ale ona už je vlastnila a i měsíc se jí kořil a celé nebe a taky noc.

Zazvonil telefon.

49

Zvedl ho na druhé zazvonění a ohlásil: „Tady je Mitch.” „Buď zdráv, Mitchi. Kojíš se nadějí?” Jemný tón, který slyšel, nepatřil stejnému člověku, s nímž dosud jednal, a ta změna Mitche zneklidnila. „Ano. Kojím se nadějí,” odpověděl.

„To je správné. Bez naděje se ničeho nedocílí. To naděje mě sem přivedla z Angel Fire a naděje mě tam odvede zase zpět.”

Když se nad tím ještě více zamyslel, Mitche neznepokojila ani tolik změna jako hlas toho muže. Laskavost, s jakou mluvil, neměla daleko k tomu, aby naháněla strach.

„Chci mluvit s Holly.”

„Samozřejmě. Je to ohromná žena a počíná si výtečně. Má nezlomného ducha.”

Mitch nevěděl, jak si to má vyložit. O Holly říkal samou pravdu, ale od něho zněla děsivě. Dostal Holly k telefonu: „Jak se máš, Mitchi?” „Dobře. Šílím hrůzou, ale nic se mi nestalo. Miluju tě.” „Já se mám taky dobře. Neublížili mi. Nijak vážně ne.” „Už se to blíží ke konci,” ujistil ji. „Nenechám tě v tom.” „O tom jsem nikdy nezapochybovala. Nikdy.” „Miluju tě, Holly.”

„Chce tě zpátky,” řekla a vrátila telefon svému vězniteli. Zněla stísněně. Dvakrát jí řekl, že ji miluje, ale ani jednou na to obdobně nezareagovala. To nebylo jen tak.

Opět promluvil laskavý hlas: „Máme tu jednu změnu plánu, Mitchi, důležitou změnu. Namísto bankovního převodu to uděláme hotově.”

Mitch si dělal starosti, že se mu nepodaří vymluvit jim předání výkupného převodem. Ze změny záměrů by měl mít radost. Namísto toho mu přidělala vrásky. Šlo o další znamení, že se přihodilo něco, kvůli čemu únosci mění plány. Nový hlas na drátě, pak rezervovaně hovořící Holly a teď náhlá touha po hotovosti.

„Posloucháš mě, Mitchi?”

„Ano. Já jen, že jste mi připravili poměrně perné chvilky. Možná to nevíte, ale Anson… Anson nepřekypoval zrovna ochotou dostát závazkům bratrské lásky, jak jste asi předpokládali.”

Volajícího to pobavilo: „To předpokládali ti druzí. Já si tím nebyl vůbec tak jistý. Od krokodýla nelze čekat skutečné slzy.”

„Ale podařilo se mi zvládnout situaci,” ujistil ho Mitch.

„Překvapilo tě bratrovo jednání?”

„Nesčetněkrát. Poslouchejte mě, v této chvíli vám mohu zaručit osm set tisíc hotově a šest set tisíc v dluhopisech na doručitele.”

Než se Mitch mohl zmínit o zbylých čtyřech stech tisících, které měly být na Ansonově lodi, promluvil únosce: „To je ovšem velmi mrzuté. Těch scházejících šest set tisíc by vykoupilo spoustu času pro hledačství.”

Mitch nepochytil správně to poslední slovo: „Pro co?” Jsi hledač, Mitchi?” „Hledač čeho?”

„Kdybychom znali odpověď, nemuseli bychom hledat. Milion čtyři sta bude stačit. Berme to jako slevu za platbu v hotovosti.”

Mitche udivilo, jak snadno se domluvili na nižší částce. „Můžete mluvit za všechny své společníky?” zeptal se.

„Jistě. Kdo jiný by za ně už mohl mluvit, když ne já?”

„Takže… co dál?”

„Přijdeš sám.”

„Dobře.”

„Neozbrojený.” „Ano.”

„Zabalíš peníze a dluhopisy do plastového pytle na odpadky. Nezavazuj ho. Znáš Turnbridgeův dům?”

„Každý tady v okrese zná Turnbridgeův dům.”

„Přijď tam ve tři. Ne že budeš dělat chytráka a přijdeš tam dřív a počkáš si/Jediné, co si tím vysloužíš, bude mrtvola tvé ženy.”

„Přijdu ve tři, ani o minutu dřív. Jak se dostanu dovnitř?”

„Brána bude vypadat jako zamčená na řetěz, ale ten bude jenom obtočený. Až vjedeš dovnitř, dáš ho zase zpátky na místo. Čím přijedeš?”

„Svojí hondou.”

„Zastavíš až těsně u domu. Uvidíš tam stát SUV. Zaparkuj od něj dostatečně daleko. Postavíš se zadkem vozu k domu a otevřeš kufr, abych viděl, že v něm nikdo není.”

„Dobře.”

„V tom okamžiku ti zavolám na mobil a dostaneš další pokyny.” „Moment. Mobil. Nefunguje.” Ve skutečnosti se právě nacházel kdesi v Rancho Santa Fe. „Můžu použít Ansonův?” „Řekni mi jeho číslo.”

Ansonův telefon ležel na kuchyňském stole vedle peněz a dluhopisů. Mitch ho popadl: „Neznám číslo. Musím ho zapnout a zjistit ho. Okamžik.”

Zatímco Mitch čekal, až logo telefonního operátora zmizí z displeje, muž s vlídným hlasem se zeptal: „Prozraď mi – žije Anson?”

Mitche otázka překvapila tak, že se zmohl jenom na odpověď „ano”.

Muž na druhém konci telefonní linky pobaveně odpověděl: „Tak jednoduchá odpověď mi leccos napovídá.” „Co vám napovídá?” „Podcenil tě.”

„Podsouváte příliš mnoho významů jedinému slovu. Tady je to číslo.” Mitch nadiktoval číslo, ještě jednou je zopakoval a muž na druhém konci linky pak ještě dodal: „Přejeme si, aby obchod proběhl snadno a hladce. Nejlepší jsou takové obchody, z nichž obě strany odcházejí s nějakým ziskem.”

Mitch zaznamenal, že muž s laskavým hlasem poprvé použil slovo my namísto já.

„Ve tři,” připomněl mu ještě a zavěsil.

50

Kromě červené židle, Ansona na ní a malé žluté louže všechno v prádelně zářilo bělostí. Anson páchl, nepokojně sebou šil na všechny strany a rezignovaně spolupracoval: Jo, jeden z nich právě takhle mluví. Jimmy Null se jmenuje. Je to sice profík, ale nemá mezi nimi hlavní slovo. Pokud s tebou mluvil telefonicky on, znamená to, že ostatní jsou mrtví.” „Jako jak mrtví?”

„Něco se podělalo, na něčem se neshodli a on se rozhodl shrábnout všechno sám.” „Myslíš tedy, že zbyl jako jediný?” „To ti situaci neusnadňuje, nýbrž naopak ztěžuje.” Jak ztěžuje?”

Jestliže odpravil ty ostatní, bude se snažit všechno za sebou zamést.” „Tedy odklidit Holly i mě.”

„Ale až potom, co dostane peníze.” I ve svém neradostném postavení se Anson zmohl na křivý úsměv: „Chceš, abych ti vyprávěl o penězích, bráško? Chceš vědět, jak si vydělávám na živobytí?”

Anson by takové informace nenabízel, kdyby nedoufal, že to, co se dozví, Mitchovi uškodí.

Mitch věděl, že zlomyslný záblesk v Ansonových očích ho vybízí, aby v hovoru nepokračoval, ale zvědavost převážila opatrnost.

Než však mohl jeden či druhý promluvit, zazněl telefon.

Mitch se vrátil do kuchyně, chvíli přemýšlel, že telefon nezvedne, pak ho ale napadlo, že mu možná chce Jimmy Null dát dodatečné pokyny.

„Ano?”

„Anson?”

„Není tady.”

„S kým mluvím?”

To nebyl hlas Jimmyho Nulla.

„Jsem Ansonův kamarád,” řekl Mitch.

Když už telefon zvedl, mohl teď hovořit jen tak, jako by se vůbec nic zvláštního nedělo. „Kdy se vrátí?” ptal se volající. „Zítra.”

„Mám mu zkusit zavolat na mobil?”

Mitch zvedl Ansonův mobilní telefon z kuchyňské linky. „Zapomněl si ho vzít s sebou.” „Můžete mu něco vyřídit?” „Jistě, mluvte.”

„Vyřiďte mu, že volal Julian Campbell.” Zásvit v šedých očích, záblesk zlatých rolexek. „To je všechno?” zeptal se Mitch.

„Všechno. Vlastně, ještě jednu věc mám na srdci, Ansonův kamaráde.” Mitch neřekl ani slovo. „Ansonův kamaráde, jsi tam?” „Ano.”

„Doufám, že se mi dobře staráš o Chrysler Windsor. Mám ten vůz rád. Tak zatím.”

51

Mitch našel kuchyňskou zásuvku, kde Anson přechovával plastové pytle na odpadky, a vybral si jeden menší, šedesátilitrový. Vložil do něj štosy bankovek a obálku s dluhopisy. Vršek pytle zatočil, ale nezavázal na uzel.

Při dopravní situaci běžné pro tuto hodinu cesta z Rancho Santa Fe sem do Corona del Mar trvala dvě hodiny. I kdyby Campbell měl spojence zde v okrese Orange, nedostali by se sem v tak krátké chvíli. Mitch se vrátil do prádelny, kde se ho Anson zeptal: „Kdo to volal?” „Něco nabízel k prodeji.”

Ansonovy jako moře zelené oči, podlité teď krví, evokovaly temný oceán plný žraloků: „Neznělo to tak.”

„Chystal ses mi vyprávět, čím si vyděláváš na živobytí.”

Do Ansonova pohledu se vrátila zlomyslnost. Nechtěl mu vyprávět o svých úspěších jen proto, aby se chlubil, ale protože věděl, že takové sdělení Mitchovi nějakým způsobem ublíží.

„Představ si, že pošleš zákazníkovi elektronickou cestou nějaká data. Při příjmu jde o zdánlivě nevinný materiál, dejme tomu o fotografie a textový dokument o dějinách Irska.”

„Zdánlivě…”

„To nemá nic společného se zakódovanými údaji, které postrádají význam, neznáš-li kód. Tohle vypadá naprosto bezvýznamně, čistě. Když to však proženeš speciálním softwarem, fotografie a text se propojí a vznikne z nich něco docela jiného, ukáže se jejich skutečný obsah”

„A ten je jaký?”

„Počkej. Tvůj zákazník si onen software stáhl do počítače, nemá ho na žádném pevném nosiči. Pokud se policie pustí do prohlídky jeho počítače, tenhle program provede účinnou sebedestrukci a spolu s ním zmizí z počítače i ty dokumenty, ať v původní či už převedené podobě.”

Mitch se vždy snažil udržet si znalosti o počítačích jen na nejnutnějším základu, aby mohl vést život v moderních časech, a nebyl si jistý, že chápe nejúčelnější využití takového programu, ale jedno ho napadlo: „To znamená, že teroristé si mohou po síti posílat cokoli, a každý, kdo jejich komunikaci sleduje, vidí jen nevinné soubory o dějinách Irska.”

„Nebo Francie nebo Tahiti nebo sáhodlouhé rozbory filmů s Johnem Waynem. Nic závadného, žádné kódy, jež by vzbuzovaly podezření. Ale teroristé se neřadí mezi nejvěrnější a nejlukrativnější zákazníky.”

„Kdo tedy?”

„Leckdo. Ale já ti chci říct něco o tom, co jsem dělal pro Juliana Campbella.”

„A taky pro zábavní průmysl, ve kterém se angažuje,” dodal Mitch ironicky.

„On skutečně vlastní kasina v několika zemích. Částečně je používá k praní peněz z jiných aktivit.”

Mitch se domníval, že už zná skutečného Ansona, muže notně odlišného od toho, který s ním jel autem do Rancho Santa Fe. Už neměl iluze. Už netrpěl slepotou.

Nicméně právě v této chvíli se před ním začalo zhmotňovat jeho třetí, mrazivé vtělení a Mitchovi připadalo neméně vzdálené jako ten Anson, který se před ním zjevil v Campbellově knihovně.

Z jeho obličeje jako by vyhlížel někdo neznámý, kdo se skrýval v dutinách jeho lebky a odtamtud nasvěcoval ona dvě důvěrně známá zelená okna temnějšími barevnými tóny.

Něco se změnilo i na jeho fyzické podobě. Postava, která seděla v židli, jako by měla teď spíš podobu zvířete než člověka, který na ní seděl ještě před chvílí. Byl to bezpochyby pořád člověk, ale jeho zvířecí stránka teď o sobě dávala víc vědět.

Mitche ten pocit přepadl ještě předtím, než mu Anson začal vyjevovat podstatu práce, kterou dělal pro Campbella. Nemohl tedy svádět tu změnu na psychologickou reakci. Nemohl přijmout vysvětlení, že Anson se proměnil jen v jeho očích tím, o čem mluvil, protože proměna nastala ještě předtím.

„Asi tak polovina procenta mužské populace jsou pedofilové,” pokračoval Anson. „V USA jich žije půldruhého milionu, další miliony jsou roztroušené po světě.”

Mitch pociťoval, že v této zářivě bílé místnosti stojí na prahu temnoty, v nevábné bráně, která se před ním otevřela a z níž nevede cesta zpět.

„Pedofilové představují spolehlivou klientelu pro dětskou pornografii,” vysvětloval Anson. „Třebaže její prodej může být jen policejní léčkou, což by je zničilo, riskují všechno, jen aby se k ní dostali.”

Kdo uváděl v život Hitlerovy, Stalinovy, Mao Cetungovy direktivy? Sousedé je uváděli v život, přátelé, matky a otcové a taky bratři.

„Mohou-li to, po čem touží, dostat v podobě přiblblého textu o dějinách anglického divadla, který se promění ve vzrušující obrázky a dokonce i filmy, pokud mohou svoje potřeby ukájet bezpečným způsobem, jejich nenasytnost nezná mezí.”

Mitch nechal ležet pistoli na kuchyňském stole. Snad podvědomě očekával nějaký takový výlev a nevěřil si, že by zbraň nepoužil, kdyby ji měl v ruce.

„Campbell má dvě stě tisíc zákazníků. Během dvou let předpokládá, že se jejich počet rozroste na milion po celém světě a vynesou mu zisk pět miliard dolarů.”

Mitch si vzpomněl, jak si v kuchyni této kreatury udělal míchaná vajíčka a toast, a při pomyšlení, že jedl ze stejného talíře a týmž příborem, kterých se dotýkaly tyhle ruce, se mu obrátil žaludek.

„Výnos z prodeje ve velkém činí šedesát procent. Dospělí účinkující to dělají pro vlastní potěšení. Nezletilé hvězdy zaplaceno nedostávají. Na co by ve svém věku potřebovaly peníze? A to já se dostanu jen k malému zlomku Julianova podnikání. Řekl jsem ti, že mám osm milionů, ale ve skutečnosti jsem na tom vydělal už třikrát tolik.”

V prádelně se udělalo nesnesitelně těsno. Mitchovi připadalo, že kromě něho a jeho bratra se tu tísní neviditelné davy přihlížejících.

„Chtěl jsem ti, bráško, jen přiblížit nezměrně špinavý původ peněz, kterými hodláš vykoupit Holly. Po celý zbytek života, kdykoli ji políbíš, kdykoli se jí dotkneš, neubráníš se myšlence na původ těch neobyčejně, hrozně moc špinavých peněz.”

Anson seděl bezmocně připoutaný na židli v louži vlastní moči a prosáklý potem, který se z něho řinul po dlouhé hodiny, co tam seděl potmě, ale teď vítězoslavně zvedl hlavu, vypjal hruď a oči mu plály zadostiučiněním. Zdálo se, že mu k uspokojení stačí nelidská podstata Campbellova podnikání, kterou mu právě odhalil, že k tomu, aby přežil momentální ponížení a vlastní krach, jenž přijde po něm, mu stačí vědomí, že na úkor nevinných pomáhal uspokojovat zvrácené choutky.

Někdo by to mohl nazvat šílenstvím, ale Mitch to uměl pojmenovat přesněji.

„Jdu,” oznámil jen, protože nic, co by mělo v této situaci pádný smysl, říct nedokázal.

„Dej mi ránu taserem,” požádal Anson, jako by tím Mitchovi naznačoval, že není v jeho moci ublížit mu jakkoli trvaleji.

„Máš na mysli tu naši dohodu?” zeptal se Mitch. „Tak na tu radši zapomeň.”

Zhasl a zavřel dveře. Protože proti některým silám se vyplatí zvýšená – byť možná iracionální – opatrnost, zaklínil ještě kliku židlí. Byl by nejraději dveře zatloukl hřebíky, kdyby na to měl čas.

Zajímalo ho, jestli se ještě někdy bude cítit čistě.

Zmocnil se ho neovladatelný třas, jako kdyby se o něj pokoušela nějaká choroba.

U dřezu si opláchl obličej studenou vodou.

Zazněl zvonek u dveří.

52

Zvonkohra se procinkala pár takty Ódy na radost. Od okamžiku, kdy Julian Campbell ukončil telefonický rozhovor, uběhlo jen pár minut.

Pětimiliardový roční příjem si jistě zasloužil ochranu všemi myslitelnými prostředky, ale poslat k Ansonovi tak rychle dvojici čerstvých zabijáků by nesvedl.

Mitch zavřel vodu tekoucí do dřezu a s mokrým obličejem se snažil přijít na důvod, proč by měl riskovat a oknem obývacího pokoje zjistit, kdo to zvoní. Nic ho nenapadalo. Nastal čas odtud zmizet.

Popadl pytel na odpadky s výkupným a ze stolu sebral pistoli. Zamířil k zadnímu vchodu. Ještě taser. Nechal ho ležet na lince u sporáku. Vrátil se pro něj. Neznámý návštěvník opět zazvonil. „Kdo je to?” zavolal Anson z prádelny. „Pošťák. A zmlkni.”

Blížil se už k zadním dveřím, když si vzpomněl ještě na bratrův mobil. Ležel na stole vedle výkupného, avšak Mitch popadl jen pytel a telefon tam nechal ležet.

Zavolání Juliana Campbella, pak Ansonova nechutná zpověď a k tomu ještě zvonek u dveří, to všechno v rychlém sledu za sebou ho vykolejilo.

Vrátil se pro telefon a pak se pomalu otáčel dokola a kontroloval kuchyň. Zdálo se mu, že na nic dalšího už nezapomněl.

Zhasl světla, vyšel z domu a zamkl za sebou.

Neúnavný vítr si hrál sám se sebou na honěnou mezi kapradím a bambusem. Kožnaté, teď už seschlé listy banyánu, které sem přilétly z jiného pozemku, se honily sem a tam a škrábaly po cihlové dlažbě.

Mitch dvířky ze dvora vstoupil do první ze dvou garáží. Tady na něj čekala jeho honda a v nákladním prostoru buicku se pomalu rozkládal John Knox.

Zaobíral se v myšlenkách nejasným plánem na to, že Knoxovu smrt hodí na krk Ansonovi a zároveň vyklouzne z nástrahy, jež mu měla přišít vraždu Daniela a Kathy. Jenže zlověstný opětovný vstup Juliana Campbella na scénu mu připomněl, na jak tenkém ledě bruslí, a i tak nejasný plán se zcela rozklížil.

V téhle chvíli však stejně nic z toho nemělo význam. Jakmile dostane Holly do bezpečí, John Knox, dvě mrtvoly ve studovně i k židli připoutaný Anson význam zase získají, a to prvořadý, avšak nyní ve světle hlavního úkolu to všechno viděl jako podružnosti.

Do chvíle, kdy má dojít k výměně peněz za Holly, zbývalo ještě dvě a půl hodiny. Otevřel kufr hondy a plastový pytel nacpal do prostory u zadního kola.

Na předním sedadle buicku našel dálkové ovládání dveří garáže. Připjal je na sluneční stínítko hondy, aby mohl roletové dveře zavřít za sebou z uličky.

Pistoli i taser vložil do boční kapsy dveří u řidiče. Stačilo mu při řízení sklopit zrak, aby je spatřil, a byly zde dosažitelnější, než kdyby je uložil pod sedadlo.

Stiskl tlačítko dálkového ovládaní a ve zpětném zrcátku sledoval, jak velká vrata stoupají vzhůru.

Vycouval z garáže, pohledem vpravo se ujistil, že ulička je volná a pak s úlekem dupl na brzdu vzápětí poté, co někdo zaklepal na dveře u řidiče. Sjel pohledem vlevo, aby zjistil, že se dívá do tváře detektiva Taggarta.

53

Hej, pane Rafferty,” ozvalo se přidušeně za sklem. Mitch hleděl na detektiva poněkud déle, než konečně stáhl okénko. Jeho překvapení bylo na místě, avšak on bezpochyby vypadal i šokované a vystrašeně.

Taggart se skláněl k okénku a teplý vítr mu nadouval sportovní plášť a třepotal límečkem jeho žlutorudočervené havajské košile: „Měl byste pro mě chvilku?” „No, jsem objednaný k lékaři,” vymýšlel si Mitch. „Nebojte, nezdržím vás dlouho. Mohli bychom se před tím větrem schovat v garáži?” Vzadu v buicku leželo každému na očích tělo Johna Knoxe. Pozornost detektiva z oddělení vražd by k němu mohl přilákat zkušený nos citlivý i na rané příznaky rozkladu nebo obdiv ke krásnému historickému vozu.

„Posaďte se ke mně do vozu,” navrhl Mitch a současně vytáčel okénko a dokončoval manévr výjezdu z garáže.

Ovladačem na dálku zavřel vrata, a zatímco se pomalu rolovala, zaparkoval auto ke kraji uličky podél nich.

Taggart se usazoval na sedadle spolujezdce a zeptal se: „Tak co, už jste zavolal někoho na ty termity?”

„Jeste ne.

„Příliš bych to neodkládal.” „Udělám to co nejdřív.”

Mitch hleděl soustředěně před sebe do uličky rozhodnut obracet zrak k detektivovi jen tu a tam, protože si dobře vzpomínal na pronikavost jeho pohledu.

„Jestli máte obavy z pesticidů, tak už se k tomu účelu nepoužívají.”

„Vím. Dovedou tu havěť přímo ve stěnách domu zmrazit.”

„Dokonce ještě něco lepšího. Používají silný pomerančový koncentrát, jehož dotyk je pro ně smrtící. Všechno se děje na přírodní bázi a ještě pak máte provoněný dům.”

„Po pomerančích. To zní zajímavě.”

„Předpokládám, že jste měl příliš moc jiných starostí, než abyste myslel na termity.”

Nevinného člověka by taková poznámka mohla udivit a dovést i k vyjádření netrpělivé chuti jít si po svých. Mitch se tedy odvážil zeptat: „Proč jste přišel, poručíku?”

„Přišel jsem za vaším bratrem, ale neotvírá.”

„Odjel a vrátí se až zítra.”

„Kam jel?”

„Do Las Vegas.”

„Víte, ve kterém hotelu bydlí?”

„To mi neřekl.”

„Neslyšel jste zvonek?”

„Patrně jsem odešel, než jste zazvonil. Měl jsem ještě něco na práci v garáži.”

„Staráte se tu o to bratrovi, než se vrátí?”

„Přesně tak. Proč s ním potřebujete mluvit?”

Detektiv pokrčil jednu nohu a natočil se na sedadle tak, aby seděl proti Mitchovi a mohli se dívat zpříma jeden na druhého. „Jason Osteen měl v adresáři telefonní čísla na vašeho bratra.”

Mitch s úlevou, že může říct něco popravdě, vysvětloval: „Znali se, když jsem bydlel společně s Jasonem.”

„Vy jste pak ztratil s Jasonem spojení, kdežto váš bratr nikoli?”

„Nevím. Možná. Docela si rozuměli.”

Během noci a rána smetl vítr všechno listí, odpadky i prach do moře. Teď s sebou nenesl nic, co by napovídalo na jeho sílu. Uličku bičovaly údery neviditelných, křišťálově průzračných vzduchových mas a pohupovaly hondou.

Taggart opět promluvil: „Jason chodil s dívkou jménem Leelee Morheimová. Znáte ji?”

„Ne.”

„Leelee nám řekla, že Jason vašeho bratra nenáviděl. Říká, že váš bratr Jasona podvedl při nějakém obchodu.” „Při jakém obchodu?”

„To Leelee neví. Jednu věc ale o Jasonovi víme bezpečně. Poctivými obchody se nezabýval.”

Takové prohlášení si říkalo o to, aby Mitch na detektiva pohlédl a výrazem obličeje dal najevo údiv: „Chcete tím říct, že Anson se zapletl do něčeho nelegálního?”

„Můžete to vyloučit?”

„Má doktorát z lingvistiky a je odborník přes počítače.”

„Znal jsem profesora fyziky, který zavraždil svou ženu, a taky pastora, co zabil dítě.”

S ohledem na nedávné události si už Mitch nemyslel, že Taggart patří k únoscům.

Kdybys mu to byl vyzvonil, Mitchi, Holly by už teď nežila.

Už si přestal dělat starosti, zda ho únosci sledují a zda odposlouchávají každý jeho rozhovor. Do hondy možná umístili zařízení, které jim umožňuje ho lokalizovat, ale na tom teď už nezáleželo.

Pakliže měl Anson pravdu, Jimmy Null, ten s mírným hlasem, kterému ležely na srdci Mitchovy naděje, zabil svoje společníky.

Zůstal v tom sám. Když se teď blížilo finále, Null se nebude starat o Mitche, nýbrž věnuje všechnu energii přípravě výměny rukojmí za výkupné.

To však neznamenalo, že se Mitch může obrátit na Taggarta s prosbou o pomoc. Těžko by vysvědoval mrtvolu Johna Knoxe, který teď ležel v buicku jak v pohřebním voze poté, co výstřelem, zlomeným vazem a rozdrceným hrtanem trojnásobně zemřel. Žádný policista přes vraždy by se nedal snadno přesvědčit, že šlo o nešťastnou náhodu.

Daniela a Kathy by nevysvětlil o nic hodnověrněji než Knoxe.

Až by objevili Ansona v prádelně v tak zuboženém stavu, jevil by se jim spíš jako oběť než strůjce. S ohledem na jeho talent pro přetvářku by jistě hrál nevinného dostatečně přesvědčivě na to, aby to zmátlo vyšetřovatele.

Do výměny rukojmí za výkupné zbývalo jen dvě a půl hodiny. Mitch pochyboval, že by policie, byrokratická stejně jako kterákoli jiná vládní instituce, dokázala za tak krátkou dobu analyzovat dosavadní události a vyvodit z nich řešení, jež by Holly neohrozilo.

Nehledě na to, že John Knox přišel o život v jedné místní jurisdikci, Danile a Kathy v druhé a Jason ve třetí. Čelil by třem diferencovaným projevům byrokracie.

Protože šlo o únos, se vší pravděpodobností by se do případu zapojila i FBI.

Ve chvíli, kdy by se Mitch svěřil s tím, co se stalo, a požádal o pomoc, omezil by si tím svobodu pohybu a počínání. Předal by odpovědnost za Hollyinu záchranu cizím lidem.

Zachvěl se hrůzou z myšlenky, že by musel bezmocně sedět a jen přihlížet, jak se příslušné orgány, byť by se snažily sebevíc, pokoušejí orientovat v dosavadním vývoji situace, zatímco minuty odtikávají.

Taggart opět promluvil: „Jak se vede paní Raffertyové?”

Mitche zamrazilo, že detektiv už rozmotal většinu uzlů případu a teď se chystá volný provaz obtočit kolem jeho hrdla a pevně utáhnout smyčku.

Taggart si všiml Mitchova bezvýrazného pohledu a dodal: „Už ta její migréna polevila?”

„Jo tak.” Mitchovi dalo práci potlačit úlevu, že Taggart se o Holly zajímá jen kvůli její fiktivní migréně. „Už se cítí lépe.”

„Ale ne úplně dobře, co? Migrény se člověk nezbaví aspirinem.”

Mitch cítil, že se na něj chystá past, ale nedokázal odhadnout její podstatu – oko, železa nebo myslivecká tlučka – a nevěděl, jak se jí vyhnout. „Říká, že jí aspirin vyhovuje.”

„Ale už druhý den kvůli tomu nepřišla do práce,” podotkl Taggart.

Detektiv si mohl zjistit, kde Holly dělá, od Iggyho Barnese. Mitche nepřekvapilo, že to ví, ale znepokojovalo ho, že se tak soustředil na otázku její migrény.

„Nancy Farasandová tvrdí, že absence ze zdravotních důvodů je u paní Raffertyové něco neobvyklého.”

Nancy Farasandová byla další sekretářkou v Realtoru, kde pracovala i Holly. Mitch sám s ní včera odpoledne mluvil.

„Znáte slečnu Farasandovou, Mitchi?”

„Ano.”

„Připadá mi jako velice schopná žena. Vaši paní má velice ráda a váží si jí.” „Holly ji má taky ráda.”

,A právě slečna Farasandová říká, že se ještě nikdy nestalo, aby vaše paní nepřišla do práce, aniž by to předtím ohlásila.”

Mitch měl ráno zavolat a Holly v práci omluvit. Zapomněl na to.

Zapomněl zavolat i Iggymu, aby zrušil dnešní pracovní závazky.

Zvítězil nad dvěma profesionálními zabijáky, ale porazila ho nepozornost k pár všedním povinnostem.

„Včera jste mi říkal,” pokračoval detektiv Taggart, „že jste právě mluvil telefonicky se svou ženou, když zastřelili JasonaOsteena.”

V autě se udělalo dusno. Mitch zatoužil stáhnout okénko a vpustit dovnitř vítr.

Poručík Taggart měl postavu zhruba stejnou jako Mitch, ale teď vypadal mohutnější než Anson. Mitch se choulil v koutku.

„Vzpomínáte si na to ještě, Mitchi, že jste telefonoval se svou manželkou?”

Ve skutečnosti mluvil s únoscem. Co tehdy vypadalo jako jednoduchá a bezpečná lež, se nyní mohlo proměnit v oprátku připravenou k navlečení na jeho krk. Nevěděl ale, jak se té lži vzdát, neměl-li po ruce jinou, lepší.

Jo. Mluvil jsem s Holly.”

„Říkal jste, že vám volala, aby vám oznámila, že kvůli migréně odchází dřív z práce.”

„Přesně tak.”

„Takže jste s ní mluvil ve chvíli, kdy zastřelili Osteena.” „Ano.”

„To bylo v 11.43 dopoledne. Aspoň jste říkal, že bylo tolik hodin.”

„Těsně po výstřelu jsem se podíval na hodinky.”

„Nancy Farasandová nám ale řekla, že paní Raffertyová jí zavolala včera brzy dopoledne, že onemocněla, a do práce prý vůbec nepřišla.”

Mitch na to neřekl nic. Jen čekal, až kladivo dopadne.

„A slečna Farasandová tvrdí, že jste volal mezi čtvrt na jednu a půl jednou včera odpoledne.”

Vnitřek hondy byl těsnější než kufr Chrysleru Windsor.

„V té době jste byl ještě na místě činu,” připomněl mu Taggart. „Čekal jste, až vám položím ještě pár doplňujících otázek. Váš pomocník pan Barnes dál sázel květiny. Vzpomínáte si?”

Detektiv očekával odpověď, a tak se Mitch zeptal: „Na co jestli si vzpomínám?”

„Ze jste se nacházel ještě na místě činu,” odpověděl Taggart suše. „Jistě. Samozřejmě.”

„Slečna Farasandová říká, že když jste jí v uvedenou dobu volal, chtěl jste mluvit se svou ženou.” „Je velice schopná.”

„Nejde mi do hlavy,” pokračoval Taggart, „že jste volal do kanceláře Realtoru a chtěl mluvit se svou ženou čtyřicet pět minut poté, co vám vaše manželka, jak jste sám uvedl, telefonovala, že má silnou migrénu a odchází proto z práce dřív.”

Uličkou se hnaly mocné vířivé proudy průzračného vzduchu.

Mitch sklonil hlavu, zahleděl se na hodinky na palubní desce a bezmocně se oddával náhlé skleslosti.

„Mitchi?”

„Ano?”

„Podívejte se na mě.” Váhavě vzhlédl k detektivovi.

Pátravé oči už ho neprobodávaly, už se do něj nezavrtávaly jako předtím. Hůř než to, dívaly se chápavě, vyzývaly k důvěře a vybízely k upřímnosti.

Taggart se ho zeptal: „Mitchi… kde je vaše žena?”

54

Mitch si vybavoval, jak vypadala tato ulička včera večer, zalitá purpurovou září zapadajícího slunce, a pronikavý svit zelených kočičích očí bděle sledujících stín za stínem, než se kočka zdánlivě přeměnila v ptáka.

Tehdy si ještě dopřával naději. Naděje se jmenovala Anson a ukázala se jako falešná.

Dnes se nad ním klenulo tvrdé, větrem umetené, chladně modré nebe, jako by si barvu půjčilo z odrazu ledového chrámu tyčícího se z vln někde dál na západě.

Zrzavá kočka odešla, odletěl i pták a nic živého se tu nepohnulo. Ostré světlo se proměnilo v dlouhý rybářský nůž, který rozřezává stíny na tenké plátky.

„Kde je vaše žena?” opakoval Taggart otázku. Peníze ležely v kufru vozu. Čas a místo výměny byly domluvené. Hodiny odpočítávaly minuty do toho okamžiku. Tak daleko došel, tolik vydržel, dostal se na dosah.

Střetl se se zlem s velkým Z, ale zároveň zahlédl kolem sebe i něco lepšího, čehož si předtím nedokázal všimnout, něco čistého a ryzího. Postřehl tajemný smysl v tom, co dříve pokládal jen za zelený mechanismus.

Mělo-li vše, co se děje, smysl, pak se nemohl vyhýbat ani smyslu, který zřejmě tkví v tomto setkání s neústupným detektivem.

V dobrém i zlém. V nemoci i ve zdraví. ZČ ti zachovám lásku, úctu a věrnost. Dokud nás smrt nerozdělí.

Tohle slíbil. On jediný. Nikdo jiný Holly nic takového nepřísahal. Jen on a jen jí. Byl její manžel.

Nikdo jiný by pro ni nedokázal pohotově zabít, zemřít pro ni. Zachovat lásku znamená dělat všechno pro blaho a štěstí milované osoby, být jí oporou i nadějí a ochraňovat ji.

Možná že smyslem toho, že tu sedí s Taggartem, mělo být varování, že dospěl na samu hranici možností, za kterou už nedokáže ochraňovat Holly bez cizí podpory, pobídka, aby si uvědomil, že sám se už dál nedostane.

„Mitchi, kde je vaše žena?”

Jaké o mně máte mínění?”

„V jakém smyslu?” zeptal se Taggart.

„Po všech stránkách. Co si o mně myslíte?”

„Slyšel jsem o vás, že jste rovnej chlap.”

„Ptal jsem se na to, co si o mně myslíte vy.”

„Před tímhle jsme se neznali. Teď jako by se ve vás napínaly pružiny a tikal hodinový strojek.”

„Nebýval jsem takový.”

„To asi nikdo. Do týdne byste se rozletěl na kusy. A změnil jste se.” „Znáte mě jen jeden den.” ,A i za ten čas jste se změnil.”

„Nejsem špatný člověk. Ale to asi o sobě říkají všichni špatní lidé.” „Ne tak přímočaře.”

Vysoko na obloze, patrně dostatečně vysoko na to, aby uniklo větru, a jistě v takové výšce, aby nevrhalo stín sem do uličky, si Mitch povšiml letícího letadla. Připadalo mu, jako by se celý svět smrskl sem do auta, do tohoto jediného bodu ohrožení, avšak svět se ve skutečnosti rozpínal tak, že každá cesta z jednoho bodu do druhého se zdála nekonečnou. \

„Než vám povím, kde je Holly, chci, abyste mi něco slíbil.”

„Jsem policajt. Nemůžu udílet odpustky.”

„Takže si myslíte, že jsem jí něco udělal.”

„Ne. Jen s vámi chci jednat na rovinu.”

Jde o to, že… máme málo času. Chci od vás slib, že až vám řeknu podstatu celé věci, začnete jednat rychle a nebudete marnit čas zkoumáním každé drobnosti.”

„Zlo se skrývá v drobnostech, Mitchi.”

„Až vám to povím, pochopíte, kde se skrývá zlo. Protože mám tak málo času, nemůžu ho vyplýtvat na vleklé policejní procedury.”

„Ale já jsem jenom policajt. Můžu vám slíbit jen to, že… že pro vás udělám nejvíc, co svedu.”

Mitch nabral zhluboka dech. Pak opět vydechl. Potom řekl: „Holly unesli. Chtějí za ni výkupné.”

Taggart z něho nespouštěl oči: „Tomu nerozumím.”

„Chtějí dva miliony dolarů, jinak ji zabijí.”

„Vždyť jste jen zahradník.”

„To mi nemusíte připomínat.”

„Kde byste vzal dva miliony?”

„Řekli, že si najdu způsob. Pak zastřelili Jasona Osteena, aby mi dokázali, že to myslí vážně. Domníval jsem se, že šlo jen o náhodného chodce, že zastřelili chlapíka, co věnčil psa, aby mě varovali.”

Detektivův pohled byl příliš ostrý na to, aby se v něm dalo číst. Přímo ho porcoval.

„Jason se domníval, že zastřelí jen psa. U mě si tím vynutili poslušnost a sami zredukovali dělbu kořisti z pěti na čtyři podílníky.”

„Pokračujte,” vybídl ho Taggart.

„Když jsem pak dojel domů a viděl tam, jak to na mě nastražili, když už mě měli pevně v rukou, poslali mě pro peníze k bratrovi.” „To jako vážně? Copak má tolik peněz?”

„Anson se kdysi zapletl do jakéhosi nečistého podniku právě s Jasonem Osteenem, Johnem Knoxem, Jimmym Nullem a dvěma dalšími, jejichž jména neznám.”

„Do jakého podniku?”

„Nevím. Já s tím neměl nic společného. Netušil jsem, že Anson v něčem takovém jede. A i kdybych věděl, o co šlo, to je právě jedna z těch drobností, které teď nemají význam.”

„Dobrá.”

„Jde o to, že Anson je při rozdělování kořisti podfoukl, což jim došlo až o hodně později.”

„Proč se ale potom zmocnili vaší ženy?” zeptal se Taggart. „Proč neslilo něm}”

„Patří mezi nedotknutelné. Má příliš vysokou cenu pro některé velmi důležité a velmi tvrdé osoby. Tak to vzali přes jeho brášku. Prese mě. Usuzovali, že nepřenese přes srdce, kdybych měl ztratit svou ženu.”

Mitch měl pocit, že to řekl dostatečně jasně, ale Taggarta neošálil. „On vám ty peníze nedal.” „Ještě něco horšího. Předal mě do rukou jistým lidem.” „Jakým jistým lidem?” „Lidem, kteří mě měli zabít.” „Váš bratr?” „Ano, můj bratr.” „Jak to, že vás nezabili?”

Mitch nadále neuhýbal pohledem. Mluvil a už nemohl příliš věcí zamlčovat, vyžadoval-li pomoc. Řekl tedy: „Měli tak trochu smůlu.” „Ach, bože můj, Mitchi.” „Takže jsem se vrátil za bratrem.” „To muselo být zajímavé setkání.”

„Šampaňské na uvítanou neotevřel, ale rozhodl se přece jen mi pomoci.” „Dal vám peníze?” „Ano, dal.”

„Kde je teď váš bratr?”

„Žije, ale zneškodnil jsem ho. K výměně má dojít ve tři hodiny a mám reálný důvod domnívat se, že jeden z únosců se zbavil svých zbylých společníků. Holly teď drží jen on.”

„Co jste mi zamlčel?”

„Většinu,” přiznal popravdě Mitch.

Detektiv hleděl čelním oknem před sebe do uličky.

Z kapsy kabátu vytáhl ruličku tvrdých karamel. Odtrhl vršek a vyndal jeden bonbon. Zatímco vršek ruličky zase přikrýval skládaným papírkem, svíral sladké kolečko mezi zuby. Když strkal ruličku zpátky do kapsy, jazyk si bonbon od zubů přebral. Celý postup působil jako rituál.

„Tak co?” zeptal se Mitch. „Věříte mi?”

„Mám v sobě solidní detektor, ještě větší, než je moje prostata,” odpověděl Taggart. „Nezazvonil mi.” Mitch nevěděl, má-li cítit úlevu nebo ne.

Kdyby se vydal osvobodit Holly na vlastní pěst a oba by při tom zahynuli, netrápil by se pomyšlením, že ji zklamal.

Když se však iniciativy chopí bezpečnostní síly a Holly při jejich akci přijde o život, nesnesitelné břemeno odpovědnosti ho doživotně zatíží.

Musel se smířit s myšlenkou, že v žádné možné variantě dalšího vývoje už nezůstane iniciativa jen čistě na něm, že jeho společníkem se stal nevyhnutelný osud. Musí pro Holly udělat to, co mu připadá správné, a doufat, že to také správné bude.

„Takže co teď?” zeptal se.

„Mitchi, únos patří mezi federální zločiny. Musíme uvědomit FBI.” „Mám strach z komplikací.”

„Jsou v tom dobří. Nikdo nemá větší zkušenosti s tímto druhem zločinu než oni. Protože nám ale zbývají už jen dvě hodiny, nestačí sem poslat kompletní specializovaný tým. Zřejmě nechají řízení akce na nás.”

„Z toho si mám vybrat co?”

„I my jsme dobří. Máme prvotřídní jednotku zvláštního nasazení. Máme zkušeného vyjednavače s únosci.” „Ale tolik lidí už.řekl Mitch ustaraně. „Chopím se toho já. Myslíte si, že mě baví střílet?” „Ne.”

„Hrabal jsem se v podrobnostech vašeho vyprávění?” ptal se Taggart dál.

„Asi bych na to nikoho lepšího takhle narychlo nesehnal.”

Detektiv se usmál: „Tak vidíte. A my vám vaši ženu vrátíme.”

Pak se natáhl přes palubní desku a vyndal klíčky ze zapalování.

Mitche to zneklidnilo: „Proč jste to udělal?”

„Nechci vás uvádět v pokušení, abyste se najednou nesebral a nevyrazil tam nakonec přece jen sám. Tím byste jí asi neprospěl, Mitchi.”

Já jsem se už rozhodl. Potřebuju vaši pomoc. S těmi klíčky byste mi mohl věřit.”

„Všeho do času. Teď mi jde především o vaše a Hollyino bezpečí. I já mám ženu, kterou miluju, a taky dvě dcery, o těch jsem vám už vyprávěl, a vím, co teď cítíte. Vím to přesně. Důvěřujte mi.”

Klíče zmizely v kapse kabátu. Z jiné kapsy vytáhl detektiv mobilní telefon.

Zatímco jej uváděl prsty do provozu, zuby rozkousaly zbytek karamelového kolečka. Vůně bonbonu osladila vzduch.

Mitch se díval, jak detektiv zkrácenou volbou vyvolává příslušné číslo. Připadalo mu, jako by jeho prst nejen ťukal do klávesnice, ale zároveň i pečetil Hollyin osud.

Taggart se ozval policejním kódem a udal Ansonovu adresu. Mitch zatím hledal na obloze další sluncem ozářené letadlo. Obloha byla čistá.

Taggart ukončil hovor, schoval telefon a zeptal se: „Takže váš bratr je tam v domě?”

Mitch už musel přestat předstírat, že Anson odjel do Las Vegas: Jo.”

„Kde?”

„V prádelně.”

„Tak si s ním promluvíme.” „K čemu?”

„Měl nějaké kšefty s Jimmym Nullem, neříkal jste to?”

„To měl.

„Takže ho dobře zná. Pokud máme vymanit Holly bez úhony, bezpečně a hladce z jeho rukou, potřebujeme o něm vědět i tu sebemenší pitomost, kterou se můžeme dozvědět.”

Taggart otevřel dveře auta, aby vystoupil, a do hondy v té chvíli udeřil nápor průzračného větru. Nepřinášel smetí ani prach, ale jeho poryv signalizoval blížící se chaos.

Situace se definitivně vymykala z Mitchových rukou. Možná k horšímu, možná k lepšímu, i když právě tím si Mitch nebyl vůbec jistý.

Taggart zabouchl dveře auta, ale Mitch zůstal ještě chvíli sedět a myšlenky mu rotovaly, převalovaly se, mysl pracovala naplno, a nejen mysl, a teprve potom vystoupil i on do šlehajícího větru.

55

Vyhlazená obloha, pronikavé světlo, lezavý vítr a elektrické dráty nad hlavou kvílející jak naříkající zvíře. Mitch vedl detektiva k natřeným dřevěným bočním dveřím. Vítr mu je vyrval z ruky, když je otevíral, a praštil jimi o zeď garáže.

Julian Campbell sem jistě vyslal svoje lidi, ale od těch už nehrozilo nebezpečí, protože se sem nedostanou před příjezdem policie. Ta by měla dorazit za pár minut.

Na úzkém cihlovém chodníku, chráněném před nejhorším náporem větru, našel Mitch sbírku mrtvého hmyzu. Dva brouci byli větší než čtvrťák, jeden velký jako deseticent. Leželi na zádech, břicha žlutá a černé nožičky vytrčené vzhůru. Pohupovali se na vypouklých krovkách a mírný vánek jimi jemně otáčel.

Pohled na Ansona sedícího ve vlastní moči a připoutaného k židli bude jistě obdobně skličující a on jako zkušený a lstivý sociopat sehraje přesvědčivě roli oběti.

Třebaže ho Taggart ujistil, že mu věří, Mitchovo tvrdé zacházení s Ansonem by pochopit nemusel. Ansona neznal, slyšel jen zhuštěný popis toho, co se stalo, a mohl by tedy takový postup považovat za více než tvrdý, za krutý.

Šli za sebou přes dvůr, na který už opět útočil vítr, a Mitch cítil detektivovu přítomnost za sebou. Šli přes otevřené prostranství, přesto se cítil zahnaný do kouta, klaustrofobicky stísněný.

Jako by slyšel Ansonův hlas: Řekl mi, že zabil naše rodiče, tátu i mámu. Propíchl je zahradnickým náčiním. Říkal, že teď přišel, aby zabil i mě.

Mitchovi se tak třásly ruce, že mu dělalo problém zastrčit klíč do zámku zadních dveří bytu.

On Holly zabil, detektive Taggarte. Vymyslel si příběh o jejím únosu, přišel sem, aby ode mě získal peníze, ale pak se mi přiznal k její vraždě.

Taggart věděl, že se Jason Osteen neživil poctivě. Věděl od Leelee Morheimové, že Jason měl nějaký kšeft s Ansonem a že ho Anson podfoukl. Věděl tedy, že Anson není čistý.

Nicméně až mu Anson předloží svou verzi, jež bude v rozporu s Mitchovou, Taggart bude muset vzít v úvahu obě. Policajti neustále narážejí na protichůdné výpovědi. Pravda bezpochyby leží vždy někde mezi nimi.

Vyžádá si to určitý čas, než se k ní dopracuje, ale čas se teď právě choval jako krysa okusující Mitchovy nervy. Čas se proměnil v propadlo, na kterém stojí Holly, čas je oprátka, jež sejí utahuje kolem krku.

Klíč vklouzl do zámku. Zámek cvakl, jak se odemkl.

Mitch na prahu dveří rozsvítil. Okamžitě si všiml krvavé šmouhy na podlaze, jíž předtím nevěnoval pozornost, která ho ale teď znepokojila.

Když dal Ansonovi ránu pistolí do spánku, natrhl mu ucho. Jak ho pak vlekl do prádelny, krev za sebou nechávala stopu.

Zranění bylo nicotné. Krev na podlaze však signalizovala něco horšího než jen škrábnuté ucho.

Tak zavádějící stopy vyvolávají další pochybnosti a zvyšují podezření.

Propadlo, oprátka a hryzající krysa, čas stiačil pružinu v Mitchovi do tak těsné spirály, že když vstoupil do kuchyně, rozepnul si knoflík košile, sáhl pod ni a vyndal taser, který si zastrčil pod pásek na břicho. Sáhl pro zbraň do boční kapsy na dveřích, když chvíli otálel v hondě.

„Tudy sejde do prádelny,” oznámil Mitch. Kráčel dosud pár kroků před Taggartem a teď se k němu náhle otočil s taserem v ruce.

Detektiv nešel tak blízko za ním, jak si Mitch myslel. Udržoval prozíravý odstup dvou kroků.

Některé tasery dokáží díky své konstrukci výboj vystřelit na určitou nevelkou vzdálenost. Jiné vyžadují přímý dotyk s terčem, takže útok s nimi nemá bezprostředností daleko k bodnutí nožem.

Tohle byl model druhého typu a Mitch se musel dostat blíž a k tomu i rychle.

Jak napřáhl pravou ruku, Taggart se kryl svou levou. Téměř Mitchovi taser z ruky vyrazil.

Ucouvl a zároveň sahal pravou rukou křížem přes tělo pod své sportovní sako po pistoli, kterou musel mít v podpažním pouzdru.

Taggart couvl až ke kuchyňské lince, Mitch uskočil doleva, pravou rukou opět zaútočil, ale to už se zpod kabátu zjevila ruka s pistolí. Mitch potřeboval obnažené místo na těle, nechtěl zasadit ránu skrz tkaninu, která by oslabila její účinek, a dosáhl na detektivův krk.

S očima obracejícíma se v sloup a s čelistí náhle spadlou Taggart vystřelil, načež se pod ním podlomila kolena a on se sesul k zemi.

Výstřel zazněl nepřirozeně hlasitě. Přímo otřásl kuchyní.

56

Mitche se kulka nedotkla, ale vzpomněl si na Johna Knoxe, jak se při pádu z půdy garáže sám postřelil, a poklekl ustaraně vedle detektiva.

Na podlaze u jeho těla ležela pistole. Mitch ji odsunul z jeho dosahu.

Taggart se třásl, jako kdyby prochladl do morku kostí, prsty zarýval do dlaždic a u rtů měl bubliny slin.

Z Taggartova sportovního kabátu se vinula neznatelná, tenoučká, ale pronikavě páchnoucí stužka kouře. Kulka v něm vypálila díru.

Mitch kabát odhrnul a hledal zranění. Žádné však nenašel.

Úleva, již pocítil, ho na mysli příliš nepozvedla. Měl na svědomí útok na policejního důstojníka.

Poprvé v životě ublížil nevinnému člověku. Poznal příchuť výčitek. Projevily se jako hořkost hluboko vzadu v hrdle.

Detektiv chňapal po Mitchově paži, ale nedokázal sevřít dlaň, aby se jí pevně chopil. Snažil se něco říct, avšak musel mít hrdlo sevřené, jazyk ztěžklý a rty bez citu.

Mitch se chtěl vyhnout opětnému použití taseru. Řekl jen: „Mrzí mě to,” a pustil se do práce.

Klíče od vozu zmizely v Taggartově plášti. Mitch je našel ve druhé kapse, kterou prohledal.

Anson v prádelně nemohl výstřel přeslechnout, a když si promyslel, co by asi mohl znamenat, začal něco volat. Mitch mu nevěnoval pozornost.

Popadl Taggarta za nohy a odvlekl ho ven z domu na cihlový dvorek. Detektivovu pistoli nechal ležet v kuchyni.

Právě zaklapl zadní dveře, když zaslechl zvonek u předních. Přijela policie.

Mitch si našel čas, aby zadní dveře zamkl a tak oddálil jejich střetnutí s Ansonovým i svým lhaním, a pak řekl Taggartovi: „Miluji ji tak, že v téhle věci nemohu důvěřovat nikomu cizímu. Je mi to líto.”

Rozběhl se přes dvůr, podél zdi garáže a zadní otevřenou brankou se dostal do boční uličky.

Až na jejich zvonění nikdo nezareaguje, obejdou policisté dům k zadním dveřím a tam na cihlovém dvorku najdou ležet Taggarta. Pár vteřin nato vtrhnou do uličky.

Odhodil taser na vedlejší sedadlo a sedl za volant. Klíček, otočit, zaburácení motoru.

V postranní kapse dveří měl pistoli patřící kdysi jednomu z Campbellových nájemných vrahů. V zásobníku zbývalo sedm nábojů.

Nehodlal použít proti policii pistoli. Toužil jedině co nejrychleji odtud vypadnout.

Zamířil východním směrem a stoprocentně čekal, že se u výjezdu z uličky vynoří hlídkové policejní auto a zablokuje mu cestu.

Panika se definuje jako strach, který zachvátí v jedné chvíli větší počet lidí, skupinu či dav. Avšak Mitche samotného teď zachvátil strach, který by vystačil pro celý zástup, a zmocnila se ho panika.

Na konci uličky zabočil doprava na hlavní ulici. Na následující křižovatce uhnul opět vlevo a pokračoval k východu.

Téhle části Corony del Mar, jež celá tvoří součást Newport Beach, se říká Village. Půdorys ulic tu tvořil mříž, která se dala uzavřít třemi zátarasy.

Potřeboval se dostat za tyto rizikové body, a to rychle.

V knihovně Juliana Campbella a pak dvakrát v kufru chrysleru poznal strach, ale nebyl tak mocný jako ten současný. Tehdy měl strach o sebe. Teď se obával o Holly.

Nechat se zadržet nebo postřelit policií bylo to nejhorší, co by ho teď mohlo potkat. Zvážil svoje šance a zvolil nejlepší způsob. Zřetel na to, že se mu může něco stát, bral jen do té míry, že pokud by k něčemu takovému došlo, neměl by se kdo postarat o Holly.

Village protínaly některé dost úzké ulice. Mitch právě jednou takovou projížděl. Po obou stranách parkovala auta. V rychlosti, jakou se řítil, riskoval, že otevřeli někdo zevnitř dveře vozu, utrhne mu je.

Taggart dokáže jeho hondu popsat. Během několika minut získá policie od dopravního inspektorátu jeho poznávací značku. Nemohl riskovat, že vůz poškodí, aby byl o to nápadnější.

Dojel na světelnou křižovatku s pobřežní silnicí podél Pacifiku. Musel zastavit na červenou.

Po silnici proudila oběma směry auta jedno za druhým. Nemohl ignorovat červenou a vklouznout mezi auta, aniž by tím způsobil řetězovou nehodu a sám se ocitl v jejím ničivém středu.

Pohlédl do zpětného zrcátka. O jeden blok za sebou spatřil něco jako skříňový náklaďák či snad velkou dodávku. Zdálo se mu, že na střeše vidí řadu výstražných majáčků podobných jako u policejních aut.

Ulici lemovaly vzrostlé stromy. Vozidlo projíždělo mihotavými stíny a paprsky střídavě probleskujícími jejich větvemi, což ztěžovalo lepší identifikaci.

Po Pacific Coast Highway projel k severu policejní vůz. Klestil si cestu mezi uhýbajícími auty rozsvíceným majákem, nikoli však sirénou.

Podezřelé auto vzadu se přiblížilo na půl bloku, takže Mitch mohl na panelu nad předním sklem přečíst slovo AMBULANCE. Nespěchala. Posádce bud skončila služba, nebo vezli mrtvého.

S úlevou vypustil zadržený dech. Ambulance zabrzdila za ním a s tím zmizela i jeho úleva, protože ho napadlo, že i zdravotníci možná poslouchají policejní vysílačky.

Na semaforu naskočila zelená. Přejel jízdní pruhy vedoucí k jihu a vyrazil po pobřežní silnici doleva, k severu.

Po zátylku se mu kutálela kapka potu za kapkou, zatékaly za Hrnec a žlábkem podél páteře pokračovaly dolů.

Po pobřežní silnici stačil ujet pouhý blok, když se za ním rozkvílek siréna. Pohled do zpětného zrcátka mu napověděl, že tentokrát jde skutečně o policejní vůz.

Jedině šílenec se pouští do honičky s policií. Má bezpočet pozemních dopravních prostředků a k tomu i podporu ze vzduchu.

Mitch pokorně uhnul k okraji vozovky. Po pruhu, který uvolnil, se kolem něj prohnal policejní hlídkový vůz a razil si cestu vpřed.

Mitch počkal u obrubníku, dokud policejní auto o dva bloky dál neuhnulo ze silnice. Zabočilo vlevo a od severu tak vjelo do Village.

Zdálo se, že Taggart se zatím neprohrál natolik, aby ho napadlo dát policistům popis jeho hondy.

Mitch se hodně zhluboka nadechl. A znovu. Jednou rukou si přejel zpocený zátylek. Otřel si obě ruce do džínsů.

Napadl policistu.

Vklouzl s hondou do proudu aut mířících k severu a uvažoval, zda snad nepřišel o rozum. Věděl o své rozpolcenosti a snad i zbrklosti, s jakou se vrhá do nejistoty, ale za neprozíravého se nepovažoval. Avšak šílenec z vnitřku bubliny, v níž žije, také neumí rozpoznat svůj stav.

57

Holly vyprostí hřebík z prkna a teď jej obrací ve ztuhlých rozbolavělých prstech a hodnotí, zda představuje opravdu tak účinnou zbraň, jak sejí zdálo, když ještě vězel ve dřevě.

Měří určitě víc než sedm, ale méně než deset centimetrů, a s jeho tlustým dříkem jej lze použít jako bodec. Špičku nemá tak ostrou jako kupříkladu rožeň, ale pořád dost.

Zatímco vítr venku brutálně útočí, ona se v mysli zabývá způsoby, jakými by mohla bodec použít proti únosci. Má tak bohatou představivost, že ji to až děsí.

Setřese to ze sebe a změní směr úvah od způsobu použití bodce k možnostem, kde jej dobře ukrýt. Jeho hodnota tkví i v momentu překvapení.

Mohla by jej ukrýt v kapse džínsů a násilník by si ho patrně nevšiml, ale bála se, že by ho v případě náhlé nutnosti nedokázala rychle vytáhnout. Na cestu z jejího domu sem jí pevně svázali zápěstí šátkem. Jestli se zachová stejně, až ji odtud bude odvádět, nesvede dát ruce od sebe, a tím pádem nedokáže bez problémů strčit prsty do kapsy.

Vyloučí možnost zasunout si hřebík za pás, ale pohmatem potmě hodnotí své tenisky. Nemůže hřebík vložit jen tak do boty, odřel by jí nohu a nadělal puchýře, pokud ne něco horšího. Uvažuje však o vnější skrýši.

Rozváže tkaničky levé tenisky, opatrně zasune hřebík mezi jazyk a jednu klopu a botu zase zaváže. Když pak vstane a chodí kolem kruhu v podlaze, k němuž je připoutaná, okamžitě zjistí, že tvrdý hřebík jí znehybňuje nohu a znesnadňuje chůzi. Nemůže se ubránit kulhání.

Nakonec si vykasá svetr a schovává hřebík v podprsence. Nemá sice tak nadměrnou výbavu jako každá druhá bahenní wrestlerka, ale příroda na ní přesto nešetřila. Aby zabránila vyklouznutí hřebíku mezi košíčky, hrotem hřebíku propíchne elastické lemování, a tím jej upevní.

Ozbrojila se.

Zároveň jí dochází, jak nedostatečně.

Naplňuje ji to neklidem a obrací pozornost ke kruhu v zemi s myšlenkou, zda by nenašla způsob, jak se uvolnit, nebo přinejmenším jak posílit svou nedostatečnou výzbroj.

Už předtím hmatem zjistila, že kruh je zapuštěný do více než centimetr silné železné desky o rozměrech zhruba čtvrt metru na čtvrt metru. Desku k podlaze poutají nejspíš čtyři šrouby se zapuštěnými hlavami.

Nedokáže říct s jistotou, že jde o šrouby, protože prohlubeň jednoho každého úchytu vyplňuje jakási ztvrdlá hmota, která jí brání dostat se k samotným šroubům, pokud tedy jde skutečně o šrouby.

Zklamaně si opět lehá na nafukovací lehátko, hlavu zvednutou na podhlavníku.

Předtím se vydatně vyspala. Citové vypětí s sebou přináší fyzickou únavu a ona ví, že by opět usnula. Ale nechce spát.

Obává se, že by se probudila právě v okamžiku, kdy by se na ni vrhal.

Leží s otevřenýma očima, třebaže tma tady uvnitř je hlubší než tma za jejími víčky, a naslouchá větru, i když jí jeho zvuk nepřináší klid.

Neví, jak dlouho nato se probouzí. Stále leží v naprosté tmě, ví však, že tu už není sama. Možná ji na to upozornil neznatelný čichový vjem, možná jde jen o pocit narušeného soukromí.

Okamžitě si sedá, nafukovací lehátko pod ní vrzne a řetěz na podlaze mezi okovem a kruhem v zemi zarachotí.

„To jsem jenom já,” uklidňuje ji.

Holly mhouří oči do tmy, protože má dojem, že rozměr jeho šílenství kolem něho zhmotní tmu do něčeho ještě temnějšího, ale nevidí ho.

„Pozoroval jsem tě, jak spíš,” říká, „ale po chvíli jsem si začal dělat starost, aby tě světlo baterky neprobudilo.”

Odhadnout jeho pozici podle směru hlasu není tak snadné, jak si představovala.

„Je příjemné,” říká, „sdílet s tebou tajemství tmy.”

Napravo od ní. Metr, ne víc. Možná klečí, možná stojí.

„Máš strach?” ptá se.

„Ne,” zalže bez váhání.

„Zklamala bys mě, kdybys měla strach. Věřím, že tvůj duch se blíží plnému květu, a ten, kdo duchovně rozkvétá, se musí nad strach povznést.”

Zdá se, že se při řeči pohybuje. Otáčí hlavu, aby lépe slyšela.

„V El Valle v Novém Mexiku jedné noci sněžilo tak hustě jako nikde jinde předtím.”

Nemýlí-li se, přesunul se z pravé strany k ní a stojí nad ní, aniž by vydal jediný zvuk, který by pronikl hukotem větru.

„V údolí napadlo za čtyři hodiny patnáct centimetrů sněhu a všechno kolem vypadalo v jeho bílých odlescích přízračně…”

Na zátylku se jí ježí chloupky a naskakuje husí kůže, když si představuje, jak se uvolněně pohybuje v té naprosté tmě. Neprozradí ho ani záblesk očí, který by zradil kočku.

„… přízračně tak jako nikde jinde na světě, planiny vytrácející se do dáli a tyčící se nízké kopce, jako pole z oparu a mlžné hradby, jen přeludy tvarů a rozměrů, jen odrazy odrazů a tyto odrazy samy zrcadlící pouhý sen.”

Tichý hlas nyní přichází náhle zepředu a Holly se raději spokojuje s vysvětlením, že se opět nepřemístil, že po celou tu dobu stál před ní.

Právě se probudila a může tedy čekat, že ji smysly budou šálit. Tak absolutní tma nenese zvuk věrně a dezorientuje.

On pokračuje: „V nižších polohách neprovázel bouři vítr, ale výš musel řádit, protože když přestalo sněžit, většinu mraků roztrhal na kusy a odvál. Mezi jejich zbytky se zaskvěla černá obloha zdobená třpytným náhrdelníkem z hvězd.”

Cítí mezi ňadry hřebík, zahřátý jejím teplem, a snaží se z něj čerpat klid.

„Skláři zbyly nějaké rachejtle z minulého července a žena, které se zdávalo o mrtvých koních, se nabídla, že mu je pomůže připravit a odpálit.”

Jeho příběhy vždy někam vedly, i když Holly se už naučila obávat se jejich vyústění.

„Měl tam jiskřící hvězdy a ohňová slunce a vějíře a brokátové koruny a diamantové chryzantémy a zlaté palmy…”

Jeho hlas slábne, je u ní blízko. Možná se k ní sklání a obličej má jen pár desítek centimetrů od jejího.

„Rudé a zelené a safírově modré a zlatisté výtrysky rozzařovaly oblohu, probarvovaly ji a to všechno se rozmlženě odráželo ve sněhu, hebké pruhy pulzujících barev na sněhových polích.”

Zabiják mluví a Holly napadá, že ji teď zde ve tmě políbí. Jak asi zareaguje, až se od něj Holly s odporem odtrhne?

„Ještě padalo trochu sněhu, pár posledních vloček velkých jak stříbrné dolarové mince se líně snášelo ve spirálách k zemi. Taky se zbarvily.”

Odtahuje se dozadu a odvrací hlavu ve strachu před polibkem. Pak ji napadne, že možná nebude mířit na rty, ale na šíji.

„Vločky se zvolna snášely k zemi a zářily rudě a modře a zlatě, jako kdyby je zapálilo jakési kouzlo nahoře, jako kdyby na odvrácené straně nebes vzplál kterýsi vznešený palác a z něj létaly uhlíky žhnoucí jak drahokamy.”

Odmlčí se, zjevně očekává odpověď.

Dokud mluví, nemůže ji líbat.

Holly říká: „Zní to nádherně, kouzelně. Přála bych si u toho být. Alespoň na chviličku.” „Přál bych si také, abys u toho byla,” přitaká. Dochází jí, že to, co řekla, si může vyložit jako pozvání, a rychle ho pobízí k dalšímu vyprávění: „To určitě ještě nekončí. Co se ještě přihodilo tu noc v El Valle?”

„Zena, které se zdávalo o mrtvých koních, měla přítelkyni, která se vydávala za hraběnku z kterési východoevropské země. Potkala ses někdy s hraběnkou?”

„Ne.”

„Hraběnku sužovaly deprese. Čelila jim dávkami extáze. Tu noc přebrala a vydala se na sněžné pole proměněné ohňostrojem. Cítila se šťastnější než kdy jindy v životě a vzala si život.”

Další odmlka si říkala o reakci a Holly si netroufla říct nic jiného než: „To je smutné.”

„Věděljsem, že prozřeš. Ano, smutné. Smutné a hloupé. El Valle je brána, z níž se otevírá pouť za velkou změnou. Oné noci a v ten zvláštní okamžik dostali všichni, kdo tam byli, nabídku k transcedenci. Vždycky se ovšem najdou ti, kdož nevidí.”

„Hraběnka.”

„Ano, hraběnka.”

Stlačená temnota jako by se vařila a víc a víc houstla.

Pociťuje jeho teplý dech na čele, také na očích. Žádný závan zápachu. A pak i onen pocit mizí.

Třeba se spletla a šlo jen o průvan, nikoli jeho dech.

Přeje si, aby to byl jen průvan, a soustředí mysl na samé čisté věci, na svého manžela a na dítě i na jasné slunce.

Pak se ozve: „Věříš na znamení, Holly Raffertyová?”

„Ano.”

„Věštby. Předtuchy. Předzvěsti. Moudré sovy, buřňáky a černé kočky a rozbitá zrcadla, tajemná světla na nebesích. Viděla jsi někdy znamení, Holly Raffertyová?”

„Myslím, že ne.”

„Doufáš, že je někdy uvidíš?”

Ví, co chce od ní slyšet, a spěchá, aby to vyslovila: „Ano. Doufám, že někdy spatřím znamení.” Cítí teplý dech na levé tváři a pak na rtech.

Pakliže je to opravdu on – a Holly ví, že „pakliže” může klidně vynechat , zůstává neodlišitelný od okolní temnoty, třebaže je dělí jen pár centimetrů.

Tma všude kolem vhání černotu i do jejích myšlenek. Představuje si, že před ní klečí nahý a bledé tělo mu pokrývají tajemné symboly malované krví těch, které zabil.

Snaží se vytěsnit strach z hlasu, když říká: „Vy jste asi viděl hodně znamení, že?”

Dech, zase dech, dech na jejích rtech, ale polibek nepřichází, a pak se vytrácí i dech, jak se od ní stahuje a říká: „Spoustu. Mám na ně čich.” „Popište mi, prosím, aspoň jedno.”

Mlčí. Ticho se nad ni vztyčuje rezavě a nemilosrdně jako ostří meče, který má dopadnout.

Možná ho napadá, zda s ním nemluví proto, aby odvrátila polibek.

Musí se, jak jen to jde, snažit ničím se ho nedotknout. Musí nejen opustit toto místo bez úhony. Neméně důležité je nepřipravit ho během času, který tu ještě stráví, o jeho podivné, temně romantické představy, v jejichž zajetí zřejmě žije.

Zdá se, že skutečně věří tomu, že se Holly nakonec rozhodne odjet s ním do Guadalupity v Novém Mexiku a nechá se tam „očarovat”. Dokud setrvává v tomto bludu, který se v něm Holly snaží posilovat, aniž by přitom vzbudila jeho podezření, může v kritické chvíli využít jeho slabého místa ve svůj prospěch.

Jeho mlčení už trvá zlověstně dlouho, ale pak náhle promluví: „Tohle se stalo krátce poté, co se léto toho roku přehouplo v podzim, a všichni říkali, že ptáci odletěli na jih předčasně a také vlci se objevili v místech, kde je nikdo neviděl už celá desetiletí.”

Holly sedí napjatě a velmi vzpřímeně ve tmě a ruce má zkřížené přes prsa.

„Obloha vypadala dutě. Zdálo se, že by se nechala roztříštit kamenem. Byla jsi někdy v Eagle Nest v Novém Mexiku?” „Ne.”

„Jel jsem z Eagle Nest k jihu po dvouproudové asfaltce. Ty dvě holky stály na druhé straně silnice, asi pětatřicet kilometrů od Taosu, a stopovaly opačným směrem.”

Vítr si na střeše našel novou dutinu nebo jen štěrbinu a v ní objevil nový hlas. Teď napodobuje vytí kojotů na lovu.

„Byly ve věku vysokoškolaček, ale do školy už nechodily. Hledačky, to člověk poznal na první pohled, a sebevědomé, pořádně obuté na svůj výlet, s baťohy a holemi, zcestovalé holky.”

Odmlčí se, možná pro dramatický efekt, možná aby si vychutnal vzpomínku.

„Spatřil jsem znamení a rázem jsem věděl, že jde o znamení. Nad jejich hlavami se vznášel vlhovec. Křídla měl doširoka roztažená, ale netřepetal jimi, jen se nechal bez pohnutí nést proudy vzduchu, přitom se však pohyboval přesně stejnou rychlostí, jakou dole pod ním kráčely ty dvě dívky.”

Začíná litovat, že si tenhle příběh vyprosila. Zavírá oči před obrazy, jež v obavách tuší, že se v jeho vyprávění objeví.

„Vznášel se jenom necelé dva metry nad jejich hlavami a pár desítek centimetrů za nimi, ale dívky o něm nevěděly. Neuvědomovaly si jeho přítomnost a mně bylo jasné, co to znamená.”

Holly má takový strach ze tmy kolem, že se bojí sedět v ní s očima zavřenýma. Otevírá je, i když nic nevidí.

„Víš, co se skrývalo v onom znamení ptáka, Holly Raffertyová?”

„Smrt,” odpovídá.

„Ano, přesně tak. Dorůstáš do plné duchovnosti. Spatřil jsem toho ptáka a věděl jsem, že smrt si vybrala tyhle dvě dívky, že už nejsou nadlouho předurčeny pro tento svět.”

„A – opravdu nebyly?”

„Toho roku nadešla zima předčasně. Přinášela jednu vánici za druhou a silně mrzlo. Jarní obleva se protáhla do léta, a když sníh roztál, v pozdním červnu našli jejich těla zakopaná v poli poblíž Arroyo Hondo, pěkně daleko od Wheeler Peak, kde jsem je spatřil kráčet po silnici. Poznal jsem je z fotografií v novinách.”

Holly se v duchu modlí za rodiny neznámých dívek.

„Kdoví, co se jim přihodilo?” pokračuje. „Našli je nahé, takže se lze domýšlet, co si vytrpěly. Ale ačkoli nám jejich smrt může připadat děsivá a s ohledem na jejich věk i tragická, i z těch nejhorších situací lze čerpat osvícení. My hledači se učíme vším a vším rosteme. Snad každá smrt v sobě skrývá prvky nádherného prozření a možnost transcedence.”

Rozsvítí baterku a ona vidí, že sedí těsně před ní na podlaze, nohy má zkřížené.

Kdyby ji býval překvapil světlem během jejich předchozího hovoru, možná by sebou trhla. Teď už ji jen tak něco z míry nevyvede a před světlem se už vůbec necuká, protože je vítá.

Má na sobě lyžařskou masku, která odhaluje jen jeho do živého masa rozkousané rty a akvamarínově modré oči. Není nahý a nepokrývají ho symboly malované krví jeho obětí.

„Musíme jít,” říká. „Vykoupí tě milionem čtyřmi sty tisíc, a až dostanu peníze, nadejde čas k rozhodnutí.”

Suma ji ohromí. Mohla by to být lež.

Holly ztratila představu o čase, avšak to, co z jeho slov vyplývá, ji udivuje a mate: „To už je… středeční půlnoc?”

Usměje se pod pletenou maskou: „Za pár minut bude jedna hodina odpoledne, úterý. Tvůj manžel dokázal přesvědčit svého bratra, aby dodal peníze dřív, než se vůbec zdálo možné. Všechno šlo tak hladce, že to určitě lze připsat na vrub dobře naolejovanému soukolí osudu.”

Vstává a gestem ji vybízí, aby se také zvedla. Uposlechne. Zápěstí jí sváže za zády stejným modrým hedvábným šátkem jako předtím.

Pak se postaví znovu před ni a něžně jí odhrne z čela vlasy, které spadaly do tváře. Ruce má stejně studené jako bílé a během celé té zkrášlovací procedury z ní nespouští zrak, v němž Holly čte romantickou pobídku.

Neodvažuje se uhnout pohledem a zavře oči, teprve až jí na ně přitiskne dva tlusté smotky gázy, navlhčené, aby lépe přilnuly. Upevní je na místě delším pruhem hedvábí, který jí obtočí třikrát kolem hlavy a na temeni pevně zaváže.

Jeho ruce se dotknou jejího pravého kotníku a on odemkne okov a uvolní ji od řetězu a od kruhu v podlaze.

Baterkou jí zamává před očima pod rouškou a ona zahlédne skrz gázu a hedvábí přidušený zásvit. Zdá se spokojený a baterku sklopí.

„Jen co dojedeme na místo předání výkupného,” slibuje, „sundám ti to. Je to jen bezpečnostní opatření pro převoz.”

Není to on, kdo ji uhodil a kdo ji tahal za vlasy, aby z ní vynutil křik, a tak její následující slova znějí přesvědčivě: „Nikdy jste se ke mně nezachoval krutě.”

Mlčky ji pozoruje. Jen se domnívá, že ji pozoruje, protože se náhle cítí nahá, jako by ji ten pohled svlékal.

Vítr, tma, ve které se opět ocitla, a neblahé vyhlídky, to vše nutí její srdce poskakovat jako králík chycený v pasti a tlukoucí se o její drátěné stěny.

Holly pocítí lehký závan jeho dechu na svých rtech a vydrží to.

Čtyřikrát jí vydechne do tváře a pak řekne: „Za noci se nad Guadalupitou klene bezbřehá obloha, na které měsíc vypadá maličký, scvrklý, a hvězdy ji pokrývají od obzoru k obzoru a je jich víc než mrtvých v celých dějinách lidstva. Teď už musíme jít.”

Uchopí Holly za paži a ona neucukne před jeho odpudivým dotykem, jde s ním místností a oba projdou otevřenými dveřmi.

Sestupují po schodech, po kterých včera stoupala. Trpělivě ji vede, ale ona i tak klade chodidla nejisté, protože se nemůže přidržovat zábradlí.

Z půdy do prvního patra, pak do přízemí a odtamtud do garáže. Naviguje ji: „Teď přijde odpočívadlo. Výborně. Skloň hlavu. Teď doleva. Tady opatrně. A tady pozor na práh.”

V garáži slyší, jak otevírá dveře vozidla.

„Pojedeš stejnou dodávkou, která tě sem přivezla,” říká a pomáhají nastoupit zadními dveřmi do nákladového prostoru. Zápach špíny z textilie, která prostoru pokrývá, má v živé paměti. „Lehni si na bok.”

Vylézá z vozu, zavírá dveře. Neklamné kovové cvaknutí klíče otáčeného v zámku vylučuje všechny úvahy o tom, že by se jí mohlo podařit někde cestou uprchnout.

Otevírají se dveře řidiče a on usedá za volant. „Dodávka je dvoumístná. Sedadla a zadní prostor nedělí přepážka, proto mě tak dobře slyšíš. Ze mě slyšíš dobře?”

„Ano.”

Zavře dveře u svého místa: „Když se otočím, vidím na tebe. Na cestě sem u tebe seděli dva muži, aby dohlédli na to, že neděláš nic nepatřičného. Teď jsem sám. Takže pokud tě cestou, až zastavíme třeba na červenou, napadne, že tě někdo uslyší, když se rozkřičíš, budu tě muset usměrnit drsněji, než bych chtěl.”

„Nebudu křičet.”

„Fajn. Ale aby mezi námi bylo jasno. Na sedadle vedle sebe mám pistoli s tlumičem. V okamžiku, kdy začneš křičet, uchopím ji, otočím se a zastřelím tě. Výkupné za tebe dostanu, ať jsi mrtvá nebo živá. Chápeš to?”

„Ano.”

„To znělo drsně, co?” „Chápu… vaši pozici.” „Mluv upřímně. Znělo to drsně.” „Ano, znělo.”

„Podívej se na to takhle. Mohl jsem ti dát roubík, ale neudělal jsem to. Mohl jsem tu tvou pěknou tlamičku zacpat gumovou koulí a zalepit ti rty izolační páskou. Řekni, mohl jsem to udělat?”

„Ano.”

„Proč jsem to neudělal?”

„Protože víte, že mi můžete důvěřovat,” odpovídá.

„Doufám, že ti můžu důvěřovat. A protože žiju v nadějích, protože každou hodinu mého života plní naděje, proto jsem ti nedal roubík, Holly. Roubík, který jsem ti popsal, je účinný, ale velice nepříjemný. Nechtěl jsem ti působit takové nepohodlí za předpokladu… s nadějí na Guadalupitu.”

Umí klamat mnohem snadněji, než by si byla dokázala ještě včera představit.

Hlasem nepříliš svůdným, ale plným úcty, teď vypočítává drobnosti, které mají naznačit, že na ni přece jen zapůsobil: „Guadalupita, Rodarte, Rio Lucio, Penasco, které vám změnilo život, a Chamisal, kde se váš život také změnil, Vallecito, Las Trampas a Espanola, kde se změní opět.”

Chvíli mlčí. Pak řekne: „Omlouvám se za to nepohodlí, Holly. Brzy to skončí a pak přijde transcedence… budeš-li chtít.”

58

Architektonické řešení obchodu se zbraněmi se inspirovalo obchody se smíšeným zbožím známými z bezpočtu filmových westernů. Plochá střecha se zábradlím, stěny z překládaných prken, zastřešený dřevěný chodník podél celé dlouhé budovy a sloup k uvazování koní budily pocit, že každou chvíli vyjde ze dveří John Wayne oblečený přesně jako ve filmu Stopaři.

Mitch seděl v hondě na parkovišti obchodu se zbraněmi a cítil se spíš jako statista, kterého zastřelí hned v druhém záběru, než jako John Wayne. Zkoumal pistoli, kterou ukořistil v Rancho Santa Fe.

Zaujaly ho údaje vyryté v oceli, byla-li to ocel. Některá čísla a písmena mu nic neříkala. Jiné značky však poskytovaly člověku, který o střelných zbraních nevěděl zhola nic, cenné informace.

Nápis poblíž ústí jej informoval, že zbraň je Super Tuned. O něco dál na závěru našel slovo „CHAMPION”, verzálkami, jakoby vypálené laserem, a pod ním informaci o ráži: GAL .45.

Mitch nehodlal předávat výkupné s pouhými sedmi náboji v zásobníku. Teď věděl, že si musí opatřit munici ráže .45.

Sedm nábojů by mělo stačit. To jen ve filmech se přestřelky vlečou. Ve skutečném životě někdo vypálí první ránu, někdo na ni odpoví a během čtyř výstřelů je jeden nebo druhý raněn či mrtev.

Tím, že si pořídí další munici, nenaplňoval Mitch skutečnou potřebu, nýbrž pouze psychologickou. Nevzdoroval jí. Náboje navíc mu dodají pocit, že se na věc dobře vybavil.

Na opačné straně závěru našel slovo SPRINGFIELD. Dovtípil se, že jde o jméno výrobce.

Slovo CHAMPION nejspíš odkazovalo k modelu zbraně. Měl tedy pistoli Springfield Champion ráže .45. Znělo to lépe než pistole Champion Springfield ráže .45.

Nechtěl na sebe poutat přílišnou pozornost, až vstoupí do obchodu. Doufal, že všechno podá tak, jako že ví, o čem mluví.

Vysunul z pistole zásobník a z něj vyňal jeden náboj. Na nábojnici stálo .45 ACP, ale neměl tušení, co ta písmena znamenají.

Vrátil náboj do zásobníku a zásobník si vložil do kapsy džínsů. Pistoli zastrčil pod sedadlo řidiče.

Z přihrádky v palubní desce vyndal peněženku Johna Knoxe. Trochu ho hryzalo svědomí, že použije peníze mrtvého, ale neměl na vybranou. Jeho vlastní peněženku mu vzali v knihovně Juliana Campbella. Vyndal celou hotovost 585 dolarů a vrátil peněženku do přihrádky.

Vystoupil do větru, zamkl vůz a vešel do obchodu se zbraněmi. Slovo obchod se na tak obrovský prostor moc nehodilo. Plnily jej řady vitrín s kdečím, co souviselo se zbraněmi.

U dlouhého pultu se obrátil na mohutného chlapíka s mrožím knírem. Na jeho jmenovce si přečetl, že se jmenuje Roland.

„Springfield Champion,” řekl Roland. „To je Colt Commander v nerez provedení, že ano?”

Mitch neměl ponětí, o čem Roland mluví, ale cítil, že věci rozumí: „Přesně tak,” přisvědčil.

„Rozšířené ústí zásobníkové šachty, zahloubené ústí hlavně, zvětšené výhozné okénko, standardní rysy té zbraně.”

„Je to zlatá pistole,” řekl Mitch a jen doufal, že takhle lidi o zbraních mluví. „Potřebuju tři zásobníky. Pro střelbu na terč.”

Poslední čtyři slova dodal, protože měl dojem, že náhradní zásobníky potřebuje jen ten, kdo se chystá přepadnout banku nebo odstřelovat chodce z věžních hodin.

Roland však nevypadal nijak překvapeně. „Nechtěl byste celý Super Tuned balíček od firmy Springfield?”

Mitch si vybavil slova vyrytá u ústí a přisvědčil: „Ano, dejte mi celý balíček.” „Přejete si ho nějak přizpůsobit?” „Ne,” odhadl Mitch.

„Nemáte tu pistoli náhodou s sebou? Bylo by přece jen lepší vidět ji.”

Mitch se mylně domníval, že kdyby ji vzal s sebou, považovali by ho za zloděje, za ozbrojeného lupiče nebo někoho podobného.

„Mám jenom tohle.” Položil na pult zásobník.

„Radši bych se podíval na pistoli, ale zkusíme si poradit s tím, co máme.”

Pět minut nato Mitch zaplatil za tři zásobníky a krabici se stovkou nábojů ráže .45 ACP.

V průběhu transakce se nedokázal zbavit dojmu, že se každou chvíli rozezvučí poplašné zařízení. Měl utkvělý pocit, že je podezřelý, že ho pozorují, protože vědí, co je zač. Zjevně neměl nervy tak pevné, jaké by měl mít ten, kdo utíká před zákonem.

Právě se chystal vyjít z obchodu, když skleněnými dveřmi spatřil na parkovišti policejní hlídkový vůz, který mu blokoval výjezd. U dvířek jeho auta stál policista a okýnkem u řidiče nahlížel do zamknuté hondy.

59

Při bedlivějším pohledu Mitchovi došlo, že na dveřích hlídkového vozu nevidí městský znak, nýbrž nápis První posila a zdobné logo soukromé bezpečnostní služby. Muž v uniformě tedy nepatří k policii, nýbrž k bezpečnostní agentuře.

Nicméně zájem o hondu mohl projevit pouze někdo obeznámený se situací. Ten chlapík zjevně poslouchal policejní vysílačky.

Bezpečák nechal hondu zablokovanou vlastním vozem a vykročil k obchodu. Vypadal cílevědomě.

Nejspíš se tu zastavil z naprosto nevinného důvodu a na hondu narazil náhodou. Teď ho hnala vyhlídka na zadržení podezřelého a příslib slávy.

Skutečný policista by přivolal posily předtím, než by se vydal do obchodu. Mitche napadlo, že by vlastně měl být vděčný za takovou přízeň osudu.

Parkoviště obklopovalo osamocenou budovu ze dvou stran. Z obchodu vedly dva východy. Mitch odstoupil od dveří a vydal se spěšně k druhým.

Opustil obchod postranním východem a spěchal k jeho průčelí. Bezpečák mezitím vešel dovnitř.

Mitch byl na větrném parkovišti sám, ale dlouho to tak nepotrvá.

Rozběhl se k hondě. ,

Vůz První posily ho tu uvěznil. Za jeho autem stálo bezpečnostní trubkové zábradlí zasazené do dvaceticentimetrové betonové zídky, protože za ním se půda prudce svažovala dva metry rovnou na chodník.

To je zlé. Odtud se nedostane. Musí tu hondu nechat.

Odemkl dveře a zpod sedadla vyndal pistoli.

Zrovna dveře vozu zavíral, když jeho pozornost upoutal kdosi vycházející z obchodu. Nebyl to však onen bezpečák.

Otevřel kufr a popadl bílý plastový pytel nacpaný k zadnímu kolu. Pistoli a nákup z obchodu uložil k penězům, ústí pytle zase smotal, zavřel kufr a odcházel.

Minul zezadu pět zaparkovaných vozů a pak vkročil mezi dvě SUV. Podíval se do jednoho i do druhého a doufal, že některý z řidičů nechal klíčky v zapalování, ale neměl štěstí.

Rychlým krokem, aniž by se rozběhl, se vydal napříč asfaltovou plochou k boku budovy, z níž před chvílí vyšel.

Jak se blížil k rohu, koutkem oka zaznamenal pohyb u předních dveří obchodu. Když se zadíval podél zastřešeného chodníku, na okamžik rozpoznal bezpečáka, který právě vycházel z obchodu.

Neobával se, že by ho i on zahlédl, a v další chvíli se už ocitl z dohledu, za rohem.

Postranní parkoviště roubila nízká zídka z betonových bloků. Přeskočil ji a ocitl se na pozemku patřícím k vedlejší restauraci s rychlým občerstvením.

Dával si pozor, aby neutíkal jako uprchlík a přešel parkovištěm. Ve směsi pachů výfukových plynů a přepáleného tuku z hranolků minul řadu aut, posunujících se k výdejovému okénku, zahnul k zadnímu traktu restaurace, kde narazil na další zídku. I tu přeskočil.

Před ním leželo malé nákupní centrum pozůstávající ze šesti či osmi obchodů. Zpomalil, cestou nahlížel do výkladů jako normální chlapík na procházce s tím rozdílem, že na útratu měl milion čtyři sta tisíc.

Když došel na konec řady obchodů, projel kolem hlídkový policejní vůz se zapnutým majákem. Červená modrá, červená modrá, barvy se střídaly, zatímco vůz mířil k obchodu se zbraněmi. A jemu v patách druhý.

Mitch zahnul doleva do úzké postranní uličky, pryč od hlavní třídy. Opět přidal do kroku.

Zdejší obchodní zóna nebyla rozlehlá a omezovala se jen na hlavní ulici. Za ní se rozkládaly obytné domy.

První blok pozůstával z činžovních domů a bytových kondominií. Dál za ním stály jednotlivé rodinné domky, většinou jednopatrové, ale spatřil mezi nimi i bungalovy.

Rostly tu staré mohutné podokarpy, které poskytovaly stinná útočiště. Většina trávníků před domy jevila znaky dobré péče. Byly ostříhané a rostly na nich pěstěné keře. Avšak jako v každé čtvrti i zde se našli obyvatelé, kteří si činili nárok na označení nevítaní sousedé.

Když ho policie nedopadla v obchodě se zbraněmi, bude prohledávat nejbližší okolí. Za pár minut to zde začne pročesávat půl tuctu policejních hlídkových vozů, a možná i víc.

Napadl policejního důstojníka. Takové útočníky chce policie dostat za mříže stůj co stůj.

Na silnici tu převažovaly zaparkované SUV. Zpomalil a nahlížel okny, zda v některém nespatří klíček v zapalování.

Pohled na hodinky mu napověděl, že je 13.14. K předání výkupného mělo dojít v 15.00 a on teď nebyl mobilní.

60

Cesta trvá asi čtvrthodinu a svázaná Holly s rouškou na očích usilovně uvažuje, zda nemá začít křičet. Její šílený řidič zastavuje a ona slyší, že s dodávkou parkuje a zajišťuje ji ruční brzdou. Vysedá a dveře nechává otevřené.

V modrozeleném nebo snad modrožlutém štukovaném domku v Riu Lucio v Novém Mexiku bydlí zbožná žena Ermina kdovíjaká. Je jí dvaasedmdesát.

Zabiják se vrací do dodávky a popojede s ní asi o pět metrů a zase vysedne.

Tahle Ermina bůhvíjaká má v obýváku dvaačtyřicet nebo snad jen devětatřicet obrázků Nejsvětějšího Srdce Pána našeho Ježíše Krista, propíchaného trny.

To přivádí Holly na nápad. Odvážný nápad. A děsivý. Ale zdá se jí, že správný.

Když se zabiják vrátí do vozu, Holly odhaduje, že předtím otevřel nějakou bránu, do které vjel, a zase ji za nimi zavřel.

Na dvorku téhle Erminy zakopal zabiják „poklad”, který by se stařeně nelíbil. Holly přemítá, co to mohlo být, ale doufá, že na to nikdy nepřijde.

Dodávka ujede dalších asi dvacet metrů po nedlážděné cestě. Kamínky jeden o druhý skřípají a rachotí pod pneumatikami.

Řidič znovu zastavuje a tentokrát vypíná motor. „Jsme tu.”

„To je dobře,” odpovídá, protože se snaží předstírat, že není vyděšené rukojmí, nýbrž žena, jejíž duch raší do plného květu.

Odemyká zadní dveře a pomáhá jí z dodávky.

Teplý vítr přináší slabou vůni páleného dříví. Možná v kaňonech dál na východ zuří požár.

Poprvé po více než čtyřiadvaceti hodinách pocítí na tváři sluneční paprsky. Dělají to tak dobře, že se div nerozpláče.

Uchopí ji za pravou paži a vede ji téměř dvorně po holé zemi a pak trávou. Pak jdou po tvrdém povrchu, který vydává neznatelný vápencový pach.

Zastavují se a zazní trojí zvláštní zdušený zvuk – thup! thup! thup! doprovázený tříštěním dřeva a skřípáním kovu. „Co to je?” ptá se. „Rozstřelil jsem zámek dveří.”

Teď už tedy ví, jaký zvuk vydává pistole s tlumičem. Thup, thup, thup. Tři výstřely.

Vede ji přes práh do vnitřku, do nějž si prostřílel cestu. „Už tam budeme.”

Ozvěna jejich volných kroků jí evokuje představu klenutých prostor. „Zní to tu jako v kostele.”

„Svým způsobem je to kostel,” přisvědčuje. „Nacházíme se v katedrále nepřiměřené hojnosti.”

Cítí vůni omítky a pilin. Stále ještě slyší vítr, ale stěny zde musejí být bytelné a okna trojitá, protože jeho bouření zní přidušeně.

Docházejí na místo, které má podle zvuku nižší strop a je menší než prostora, kterou prošli.

Zabiják ji zastaví a říká: „Počkej tady.” Pustí její ruku.

Slyší zvuk, který zná, a srdce jí poklesne: zvonění řetězu.

Pilinami to tu nevoní tak silně jako vedle, přesto když si vzpomene na hrozby, že jí uřežou prsty, zajímalo by ji, zda mají ve vedlejší místnosti cirkulárku.

„Milion čtyři sta tisíc dolarů,” zavádí hovor promyšleným směrem. „Za to si hledač koupí hodně času k hledání.”

„Za to si koupí hodně čehokoli,” zazní odpověď.

Dotkne se opět její paže a ona neucukne odporem. Kolem levého zápěstí jí omotá řetěz a k čemusi jej upevní.

„Musí-li člověk pořád něco dělat,” pokračuje, „ubírá mu to čas k hledání.” Ví, že říká pitomosti, ale doufá, že na takové pitomosti zabiják slyší.

„Práce je žába na prameni našeho života,” přitakává a ona ví, že zahrála na správnou strunu. 1

Rozváže šátek, který jí poutá ruce, a ona mu za to poděkuje.

Když jí sejme roušku z očí, chvíli je mhouří a mrká, aby si zvykla na světlo, a pak zjišťuje, že se nalézá v domě, v němž probíhá rekonstrukce.

Při vstupu si zabiják opět nasadil lyžařskou masku. Přinejmenším tak předstírá, že jí umožní dát přednost manželovi před ním a že je nechá naživu.

„Tohle bývala kuchyně,” říká.

Na kuchyni je to obrovský prostor, dobrých patnáct na deset metrů, ideální pro zásobování velkých večírků. Vápencovou podlahu pokrývá prach. Stěny už jsou obložené, avšak skříňky, police a podobné vybavení sem zatím nenamontovali.

Zespoda ze zdi trčí kovová trubka o průměru asi pěti centimetrů, nejspíš plynová. K ní je připevněný visacím zámkem druhý konec jejího řetězu, stejně jako k jejímu zápěstí. Kovové víko trubky ji průměrem přesahuje možná o dva centimetry, takže řetěz nemůže sklouznout.

Poskytl jí dva a půl metru volnosti pohybu. Může sedět, stát a dokonce i trochu popocházet.

„Kde to jsme?” ptá se.

„V Turnbridgeově domě.”

„Aha. A proč? Máte s ním něco společného?”

„Párkrát jsem tu byl,” odpovídá, „akorát jsem sem vstupoval poněkud diskrétněji než rozstřílením zámku. Táhne mě to sem. Pořád tu přebývá.”

„Kdo?”

„Turnbridge. Neodešel. Jeho duch tu zůstal, svinul se pevně do sebe jako ty desítky tisíc mrtvých svinek rozesetých po celém domě.”

Holly říká: „Přemýšlela jsem o Ermině z Ria Lucio.” „O Ermině Lavato.”

„Ano,” přisvědčuje, jako kdyby její příjmení nezapomněla. „Živě vidím pokoje v jejím domě, každý v jiném uklidňujícím barevném odstínu. Nevím, proč na ni musím pořád myslet.”

Jeho modré oči ji zpoza pletené masky pozorují s horečnatým napětím.

Holly zavře oči, paže nechává volně spuštěné podél těla a tvář obrací vzhůru a jen šeptem pokračuje: „Vidím stěny její ložnice pokryté obrázky Bohorodičky.”

„Dvaačtyřiceti,” říká.

„A má tam i svíčky, že?” hádá.

„Ano. Votivní svíčky.”

,Je to útulné místo. Cítí se tam šťastná.”

„Je velice chudá,” přisvědčuje zamyšleně, „avšak šťastnější než kterýkoli boháč.”

„A její maličká kuchyně z dvacátých let a vůně drůbežích fajitas.” Zhluboka nasaje, vychutnává a pak vydechne. Zabiják mlčí.

Holly otevře oči a říká: „Nikdy jsem tam nebyla, nikdy jsem se s ní nesetkala. Jak to, že ji a její dům nedokážu vytěsnit z mysli?”

Jeho mlčení ji začíná znepokojovat. Obává se, že přesáhla mez hodnověrnosti, že už to znělo falešně.

Konečně promluví: „Někdy může dojít k rezonanci i mezi jedinci, kteří se nikdy nesetkali.”

Pozastaví se nad tím slovem: „K rezonanci.”

„V jistém smyslu žijete daleko od sebe, ale v jiném smyslu jste si jedna s druhou nablízku.”

Pokud se Holly neplete, vznítila v něm spíš zájem než podezření. Mohlo by se jí ovšem stát osudným, kdyby si začala být jistá, že se neplete.

„Zvláštní,” říká a nechává tohle téma vyznít do ztracena.

Její věznitel si zvlhčí rozpraskané rty, znovu je olízne a pak ještě

jednou. Potom říká: „Musím si připravit pár věcí. Omlouvám se za ten řetěz. Už ho nebude dlouho zapotřebí.”

Odejde z kuchyně a ona naslouchá vzdalující se ozvěně jeho kroků v prázdných místnostech.

Zimničně se roztřese. Nedokáže to potlačit a články řetězu se jeden o druhý rozezvučí.

61

Mitch ve stínu podokarpů roztřesených dorážejícím větrem nakonec už vedle nahlížení do vozů zaparkovaných u obrubníku začal brát i za kliky dveří. Pokud našel nějaký nezamčený, otevřel dveře a vsunul dovnitř hlavu.

Nenašel-li klíčky v zapalování, mohl je objevit v prohlubni na kelímky nebo za protisluneční clonou. Když však neležely ani tam, dveře zavřel a pokračoval dál.

Vlastní troufalost, byť se zrodila ze zoufalství, ho udivovala. Každým okamžikem však hrozilo, že se na jednom či druhém konci ulice vynoří policejní vůz, a opatrnost by se mu mohla vymstít víc než sebejistota.

Doufal, že zdejší čtvrť netrpí zbytnělým pocitem komunity a že se nezapojila do programu občanské domobrany. Od policejního instruktora by se místní dozvěděli, že právě individuí podezřelých jako on si mají všímat a hlásit je.

Počet občanů, kteří si i navzdory bezstarostné jižní Kalifornii a nízké zločinnosti v Newport Beach zamykali zaparkovaná auta, mu připadal skličující. Jejich paranoia mu začínala jít na nervy.

Ušel dva bloky, když spatřil SUV Lexus zaparkovaný na příjezdové cestě k jednomu z domů. Motor běžel, dveře měl otevřené, za volantem nikdo neseděl.

I dveře garáže byly otevřené. Opatrně se přiblížil k autu, ale nenašel nikoho ani v garáži. Řidič se nepochybně vrátil do domu pro něco, co tam zapomněl.

Nahlášení krádeže vozu proběhne v pár minutách, ale policisté po něm nezačnou okamžitě pátrat. K tomu musí proběhnout složitý proces, který vyžaduje jako systémovou součást byrokratický postup, jímž se vyhlášení pátrání zdrží.

Uplyne pár hodin, než státní poznávací značku ukradeného vozu dostanou jednotky v terénu. Jemu stačily dvě.

Vůz stál čelem do ulice, proto jen vklouzl za volant, na vedlejší sedadlo hodil pytel, který nesl, zabouchl dveře a okamžitě vyrazil po příjezdové cestě. Na silnici zahnul doprava, pryč od hlavní třídy a obchodu se zbraněmi.

Na nejbližší křižovatce nebral zřetel na stopku a znovu zabočil doprava. Ujel třetinu bloku, když ze zadního sedadla zazněla třaslavým hlasem vyslovená otázka: „Jakpak se jmenuješ, zlato?”

Zabořený do rohu tam seděl stařík. Měl brýle silné jak sklo jogurtovek, naslouchátko a kalhoty vytažené až po prsa. Vypadal na sto. Věk ho scvrkl, akorát že disproporčně, jednu partii jinak než druhou.

Jo, ty jsi Debbie,” řekl stařec. „Kam jedeme, Debbie?”

Jeden zločin plodil druhý a v odplatě za všechny ho čekalo zničení. Z Mitche se stal únosce.

Jedeme do pekařství pro koláče?” ptal se stařík a do jeho roztřeseného hlasu se vkradla dychtivost.

Nejspíš Alzheimer, napadlo Mitche.

„Ano,” odpověděl, „jedeme do pekařství pro koláče,” a na nejbližší křižovatce zabočil opět doprava. „Mám rád koláče.” „To každý,” ujistil ho Mitch.

Kdyby mu srdce nebušilo tak, že to až bolelo, kdyby na něm nezávisela svoboda jeho manželky, kdyby každou chvíli neočekával policejní sirénu a kdyby nepředpokládal, že budou nejprve střílet a teprve pak ho seznámí s výhodami jeho občanských práv, snad by považoval situaci za zábavnou. Jenže nebyla zábavná. Byla absurdní.

„Ty nejsi Debbie,” řekl stařec. Já jsem Norman, ale ty nejsi Debbie.”

„Ne, nejsem. Máte pravdu. Nejsem Debbie.”

„Kdo tedyjseš?”

„Jenom chlápek, který se dopustil omylu.”

Norman o jeho odpovědi přemýšlel do okamžiku, než Mitch na další křižovatce zabočil potřetí doprava, a pak promluvil: „Ty mi něco uděláš. Ze mi něco uděláš?”

Strach ve staříkově hlase vzbuzoval soucit: „Ne, kdepak. Nic se vám nestane.”

„Něco mi uděláš. Jsi zlý člověk.”

„Ne, jen jsem udělal chybu. Vezu vás zpátky domů,” ujistil ho Mitch.

„Kde to jsme? Tady není doma. Jsme daleko od domu.” Do této chvíle šeplavý hlas náhle zesílil a přešel do jekotu: Jsi zlý mizera!”

„Nerozčilujte se, prosím.” Mitch pociťoval se starcem soucit a cítil za něj i odpovědnost. „Už tam skoro jsme. Za chvilku budete doma.”

Jsi zlý mizera! Jsi zlý mizera!”

Na čtvrtém rohu zabočil Mitch ještě jednou doprava, do ulice, kde ukradl vůz. JSI ZLÝ MIZERA!”

V hloubi svého věkem zuboženého, vysušeného těla se Norman dobral hlasu uječeného kluka: JSI ZLÝ MIZERA!”

„Prosím vás, Normane. Přivodíte si infarkt.”

Doufal, že zaparkuje auto na příjezdové cestě a nechá ho tak, jak ho tam našel, aniž by si kdokoli čehokoli všiml. Avšak z domu vyšla žena. Viděla ho, jak zahýbá do ulice.

Vypadala vyděšeně. Musela si myslet, že se Norman dostal k volantu.

JSI ZLÝ MIZERA, ZLÝ, ZLÝ, ZLÝ MIZERA!”

Mitch zastavil poblíž ženy, zaparkoval vůz, zatáhl ruční brzdu, popadl svůj pytel a vysedl, niž zabouchl dveře.

Bylo jí něco přes čtyřicet, mírně při těle, ale pořád přitažlivá žena s vlasy jako Rod Stewart, které jí kadeřník pečlivě zkrášlil světlými melírovými proužky. Byla elegantně oblečená s podpatky příliš vysokými k jízdě do pekařství pro koláče.

Jmenujete se Debbie?” zeptal se Mitch.

Užasle se přeptala: Jestli se jmenuju Debbie?” Možná žádná Debbie neexistovala.

Norman pořád ječel v autě a Mitch jenom řekl: „Promiňte. Obrovský omyl.”

Na odchodu, když mířil k první odbočce, do které vjel s Normanem, ji zaslechl: „Dědečku? Nestalo se ti nic? Dědo…”

Když došel ke stopce, otočil se. Zena se nakláněla do vozu a starce utišovala.

Mitch zabočil a pospíchal z dohledu. Neutíkal. Šel rychlým krokem.

O blok dál, když se blížil k dalšímu rohu, se mu za zády rozezněl klakson. Zena v lexusu mu byla v patách.

Viděl ji čelním sklem. Jednu ruku měla na volantu, v druhé držela mobilní telefon. Jistě netelefonovala sestře v Omaze. Jistě nevolala na přesný čas. Volala na tísňovou linku 911.

62

Do Mitche se opíral vítr, jak pospíchal po chodníku, a jen zázrakem unikl žihadlu, když jeho silnější nápor setřásl ze stromu mrak včel, které se tam rojily.

Rozhodná žena za volantem lexusu si udržovala odstup, aby mohla na místě obrátit a ujet, kdyby změnil směr a rozběhl se k ní, ale držela se ho na dohled. Rozběhl se a i ona přidala plyn, aby mu stačila.

Zjevně se ho chtěla držet do příjezdu policie. Mitch obdivoval její odvahu, třebaže měl chuť prostřelit jí pneumatiky.

Policajti přijedou co nevidět. Našli jeho hondu, a věděli tedy, že se nalézá někde v okolí. Pokus o krádež vozu jen pár bloků od obchodu se zbraněmi je přiměje k okamžité akci.

Znovu zazněl klakson vozu, a ještě jednou, a pak už houkal bez ustání. Doufala, že upozorní místní na přítomnost zločince v jejich středu. Naléhavost houkání napovídala, že po zdejších ulicích se prochází sám Usáma bin Ládin.

Mitch opustil chodník, přešel přední dvůr nejbližšího domu, otvřel branku a spěchal podél domu s nadějí, že vzadu na dvoře na něj nečeká pitbull. Samozřejmě že většina pitbullů má beránci povahu, avšak jak se mu všechno sypalo pod rukama, určitě by nenarazil na pitberánka, ale na pekelnou psí bestii.

Kolem nevelkého zadního dvora se táhl něco přes dva metry vysoký cedrový plot ze zašpičatělých kůlů. Neviděl v něm branku. Přivázal si pytel na odpadky k opasku, vylezl na korálový strom, po jehož větvi se dostal za úroveň plotu, a pak seskočil do uličky mezi domy.

Policie určitě předpokládala, že dá přednost takovým vedlejším cestám před ulicemi, a tak se jim musí vyhýbat.

Minul prázdný pozemek stíněný pokleslými větvemi dlouho neprostřiženého kalifornského pepřovníku, které vířily a nadnášely se jak nabírané sukně tanečnic valčíku z 18. století.

Právě když přecházel další ulici uprostřed bloku domů, spatřil křižovatkou ve východním směru projíždět policejní auto. Skřípění brzd mu napovědělo, že ho zpozorovali.

Proběhl dvorkem, přehoupl se přes plot, proběhl postranní uličkou, pak brankou, na druhou stranu další ulice, to všechno teď už velmi rychle. Plastový pytel ho plácal do nohy. Bál se, aby se neprotrhl a nevysypaly se z něj tlusté svazky stodolarových bankovek

Zadní trakty domů v poslední řadě shlížely do nevelkého, asi šedesát metrů hlubokého a sto metrů širokého kaňonu. Přelezl tepaný železný plot a rázem se ocitl na prudkém svahu sypké, zvětralé hlíny. Gravitace a sesouvající se půda ho táhly dolů.

Podobně jako surfař honící se za blaženým naplněním mezi zrádnými vodními monolity i on se snažil stát zpříma, ale písčitá půda byla méně vstřícná než moře. Podklouzla mu noha a on jel posledních deset metrů po zádech, vířil za sebou bílý prach a pak nohama protrhl nečekanou stěnu z vysoké trávy a vzrostlého plevele.

Zastavil se pod baldachýnem z větví. Už při pohledu shora vypadalo dno kaňonu porostlé jednolitou zelení, avšak Mitch nečekal vzrostlé stromy. Teď tu vedle předpokládaných keřů a křovisek našel smíšený les.

Kalifornské kaštany se koupaly v křehkých bílých květech. Rozmáchlým ježatým palmám se tu dařilo po boku kalifornských vavřínů a temných myrobalánů. Nejeden strom byl pokroucený, sukovitý a deformovaný, druhy zplaněné mutageny, jež čerpaly z půdy městského kaňonu, ale rostiy tu i japonské javory a tasmánské sněžné gumovníky, které by s potěšením použil k vyzdobení některé náročné zahrady.

Jeho příchodem se rozprchlo do všech stran pár krys a stíny se odplazil had, možná chřestýš, těžko říct.

V úkrytu stromů ho shora z okraje kaňonu nemohl nikdo spatřit. Bezprostřední zadržení mu zatím nehrozilo.

Nad ním se proplétalo takové množství větví rozmanitých stromů, že ani vítr nepronikl tou klenbou a neprozářilo ji ani slunce. Panoval zde zelenavý, vodový přísvit. Stíny se chvěly a nadýmaly jak mořské sasanky.

Nepřekvapilo ho, že kaňonem protéká mělký potok. Po letošní deštivé sezoně musela být hladina spodní vody tak blízko povrchu, že malá artéská studna stačí potok vyživovat po celý rok.

Odvázal plastový pytel na odpadky od opasku a zkontroloval ho. Na třech místech byl propíchnutý, měl i jednu malou trhlinu, ale zdálo se, že z něj nic nevypadlo.

Mitch zavázal pytel na volný uzel a dál ho nesl přehozený přes ohyb paže a přitisknutý k tělu.

Vybavoval si podobu terénu a věděl, že směrem na západ se kaňon zužuje a jeho dno prudce stoupá. Vody potoka odtamtud lenivě přitékaly a dál plynuly po jeho dnu svižnějším tempem.

Jeho kroky dumil provlhlý koberec spadaného listí. Vzduch tu ztěžkl příjemně vonnou směsí mokré zeminy, vlhkého listí a výtrusů prašivek.

Orange County sice čítalo přes tři miliony obyvatel, avšak dno kaňonu působilo tak odtrženě, že si připadal na míle vzdálený od civilizace. Do chvíle, než zaslechl vrtulník.

Udivilo ho, že vzletěl i za takového větru.

Soudě čistě jen podle zvuku, musela helikoptéra křižovat kaňon právě nad jeho hlavou. Mířila k severu a kroužila kolem čtvrti, kterou na útěku proběhl. Její zvuk zněl chvílemi hlasitě, pak se ztrácel a opět sílil.

Pátrali po něm ze vzduchu, ale špatně odhadli místo. Nevěděli, že sestoupil do kaňonu.

Postupoval stále vpřed – avšak náhle se zastavil a tiše vykřikl překvapením, protože zazvonil Ansonův telefon. Vyndal ho z kapsy s úlevou, že ho neztratil ani nepoškodil.

„Tady je Mitch.”

Uslyšel hlas Jimmyho Nulla: „Kojíš se nadějí?” „Ano. Dejte mi Holly k telefonu.”

„Teď ne. Brzo ji uvidíš. Posouvám schůzku z třetí hodiny na druhou.” „To nejde.”

„Jde. Právě jsem to udělal.” „Kolik je teď hodin?” „Půl druhé,” odpověděl Jimmy Null. „Do dvou to nemůžu stihnout.”

„Proč ne? Anson bydlí pět minut od Turnbridgeova domu.”

„Nejsem u Ansona.”

„Kde tedy jsi a co děláš?” zeptal se Null.

Mitch široce rozkročený v mokrém listí odpověděl: „Nazdařbůh jezdím. Ubíjím čas.”

„Chováš se hloupě. Měl jsi zůstat u Ansona a čekat tam připravený.”

„Stihnu to do půl třetí. Peníze mám tady. Milion čtyři sta tisíc. Mám je s sebou.”

„Něco ti řeknu.”

Mitch čekal, a když Null mlčel, zeptal se: „Co? Co mi řeknete?”

„Něco o penězích. Řeknu ti něco o penězích.”

„Dobře.”

„Neprahnu po penězích. Nějaké peníze mám. Některé věci pro mě znamenají víc než peníze.”

Něco se dělo. Mitch to pociťoval už předtím, když hovořil s Holly, z toho, jak křečovitě mluvila a jak mu neřekla, že ho miluje.

„Poslyšte, když už jsem to dotáhl tak daleko, když jsme to oba dotáhli tak daleko, měli bychom to zdárně ukončit.”

„Ve dvě,” řekl Null. „Nový termín. Pokud nebudeš úderem druhé tam, kde máš být, je po všem. Nemáš opravný pokus.”

„Dobře.”

„Ve dvě.”

„Ano.”

Jimmy Null hovor ukončil. Mitch se rozběhl.

63

Holly připoutaná k plynové trubce ví, co musí udělat, ví, co udělá, a proto může trávit čas buď přemítáním, co všechno se může pokazit, nebo obdivováním toho, co vidí z nedostavěného domu.

Thomas Turnbridge by měl skvělou kuchyň, kdyby žil. Až by se sem instalovalo všechno vybavení, vysoce profesionální firma s regimentem personálu by tu mohla vyvářet a odtud obsluhovat šest set hostů rozsazených k večeři na terasách.

Turnbridge vydělal miliardy internetovým podnikáním. Společnost, kterou založil a která z něj udělala boháče, nic nevyráběla, ale představovala špičku v oblasti internetových reklamních aplikací.

V časech, kdy časopis Forbes odhadoval hodnotu jeho podniku na tři miliardy, skupoval Turnbridge v luxusní čtvrti domy s úchvatným výhledem na oceán. Koupil jich devět, stály jeden vedle druhého, za což zaplatil dvojnásobek odhadní ceny. Utratil za domy přes šedesát milionů dolarů a pak je všechny strhl, aby získal celistvý, více než hektarový pozemek, jaký měl na jižním kalifornském pobřeží stěží obdobu.

Významná architektonická firma vyčlenila třicetičlenný tým, který navrhl třípodlažní dům zvíci osmi tisíc čtverečních metrů, do kterých se nepočítaly obrovské podzemní garáže a dílny. Stylem měl dům připomínat rezidenci, kterou v Brazílii postavil Alberto Pinto.

Realizace prvků, mezi než spadaly i vodopády uvnitř domu i mimo něj, podzemní střelnice i zastřešené kluziště, si vyžádala nadměrné úsilí stavebních, technických i půdních odborníků. Jen plány pohltily dva roky. První dva roky samotné stavby se pracovalo výlučně na základech a podzemních prostorách.

Rozpočtem se nikdo netrápil. Turnbridge platil každý účet.

Z vytipovaných míst sem svezli ten nejlepší mramor a žulu. Okolí domu měl dláždit francouzský vápenec. Za cenu sedmdesát tisíc dolarů za kus se vyrobilo šedesát sloupů, každý vytesaný od patky k hlavici z jednoho kusu vápence.

Turnbridge byl domu, který stavěl, oddaný stejně plně jako firmě, již vybudoval. Věřil, že se zařadí mezi deset největších korporací na světě.

Věřil tomu i poté, co se obnažily trhliny v dosud rapidně rostoucím internetovém podnikání. Od počátku prodával firemní podíly jen pro ukojení potřeb svého životního stylu, nikoli k rozšíření investic. Když cena akcií jeho podniku klesla, zadlužil se, aby na trhu skoupil další akcie své firmy. Cena spadla ještě víc a on ještě víc nakupoval.

Cena akcií však už nikdy nestoupla, firma zkrachovala a Turnbridge přišel na mizinu. Stavba domu se zastavila.

Pronásledovaný věřiteli, investory i rozlícenou bývalou manželkou přišel Thomas Turnbridge do svého nedostavěného domu, posadil se do rozkládacího křesla na balkóně své ložnice, kde se chtěl nechat okouzlovat panoramatickým výhledem na oceán a zářící světla města, a vychlazeným šampaňským Dom Perignon do sebe spláchl smrtelnou dávku barbiturátů.

Mrchožraví ptáci ho objevili o den dřív než jeho bývalá žena.

Ačkoli více než hektarový pobřežní pozemek představuje lákavé sousto, kjeho prodeji po Turnbridgeově smrti nedošlo. Omotalo jej předivo soudních sporů. Současná cena pozemku se došplhala na oněch šedesát milionů dolarů, které za ně kdysi Turnbridge přeplatil, což výrazně redukovalo počet případných kupců.

K stylově uspokojivému dokončení projektu podle stávajících plánů by kupec potřeboval dalších padesát milionů. Kdyby chtěl torzo stavby srovnat se zemí a začít znovu, musel by počítat s pěti miliony navíc k oněm šedesáti za pozemek, protože demoliční čety budou bojovat s železobetonem, který měl bez pohromy přestát zemětřesení o síle 8,2 stupně.

Holly coby případná realitní agentka netouží po tom, aby se jí Turnbridgeův dům dostal do komise. Bude spokojená, když bude prodávat nemovitosti ve čtvrtích pro střední třídu lidem nadšeným z toho, že mají vlastní dům.

A popravdě, kdyby mohla vyměnit svůj skromný realitní sen za jistotu, že ona i Mitch vyjdou z výměny peněz za rukojmí živí, bude dál dělat sekretářku. Je dobrá sekretářka a je taky dobrá manželka. Vynasnaží se být i dobrá matka a to jí bude stačit ke štěstí, život a láska.

Ale takovou smlouvu uzavřít nelze. Má svůj osud ve vlastních rukou, a to doslova i přeneseně. Až nadejde čas, musí jednat. Připravuje se na riziko, na bolest i na prolitou krev.

Únosce se vrací. Oblékl si na sebe šedou větrovku, na rukou má tenké, měkké rukavice.

Když vchází, sedí Holly na podlaze, ale vstává, jakmile dojde až k ní.

Násilník porušuje její právo na osobní prostor a přistoupí před Holly tak těsně, jako by před ní stanul muž, který by ji chtěl odvést na parket.

„V obývacím pokoji Duvijia a Eloisy Pachecových v Riu Lucio stojí dvě červená křesla ze dřeva. Mají vysoká opěradla s ozdobným vyřezáváním navrchu.”

Klade pravou ruku na její levé rameno a ona je ráda, že si navlékl rukavice.

„Na jednom křesle,” pokračuje, „stojí laciná porcelánová soška svatého Antonína. Na druhém křesle stojí soška keramického chlapečka vystrojeného do kostela.”

„Kdo je ten chlapeček?”

„Soška představuje jejich syna, který se také jmenoval Anthony a kterého v šesti letech porazil a zabil opilý řidič. Stalo se to před padesáti lety, když Duvijiovi a Eloise bylo něco přes dvacet.”

Ještě není matka, ale s nadějí, že se jí stane, nedokáže si plně představit bolest z takové ztráty, hrůzu její náhlosti. „Svatyně,” říká.

„Ano, svatyně červených křesel. Nikdo do nich za těch padesát let neusedl. Patří těm dvěma figurkám.” „Dvěma Anthonyům,” opravuje ho. Zřejmě to nepovažuje za opravu.

„Představ si,” pokračuje, „jaký smutek a naděje a láska a zoufalství se soustředí na ty dvě figurky. Půl století neutuchajícího truchlení dalo těm předmětům ohromnou moc.”

Vzpomíná si na děvčátko v šatech roubených krajkou, pohřbené s medailonkem svatého Kryštofa a s figurkou Popelky.

„Jednoho dne zajdu k Duvijiovi a Eliose, až nebudou doma, a figurku chlapce si vezmu.”

Kdeco se skrývá v nitru tohoto člověka, včetně krutosti, s níž dokáže druhé připravit o jejich víru, naději a přechovávané vzpomínky.

„Nestojím o toho druhého Anthonyho, toho svatého, ale figurka chlapce je totem s čarovnou silou. Odvezu ji do Espanoly…”

„Kde se vám znovu promění život.”

„Významně,” přitakává. „A možná nejen život.”

Zavírá oči a šeptá: „Červená křesla,” jako kdyby si scenerii představovala.

Zdá se, že ho to správným způsobem povzbudilo, protože po chvíli ticha říká: „Už jen něco přes dvacet minut a přijede Mitch.”

Srdce se jí z toho sdělení rozbuší, ale její radost tlumí strach, a oči tedy neotevře.

„Půjdu ho vyhlížet. Přinese peníze sem do kuchyně. Pak nastane čas rozhodnout se.” „Nežije v Espanole žena s dvěma bílými psy?” „Vidíš ji?”

„Psi, kteří jako by se ztráceli na zasněženém pozadí.” „Nevím. Ale když je vidíš, pak jsem si jistý, že jsou z Espanoly.” „Vidím, jak se s tou ženou společně smějeme a kolem nás ti bílí psi.” Otvírá oči a zadívá se na něj. „Raději ho běžte vyhlížet.” „Dvacet minut,” slibuje a opouští kuchyň. Takže bílí psi. Odkud to vzala? Bílí psi a rozesmátá žena.

Skoro se teď sama rozesměje nad tím, jak se umí přetvařovat, ale na tom, že se dostala tak hluboko do jeho mysli, že ví, co na něj platí, není nic veselého. Nevidí nic obdivuhodného na tom, že se dokáže vžít do jeho šíleného světa.

Rozechvěje se a usedá. Ruce má studené a chlad vzlíná i jejími vnitřnostmi.

Sáhne si pod svetr mezi ňadra a z podprsenky vytáhne hřebík.

Je ostrý, přesto by uvítala, kdyby byl ještě ostřejší. Nemá však čím ho vybrousit do dokonalé špičky.

Hlavičkou hřebíku začne soustředěně rýt do zdiva, až nashromáždí hromádku odrolené sádrové omítky.

Nadešel čas.

Jako malá se Holly jeden čas bála spousty nočních bubáků zrozených bujnou představivostí: viděla je ve skříni, pod postelí, za oknem.

Její babička, dobrák Dorothy, ji naučila básničku, o které říkala, že zažene každé strašidlo: to ve skříni se vypaří, to pod postelí se rozpadne v prach a to za oknem odletí do bažin a jeskyní, kam patří.

Až po letech Holly zjistila, že básnička, která vyléčila její strach z nočních příšer, se jmenovala Modlitba vojákova. Napsal ji neznámý britský voják a našla se na kousku papíru v zákopu bitvy u libyjského města El Agheila.

Tiše, ale nahlas si ji teď přeříkala:

Zůstaň při mně, Bože. Temná je noc, a chladná. Z jiskry mé odvahy moc nezbývá. Konec té noci nedohlídnu; stůj při mně, Bože, a dej mi sílu.

Pak chvíli váhá, ale jen krátký okamžik. Nadešel čas.

64

Mitch běžel po krajnici silnice. Boty měl obalené blátem a uschlým listím, oděv pomačkaný a špinavý, v náruči svíral bílý pytel na odpadky, tiskl si jej na hruď jako milované dítě a oči mu plály zoufalstvím, že by mu v noci posvítily na cestu.

Žádný policista, který by jel kolem, by ho nepřehlédl. Vypadal jako uprchlík, jako šílenec nebo obojí dohromady.

Necelých dvacet metrů před sebou viděl benzínku kombinovanou s malou potravinovou samoobsluhou. Na znamení, že se zde dají zakoupit pneumatiky, povlávala ve větru spousta praporků v zářivých barvách.

Byl zvědavý, zda ho za deset tisíc dolarů v hotovosti někdo sveze k Turnbridgeovu domu. Spíš ne. Podle jeho vzezření se většina lidí zalekne, že by je po cestě zabil.

Chlápek vyhlížející jako tulák, který nabízí deset tisíc dolarů za svezení autem, by mohl vedoucího čerpací stanice zneklidnit. Mohl by zavolat policajty.

Ale měl na výběr: buď za svezení zaplatit, nebo pod pohrůžkou pistolí někomu sebrat vůz, což by neudělal. Majitel auta by se mohl z nerozumu po pistoli vrhnout a přijít tak neúmyslně k úrazu.

Právě když se k benzinové pumpě blížil, sjel ze silnice Cadillac Éscalade a zastavil u čerpadel, situovaných na okraji benzínky. Vystoupila z něj vysoká blondýna, uchopila kabelku a vydala se do samoobsluhy. Dvířka vozu nechala otevřená.

I obě řady čerpadel byly samoobslužné. V dohledu se nevyskytoval žádný zaměstnanec.

Jiný zákazník tu tankoval Ford Explorer. Soustředil se na okna svého vozu, kde právě něco prováděl se stěračem.

Mitch se přišoural k escaladu a nahlédl dovnitř otevřenými dveřmi. V zapalování uviděl klíček.

Natáhl se dál a zkontroloval zadní sedadlo. Neseděl tam ani dědeček, ani dítě v bezpečnostní sedačce, nevyrazil proti němu pitbull.

Vsunul se za volant, zabouchl dveře, nastartoval a vyjel na silnici.

Očekával, že se za ním někdo rozběhne, bude mávat rukama a křičet, ale ve zpětném zrcátku nikoho nespatřil.

Silnici půlil středový pruh. Uvažoval, že by jej přejel, aby se dostal do opačného směru, ale při jeho štěstí by se tu v té chvíli objevil policejní vůz.

Jel tedy pár set metrů severně, než dorazil k místu, kde se mohl obrátit, a pak vyrazil k jihu.

Míjel znovu benzínku a pořád ještě neviděl vysokou naštvanou blondýnu. Profrčel kolem, dával si ale pozor, aby nepřekročil povolenou rychlost.

Za běžných okolností nepatřil mezi netrpělivé řidiče, kteří proklínají pomalé či neobratné motoristy. Za téhle jízdy na ně však svolával hromy, blesky a morové rány.

Ve 13.56 dojel do čtvrti, kde stál Turnbridgeův pošetilý nedodělek. Zastavil u obrubníku na místě, kam se z domu nedalo dohlédnout.

Proklínal vzdorující knoflíčky košile, kterou ze sebe nakonec stáhl. Jimmy Null by ji z něj nejspíš stejně sundal, aby se přesvědčil, že u sebe nemá zbraň.

Vymínil si, aby přišel neozbrojený. Chtěl budit zdání, že se podřizuje požadavkům.

Z pytle na odpadky vyndal krabici nábojů ráže .45 a z kapsy džínsů vytáhl původní zásobník pistole Springfield Champion. K sedmi nábojům, jež tam zbyly, přidal tři další.

Filmová paměť ho nezklamala. Natáhl závěr a do nábojové komory vložil jedenáctý náboj.

Náboje mu z potících se roztřesených prstů vyklouzávaly, takže stačil nabít jen dva ze tří náhradních zásobníků. Krabici s municí a zbylý zásobník zasunul pod sedadlo řidiče.

Do druhé hodiny zbývala minuta.

Oba nabité zásobníky si dal do kapes kalhot a nabitou pistoli uložil do pytle k penězům. Zamotal jeho vršek, ale neudělal na něm uzel, a pak dojel k Turnbridgeovu domu.

Stavbu odděloval od silnice provizorní drátěný plot s výstražnými tabulemi ze zeleného plastu varujícími před vniknutím na soukromý pozemek. Nejbližší sousedé, nucení žít roky vedle této ohavnosti, jistě litovali, že si podnikatel vzal život, protože teď neměli komu adresovat sousedské petice a na koho štvát právníky.

Na zavřené bráně visel řetěz. Jak Jimmy Null sliboval, neměl zámek.

Mitch vjel na pozemek a zaparkoval SUV kufrem k domu: Vystoupil a otevřel všech patero dveří vozu v naději, že tím dá najevo ochotu dostát všem podmínkám dohody podle svých nejlepších schopností.

Zavřel bránu a její křídla opět spojil řetězem.

S pytlem na odpadky došel na půl cesty mezi autem a domem, zastavil se a vyčkával.

Bylo teplo, ne úplně vedro, ale slunce pražilo. Jeho svit se mu zařezával do očí a s ním i vítr.

Zazvonil Ansonův mobilní telefon.

Ohlásil se: „Tady je Mitch.”

Jimmy Null řekl: „Jsou dvě hodiny a jedna minuta. Teď už dvě minuty. Jdeš pozdě.”

65

Nedostavěný dům působil svými rozměry jako hotel. Jimmy Null mohl Mitche pozorovat kterýmkoli z bezpočtu oken. „Měl jsi přijet svojí hondou,” pokračoval. „Je nepojízdná.” „Kde jsi vzal escalade?” „Ukradl jsem ho.” „Kecáš!” „Ne, nekecám.”

„Zaparkuj ho souběžně s domem, abych viděl dveřmi skrz něj.”

Mitch poslechl a s dveřmi otevřenými vůz přeparkoval. Odstoupil od něj a s mobilem u ucha a pytlem na odpadky v ruce vyčkával.

Uvažoval, jestli ho Null z dálky nezastřelí a nepřijde si pak jen vzít peníze. Uvažoval, proč to už neudělal.

„Znepokojuje mě, že jsi nepřijel hondou.”

„Říkám vám, je nepojízdná.”

„Co se s ní stalo?”

„Píchl jsem. Posunul jste předání peněz o hodinu, tak už jsem nestihl kolo vyměnit.” „V ukradeném autě sem přivedeš policajty.” „Nikdo mě neviděl, když jsem ho kradl.” „Kde ses naučil nastartovat ukradené auto?” „Mělo klíček v zapalování.”

Null o tom chvíli mlčky uvažoval. Pak se ozval: „Vejdi předními dveřmi do domu. Zůstaň na telefonu.”

Mitch si všiml, že dveře do domu jsou na škvíru pootevřené. Vstoupil dovnitř.

Před ním se rozkládala nedohledná hala. I když ještě nebyla hotová, udělala by dojem dokonce i na Juliana Campbella.

Jimmy Null nechal Mitche chvíli se dusit ve vlastní šťávě, pak se znovu ohlásil: „Projdi sloupořadím a vstup do obývacího pokoje přímo před tebou.”

Mitch vstoupil do obýváku, jehož západní okna sahala od podlahy až ke stropu. I zaprášená skla nabízela tak nádhernou vyhlídku, že Mitch chápal, proč se pro ni Turnbridge rozhodl zemřít.

„No, tak už jsem tady.”

„Dej se doleva a přejdi pokoj,” naváděl ho Null. „Širokými veřejemi vejdeš do druhého salonu.”

Žádné z veřejí v domě neměly vsazené dveře. Ty, které by pasovaly sem, by musely mít přes dva a tři čtvrtě metru na výšku.

Mitch vstoupil do salonu, který skýtal neméně skvostný výhled z oken, a dostal od Nulla další pokyn: „Přímo proti sobě, kde stojíš, máš jedny široké dveře a druhé po levici.”

„Ano.”

„Ty vedou do chodby. Chodba se táhne podél dalších místností a vede do kuchyně. Tam ji najdeš. Ale nepřibližuj se k ní.”

Mitch se hnul salonem k určeným dveřím a zeptal se: „Proč ne?”

„Protože pravidla pořád ještě určuju já. Je řetězem připoutaná k potrubí. Klíč mám já. Zůstaneš prostě jen stát v kuchyni.”

Zdálo se mu, že chodba se prodlužuje úměrně s tím, jak jí procházel, ale uvědomoval si, že jde o psychologický efekt. Zoufale toužil spatřit Holly.

Nenahlédl do jediné z místností, které míjel. Null se mohl skrývat v kterékoli z nich. Nezáleželo na tom.

Mitch ji spatřil v téže chvíli, kdy vstoupil do kuchyně, a srdce se mu rozbušilo a v ústech mu vyschlo. Všechno, co vytrpěl, každá bolest, kterou vydržel, a každá příšerná věc, kterou udělal, nabyly v tom okamžiku smyslu.

66

Násilník vchází s koncem telefonního hovoru do kuchyně a stane vedle ní, takže Holly slyší poslední pokyny, které udílí. Tají dech a napíná uši, aby slyšela kroky. Když zaslechne Mitche přicházet, chvíli hrozí, že jí vytrysknou horké slzy, ale potlačí je mrkáním.

Okamžik nato vstupuje Mitch. Něžně ji oslovuje jménem. Její manžel.

Postavila se s rukama zkříženýma přes prsa a se sevřenými pěstmi v podpaždích. Teď paže spouští a stojí s rukama v pěst svěšenýma podél těla.

Únosce drží v ruce hrozivě vyhlížející pistoli a soustřeďuje se cele na Mitche: „Rozpaž, jako pták křídla.”

Mitch poslechne, bílý pytel na odpadky se houpá v jeho pravé ruce.

Je špinavý. Vlasy má zcuchané větrem. Jeho tvář ztratila barvu. Je nádherný.

Zabiják říká: „Pomalu přistup blíž.”

Mitch se přibližuje, jak mu nařídil, a zabiják mu přikáže zastavit se pět metrů od něj.

Mitch stane na místě a dostává další pokyn: „Polož pytel na podlahu.”

Mitch klade pytel na zaprášený vápenec. Zplihne, ale neotevře se.

Zabiják nespouští ústí hlavně z Mitche. Přikáže mu: „Chci vidět ty peníze. Klekni si k pytli.”

Holly se pohled na klečícího Mitche nelíbí. Takovou pozici si vynucují na svých obětech popravčí předtím, než jim uštědří ránu z milosti.

Musí jednat, ale nepřipadá jí, že zrovna teď nastala ta správná chvíle. Pokud se hne ukvapeně, celý plán se může zhatit. Instinkt ji nabádá k trpělivosti, ale připadá jí nesnesitelné čekat a vidět Mitche na kolenou.

„Ukaž mi ty peníze,” přikazuje zabiják a drží teď pistoli oběma rukama, prst sevřený na spoušti.

Mitch otevírá pytel a vyndává z něj svazek bankovek v plastové fólii. Natrhne ji a palcem pročeše stodolarové bankovky.

„Teď dluhopisy,” požaduje zabiják.

Mitch upustí balík bankovek do pytle.

Únosce se napruží, napřáhne o něco víc dopředu pistoli, když Mitch sahá znovu do pytle, a uvolní se, teprve když z něj vytahuje pouze velkou obálku.

Z obálky Mitch vyjímá půltucet úředně vyhlížejících certifikátů. Jeden napřáhne k zabijákovi, aby si mohl přečíst, co na něm stojí.

„V pořádku. Vlož je zpátky do obálky.”

Mitch pořád vkleče uposlechne.

Zabiják znovu promluví: „Mitchi, kdyby tvá žena dostala možnost k osobnímu naplnění, o jakém si ani nemohla nechat zdát, příležitost k osvícení a k transcedenci, určitě bys jí nebránil, aby v tomto lepším směru dostála svému osudu.”

Mitche takový obrat zmátl, neví, co na to odpovědět, ale ví to Holly. Nadešel čas.

Říká: „Dostala jsem znamení. Moje budoucnost leží v Novém Mexiku.”

Pozvedá svěšené ruce, otevírá pěsti a ukazuje svá krvavá zranění.

Mitch mimoděk vykřikne a zabiják hledí v úžasu na Holly a na její stigmata, z nichž odkapává krev.

Otvory po hřebících jsou skutečné, i když nejdou skrz naskrz dlaněmi. Popíchala se a rozdrápala si rány s brutální odhodlaností.

Nejhorší na tom bylo, že se musela kousat do rtů, aby spolkla každý bolestný výkřik. Kdyby ji zabiják zaslechl vykřiknout bolestí, přišel by se podívat, co to tam dělá.

Zranění zprvu krvácela až přespříliš. Posypala je sádrovým práškem, aby krvácení zastavila. Než prášek zabral, krev potřísnila podlahu, ale zakryla její stopy tím, že na ně shrnula vrstvu prachu z okolí.

S rukama sevřenýma v pěst a zasunutýma v podpaždích nehty odstranila ztvrdlý sádrový povlak, když Mitch vešel do místnosti, a rány se znovu otevřely.

Zabiják teď z krvácejících ran nedokáže spustit oči a Holly říká: „V Espanole, kde se ti promění život, bydlí žena jménem Rosa Gonzalesová, která má dva bílé psy.”

Levou rukou odtáhne límec svetru a odhalí výstřih.

Zabiják stočí pohled z jejích ňader do jejích očí.

Holly pravou rukou sáhne do výstřihu, v dlani schová hřebík a teď se jen obává, aby jej v kluzkých prstech udržela.

Zabiják pohlédne na Mitche.

Uchopí hřebík tak pevně, jak jen lze, odhalí jej a vrhne se s ním po zabijákově obličeji. Míří na oko, ale místo toho mu jen připíchne k tváři masku, jak bodne do dutiny jeho líce a pak trhne.

Zabiják řve, jazyk má nabodnutý na hřebíku, couvá od ní, jeho pistole bezhlavě střílí, kulky se zavrtávají do stěn.

Holly vidí Mitche, jak bleskurychle vstává a v ruce drží rovněž pistoli.

67

Holly, uskoč!” vykřikl Mitch a ona se pohnula hned na první slabiku svého jména a vzdálila se od Jimmyho Nulla, nakolik jí to řetěz dovolil.

Mitch střílí z bezprostřední blízkosti, míří na břicho, trefuje hrudník, dává ruku níž, jak mu ji zpětný ráz vyhodil vzhůru, a znovu pálí, ruku dolů a výstřel, výstřel, další, a i když má dojem, že některé střely šly mimo, vidí, že tři nebo čtyři výstřely udělaly díry do větrovky a každý zaburácel mohutnou ozvěnou obrovským domem.

Null se zapotácel dozadu, ztratil rovnováhu. Jeho pistole má rozšířený zásobník. Vypadá jako plně automatická. Kulky proštepovaly stěny, část šla do stropu.

Držel teď pažbu už jen jednou rukou a snad mu ji z ní vyrazil zpětný ráz, možná ho opustila veškerá síla, každopádně však mu pistole vyletěla z ruky. Narazila do zdi a zarachotila po vápencové podlaze.

Síla výstřelů z pětačtyřicítky přiměla Jimmyho Nulla couvat, zakymácet se na patách, pak klopýtnout, padnout na bok a převalit se tváří k zemi.

Po odeznění i té poslední ozvěny přestřelky zaslechl Mitch Nullův rozervaný dech. Tak zřejmě dýchá člověk s těžkým poraněním hrudníku.

Mitch nepociťoval sebemenší hrdost na to, co udělal vzápětí, ba ani žádné barbarské potěšení mu to nepřineslo. Ve skutečnosti by to byl téměř neudělal, ale věděl, že za ono „téměř nezíská žádný odpustek, až přijde čas zúčtování, jak prožil svůj život.

Postavil se nad sípajícího muže a střelil jej dvakrát do zad. Byl by jej střehl třikrát, ale z jedenácti ran mu v zásobníku nezbyla už žádná.

Holly, která se během střelby krčila při zemi, teď vstala, aby stanula Mitchovi tváří v tvář.

„Ještě někdo?” zeptal se.

„Ne, ne, jen on.”

Vrhla se na něj, objala ho rukama kolem krku. Ještě nikdy ho nikdo tak silně a s tak láskyplnou dravostí neobjímal. „Pozor na ruce.” „To nic není.”

„Pozor na ruce,” opakoval důrazněji.

„Nic to není, hlavně že jsi naživu. Ty ruce, to nic není.”

Pokryl polibky každý centimetr jejího obličeje. Ústa, oči, čelo, znovu oči, teď slané slzami, ústa.

Místnost páchla střelným prachem, na podlaze ležel mrtvý člověk, Holly krvácela a Mitchovi se podlamovala kolena. Potřeboval čerstvý vzduch, svěží vítr, potřeboval sluneční záři, v níž by ji líbal.

„Pojďme odtud,” navrhl.

„Řetěz,” připomněla mu.

Články řetězu, kterým měla omotané zápěstí, spojoval malý visací zámek z nerez oceli. „Klíč má on,” řekla.

Mitch nespustil zrak z těla na podlaze, zatímco z kapsy džínsů vyndával náhradní zásobník. Vysunul prázdný a vsunul do pistole nový.

Přitiskl hlaveň k únoscovu zátylku a řekl: „Jediný pohyb a vystřelím ti mozek z hlavy.” Odpověď však samozřejmě nedostal.

Přesto však tiskl hlaveň silně k hlavě mrtvého, zatímco volnou rukou prohledával kapsy jeho větrovky. V druhé v pořadí našel klíček.

Řetězy sklouzly z Hollyina zápěstí, jen co odemčený zámek zazvonil o vápencovou podlahu.

„Tvé ruce,” vydechl, „tvé překrásné ruce.”

Pohled na její krev mu způsoboval bolest a okamžitě si vzpomněl na narafičenou scénu v jejich kuchyni, na krvavé otisky rukou, ale vidět ji krvácet na něj působilo hůř, mnohem hůř. „Co se ti stalo s rukama?”

„Za to může Nové Mexiko. Vypadá to hůř, než jaké je to ve skutečnosti. Vysvětlím ti to. Pojďme už. Pryč odtud.”

Zvedl z podlahy pytel s výkupným. Zamířila ke dveřím, ale on ji nasměroval ke vchodu z chodby, protože jinou cestu neznal.

Objala ho pravou rukou kolem ramen a on jí ovinul levici kolem pasu a míjeli prázdné pokoje, možná zakleté, možná ne, a jemu srdce bušilo stejně prudce a divoce, jako když se strhla přestřelka. Možná se nezklidní už do konce života.

Na konci dlouhé chodby, v salonu, si neodpustili pohlédnout směrem k vyhlídce za zaprášenými skly.

Když vcházeli do obývacího pokoje, kdesi v domě zaburácel zvuk motoru. Rachot se nesl místnostmi a chodbami a odrážel se od vysokých stropů, takže se nedalo určit, odkud vychází.

„Motorka,” řekla.

„Neprůstřelná vesta,” dodal Mitch. „Měl ji pod větrovkou.” Zásahem střel, zejména dvou, které šly do páteře, musel Jimmy Null nakrátko upadnout do bezvědomí.

Nezamýšlel dům opustit v dodávce, kterou sem přijel. Někde poblíž kuchyně, možná v ranní jídelně, ukryl motocykl a připravil se na únik z domu kterýmkoli jeho křídlem, kterýmkoli vchodem. Z pozemku se pak mohl dostat nejen bránou v provizorním drátěném plotu, ale i sjezdem z příkrého útesu či nějakou jinou cestou.

Z narůstajícího burácení motoru Mitch pochopil, že Jimmy nezamýšlí uprchnout. Nebylo to však výkupné, co ho zde zadržovalo.

Ať už mezi ním a Holly došlo k čemukoli – všechno to Nové Mexiko a Rosa Gonzalesová a dva bílí psi a krvavá stigmata , tohle ho teď přitahovalo a taky ho sem vedlo ponížení, jež mu způsobila hřebíkem roztržená tvář. Za ten hřebík toužil po Holly víc než po penězích, a to proto, aby ji zabil.

Logika napovídala, že ho mají v zádech a že vyjede ze salonu.

Mitch s Holly pospíchali přes nezměrný obývací pokoj ke stejně obrovské vstupní hale a k východu z ní.

Logika selhala. Dostali se sotva do poloviny obývacího pokoje, když sem odkudsi vrazil Jimmy Null na kawasaki a řítil se podél sloupoví, jež je oddělovalo od vstupní haly.

Mitch stáhl Holly zpátky, když viděl, že Null zamířil mezi sloupy do vstupní haly. Tam se v širokém oblouku obrátil a vyrazil přímo proti nim, přes halu, podél dlouhého sloupořadí, a stále nabíral rychlost.

Pistoli neměl. Možná mu došly náboje. Anebo ji v zuřivosti zapomněl.

Mitch kryl Holly svým tělem a pak oběma rukama uchopil pistoli a zvedl ji. S bílou tečkou mušky na paměti začal pálit na Nulla ženoucího se podél sloupů.

Mířil tentokrát na hruď a doufal, že trefí hlavu. Dělilo je patnáct metrů a Null se za hromového burácení motoru stále přibližoval. První výstřel šel vzhůru, sklonit zbraň, druhý výstřel, dolů zbraň, už jen deset metrů, třetí výstřel. DOLŮ ZBRAŇ! Čtvrtá rána vyrazila Nullovi mozek z hlavy tak prudce, že mu ruce odlétly z řídítek.

Mrtvý se zastavil, avšak motocykl nikoli. Vzepjal se na zadní kolo, které zakvílelo. Kouřící stroj se k nim ještě chvíli s duněním hnal, než se převrátil, a pak už se jejich směrem jen divoce kutálel, minul je, narazil do jednoho z velkých oken, které roztříštil, a zmizel za ním.

Ujistit se. Zlo má tuhý kořínek. Ujistit se, získat jistotu. Pistoli do obou rukou, s klidem k němu přistoupit, žádný spěch, pomalu ho obejít.

Vyhnout se cákancům na podlaze. Sedorůžovým cákancům a taky úlomkům kostí a chomáčům vlasů. Nemohl to přežít. Nemůžeš si být jistý.

Mitch odchlípl masku, aby za ní spatřil tvář, ale žádná tvář tam nebyla a on si teprve teď mohl být jistý. Bylo po všem.

68

Toho léta, kdy Anthonymu byly tři roky, pořádali na zadním dvorku večírek na oslavu Mitchových dvaatřicátých narozenin. Velká zelená teď vlastní už tři dodávky a vedle Iggyho Barnese má pět zaměstnanců. Všichni přišli se svými manželkami a dětmi a s Iggym přišla wahina jménem Madelaine.

Holly se spřátelila – nikdy jí nedělalo problém spřátelit se – s kolegy v realitní kanceláři, kde si tento rok v úspěšnosti prodejů drží zatím druhé místo.

Třebaže dvanáct měsíců po Anthonym přišla na svět Dorothy, nepřestěhovali se do většího domu. Holly tady vyrostla, tento dům představuje její život. A kromě toho znamená už docela dost i v jejich společném životě.

Než se narodí třetí dítě, přistaví jedno patro. A třetí dítě se určitě narodí.

Z tohoto domu sice už vyšlo zlo, ale vzpomínka na ně zůstává. Nejhorší stopy po něm vydrhla láska. Ostatně tváří v tvář zlu nelze ustupovat. Platí na něj jen vzdor a odhodlání.

Přichází i Šandy Taggart s manželkou Jennifer a jejich dvěma dcerami. Přináší noviny a ptá se, zda to Mitch už četl. Ne, nečetl: Juliana Campbella, čekajícího po rozsudku na to, jak dopadne odvolání, někdo ve vězení podřízl. Podezření ukazuje na nájemnou vraždu, avšak žádný ze spoluvězňů z ní dosud nebyl obviněn.

Anson se sice nalézá v jiném vězení, než do kterého poslali Campbella, ale určitě se o tom dozví. Bude mít o čem přemýšlet, zatímco se jeho právníci budou snažit odvrátit od něj trest smrti.

Mitchova nejmladší sestra Portia přijíždí na večírek až z dalekého Birminghamu v Alabamě a s ní i její manžel, restauratér, a jejich pět dětí. Megan s Connií k němu zatím cestu nenašly, a to i v přeneseném slova smyslu, ale Mitch s Portií si byli v dětství blízcí a on se konejší myšlenkou, že jednou najde cestu, po které za nimi přijdou i obě sestry.

Daniel a Kathy zplodili pět dětí, neboť hlásali, že pokračování lidského druhu nelze nechat napospas iracionalistům. Materialisté se musí množit stejně odhodlaně jako věřící, jinak se svět vydá boží cestou do pekel.

Portia vyvážila pět dětí svého otce pěti vlastními a vychovávala je v duchu tradic, mezi něž nepatřila studovna.

Hodují teď všichni na narozeninovém večírku u stolů rozestavených na dvorku a na trávníku a Anthony sedí pyšně ve svém vlastním křesle. Vyrobil mu je Mitch podle Hollyiných náčrtků a ona sama je natřela radostným odstínem červené barvy.

„Tohle křeslo,” řekla Anthonymu, „připomíná jednoho šestiletého chlapce. Celých padesát roků mu bylo šest let a po celých padesát šest let jej velice milovali. Napadne-li tě někdy, že tě nemáme rádi, posadíš se do toho křesla a budeš vědět, že tě milujeme stejně silně, jako milovali toho druhého Anthonyho, stejně, jako jiní rodiče milují své děti.”

Anthony, protože mu byly jen tři, na to řekl: „Dáš mi zmrzlinu?”

Po večeři staví na trávník přenosný taneční parket a kapela nestojí za tak starou belu jako ta na svatbě. Nemají tamburíny ani tahací harmoniky.

Později, o hodně později, když už hudebníci odešli a také všichni hosté a když Anthony a Dorothy hluboce spí v houpací pohovce na zadní verandě, vyzve Mitch Holly k tanci na hudbu z rádia, když teď mají celý parket jen pro sebe. Tiskne ji k sobě, ale nesvírá, protože je křehká. Tancují, manžel a jeho žena, a ona mu klade dlaň na tvář, jako kdyby se ani po tak dlouhém čase nedokázala zbavit údivu, že ji vysvobodil a odvedl domů. Líbá jizvu v její dlani, pak druhou jizvu v druhé dlani. Pod nádherným rozložením hvězd a v měsíčním svitu je tak krásná, že mu to bere slova stejně, jako mu je to vzalo už bezpočtukrát předtím. Zná ji tak dobře, jako zná sebe sama, přesto je pro něj s hloubkou věčnosti v očích stejně záhadná jako krásná, přece však ne záhadnější než hvězdy a měsíc a všechno na zemi.

Advertisements